Mikrofon si vezmu i do krematoria, říká moderátor Miloš Pokorný. Teď je za boomera

Rozhovor s Milošem Pokorným:

Moderuje: Markéta Rachmanová

Miloš Pokorný je člověk, který se s mikrofonem snad narodil a asi s ním odejde i na odpočinek.

Vezmu si ho rád i do krematoria. A je to pro mě i dobrý nápad, až budu rodině dávat poslední pokyny. (smích)

V kolik jsi dnes vstával?

Vstávám standardně ve čtyři čtrnáct a kdybych zaspal, tak čtyři dvacet čtyři. Ale nezaspím, už jsem tak vytrénovaný. Pak se musím dát do pořádku, což končí studenou sprchou a v tu chvíli mi začíná den. A podle počasí buď sedám do auta, sedám na vespu, nebo sedám na motorku. Teď se těším, že už bude jaro, že už opustím auto. No a jsem v rádiu na půl šestou, do půl sedmé jsem tam sám. A mně to strašně vyhovuje, protože to je asi jediné místo, kde můžu být sám. Hodinu si dělám přípravu, aby ty věci ráno byly aktuální, aby to nebylo už moc – ideálně vůbec – použité. Takže tam mám takzvanou chvilku pro sebe, než přijde první zprávař. To teď odpadne, protože i my přejdeme částečně na umělou inteligenci, takže vlastně já tam budu sám, to je krásné.

Kvalitní příprava u čehokoliv je důležitá. Kolik ty tomu dáváš času? Je to ta hodinka před, nebo ti to šrotuje v hlavě už den předtím?

Víš, jak to je. Prostě se na něco dívám a říkám si: “Půjde to použít?” Pokud ano, fotím si to nebo si to napíšu na papírek. Ale snažím se to držet v hlavě, abych měl nějaký základ na ten druhý den. Je to taková alchymie. Ty dny od pondělí do pátku pro mě jsou úplně stejné. Vstávám ve stejný čas a někdy to jde úplně, ale úplně samo. A někdy, z nějakého důvodu, které my neznáme, tak i po těch letech, co jsem na mikrofonu, tak to prostě nějak nejde.

Většinu profesního života vysílal s Romanem Ondráčkem. Teď vysíláš se ženou. Museli jste se na sebe hodně dlouho zvykat, ne?

Když jsem znovu nastupoval na Expres FM, dostal jsem na výběr, jak to chci ráno dělat. Jednoho dne jsem slyšel vstup mé současné kolegyně Báry a říkal jsem si, že mě tenhle projev docela baví. A tak vlastně poprvé v životě vysílám s holkou. Bára má ale pro mě obrovskou výhodu v tom, že ona má částečně ten mozek chlapsky nastavený… Ale zároveň i žensky, takže vznikají velmi zajímavé okamžiky, které nečekám. Taky prostě cítím, že se můžeme spolu bavit o věcech, které bych asi neotvíral s jinou ženou.

Vysílal jsi i úplně sám. Cítil ses v tom dobře?

Úplně v klidu, ale v tom týmu si to s někým můžeš rozehrát. A i vlastně protihráče na konflikt – v dobrém slova smyslu. Takže já jsem zastáncem toho, aby ráno bylo víc lidí, ale musí si to sednout. Já jsem to zažil, když jsme tenkrát odcházeli z Evropy 2 z ranní show a hledali jsme za sebe náhradu. Než jsem oslovil Leoše, tak jsme se trápili. Dát uměle dohromady dvojici je dost těžké – vyzkoušel jsem to a většinou to nefungovalo.

Začínal jsi v rádiu Bonton v roce 1991. Co tě vůbec přivedlo do rádia?

Můj první pokus byl vlastně ještě před revolucí. Někdo nám řekl, že na státním rádiu hledají nové hlasy. Tak jsme tam s Martinem Hrdinkou šli a pamatuji si, že jsme si s někým bezvadně popovídali, řekli nám tu známou českou větu “my se vám ozveme” a nikdo se neozval. Pak byl listopad 89 a začínala Evropa 2 v Praze. A já jsem dostal možná od Romana Ondráčka kontakt na Michela Fleischmanna, tehdejšího ředitele Evropy 2. Pak na ranní show proběhl konkurz, kde bylo strašně lidí – Marek Eben, Martin Dejdar… A asi za čtrnáct dní jsem zavolal a oni: “Jméno.” A já: “Pokorný.” Oni: “No tak my jsme vás vzali! Přijďte, Vítku.” A já: “Vítek? Já jsem Miloš Pokorný.” No, tak tu ranní show dostal Vítek Pokorný a já prý skončil jako první náhradník nebo něco takového. Takže z euforie jsem šel prostě dolů. Nicméně Michela jsem potom opět potkal a on říká: “Hele, to nevadí. Byl jsi těsně před branami.” A já jsem mu tohle potom xkrát opakoval, když jsem byl ředitelem programu na Evropě 2. Říkal jsem: “Vidíš, koho jsi vyhodil? Vidíš, koho jste nedocenili, koho jste neodhadli.” No, ale to první rádio, kde jsem začínal, byl Bonton na dopolední show.

V devadesátkách nebyl internet a sociální sítě, které dnes bereme automaticky. Jak jste řešili obsah vysílání?

Pamatuji si, že jsem měl všude sešity, někde jsem si něco vystřihl, dal jsem si to tam, psal jsem si… A vlastně jsem do teď v tomhle ohledu hrdý oldschooler — píšu si hodně, mám rád psaní. I teď, když mám před sebou počítač, notebook, telefon, tak si píšu poznámky na každé vysílání, fakt jsem už asi jediný. A vždycky jsem chtěl mít něco napsaného před sebou. A dodneška to doporučuji. I když někde něco moderuji, tak je papír pro mě jistota. Představa, že bych šel na stage s jakkoliv vychytaným laptopem a on přestal fungovat, tak tam zešílím. Takže pro je mě papír je základ. Ne, že bych ale nepoužíval ty počítače, zase takový boomer nejsem.

Pak šel čas a dali jste se dohromady s Romanem Ondráčkem jakožto stálá dvojice. To byl fenomén. Jaké jste měli reakce?

Strašně moc chodily dopisy. Já jsem nedávno našel na chalupě nějaké krabice a kromě různých papírů z porad jsem tam našel dopisy a koresponďáky. A to bylo úplně jako z Marsu. Většinou chodily dopisy od fandů, i nějaké malovánky, ale chodily nám samozřejmě i kritické ohlasy, jako “tak teda pánové, jestli si myslíte, že tohle je humor, tak to se strašně pletete. Protože toto není humor”. Taky nás různě napomínali: “Chlapci, není to špatné. Už jste se trošku zlepšili, ale ta čeština…” Takže chodily ohlasy a někdy docela vtipné. A některé dopisy jsem si i schoval.

Cítil jsi se někdy trapně?

Speciálně u té ranní show je tendence – i od těch majitelů – aby to bylo aspoň částečně zábavné. Tak prostě někdy se stane, že to trapný je. My jsme si potom s Romanem řekli, že

budeme razit zásadu, že když už to má být trapný, tak se vším všude. Někdy si lidi nahrávali některé ty naše věci a pak nám to poslali a já do dneška mám nějaké kazety a CD. A musím říct, že jsem si dvakrát něco pustil v autě a fakt jsem si říkal: “Tak tohle bylo trapný.” Ale říkali jsme si, že když už se to stane, tak to musí člověka prostoupit a opravdu to “trapnout”, dohrát to úplně na sto procent. Prostě buď to tam dáš, nebo ne. A někdy to vyjde.

V rádiu jsou důležité emoce – ať už pozitivní, nebo negativní.

Tak já ti řeknu jeden “megatrapas”. V Praze koncertovali Duran Duran a tenkrát nás napadlo, že uděláme fór a vzbudíme někoho, kdo se jmenuje Duran. Ono těch Duranů nebylo moc. A vím, že jsme se dovolali – opravdu dodneška mě mrazí – asi v půl osmé ráno a vzala to paní Duranová. A my jsme samozřejmě měli tu přepozitivní ranní “haha” náladu a říkáme: “Dobrý den, tady Evropa 2, prosím vás, dejte nám pana Durana.” A ona: “Pánové, to asi nepůjde.” My: “Ale nepůjde? On spinká, co, tak nám ho dejte, vyhraje lístky na Duran Duran.” Paní dál říkala, že to nepůjde a my byli dál vtipní: “Takže hajá, co? On možná trošku, večer asi, co, pár piveček a on nám hajá…” A takhle jsme jeli asi deset minut a byli jsme hrozně vtipní, než nám paní řekla, že pan Duran před čtrnácti dny zemřel. Pak nastalo opravdu hrobové ticho, to tě poleje. A tak jsme se asi omluvili, poděkovali… Samozřejmě nám pak chodily velké reakce, někoho to hrozně pobavilo, někdo to hrozně odsoudil. A já to chápu, ale to se prostě stane.

Lituješ toho, že tenkrát nebyly sociální sítě a nebylo to vidět?

Kdyby to tenkrát bylo, tak bych už teď asi nemusel vůbec nic dělat, byl bych za vodou, protože by se to dalo zobchodovat. To, co tenkrát ta rádia byla, to se podle mě už nikdy nevrátí. A mě vždycky na rádiu bavilo, že není vidět, že se všechno nenatáčí. A vždycky to rádio mělo kouzlo, že si posluchač musel představovat, jak ti moderátoři vypadají. Dokonce některá americká rádia zakazovala fotit moderátory. Protože velmi správně odhadla, že představa, jak ten moderátor, moderátorka vypadá, jak se prezentuje, je kolikrát úplně jiná než realita. To se už taky změnilo. Protože víceméně všechno se natáčí. Všichni chtějí všechno fotit. A ne všichni to chtějí akceptovat a já tomu naprosto rozumím. Takže v tomhle pro mě to rádio trochu ztratilo své kouzlo.

Teď natáčíš podcastu Boomer Talk. Co to vlastně je?

Je to jednoduché – kdo nemá podcast, jako by nebyl. Tak jsem si řekl dobře, budu mít podcast, ale nechci to dělat jak na běžícím pásu. A za druhé jsem ho chtěl dělat trošku jinak než podcasty, co jsem znal. Moji kolegové vymysleli, že by to mohl být boomer a mně se to zalíbilo, že bych mohl srovnávat věci, jak to bylo, jak je to teď a podobně. Je to takový srovnávací podcast. Například s Vaškem Marhoulem jsme se bavili o tom, jak to dřív fungovalo v barrandovských studiích a jak ten film funguje dnes. Takže je to takové ohlédnutí přes rameno a zároveň pohled vpřed.

A možná je to i nastavení zrcadla té současné mladé generaci?

Ano, to také. Nastavujeme zrcadlo, jak to funguje.

Chybí ti něco z osmdesátých let?

Ale jo, chybí mi taková ta bezstarosnost. Tenkrát jsem opravdu neřešil, kolik mám v kapse peněz… Z mého pohledu jsem tehdy neměl starosti, hlavně o rodinu. A líbilo se mi, jak velká událost byl třeba nějaký koncert, nové album… Dneska je toho tolik, že se to nedá stíhat.

Co říkáš na dnešní mediální konzum?

Já mám v autě CD přehrávač, který jsem si vybojoval – řekl jsem té firmě, že pokud mi ho tam nedají, tak si od nich auto nekoupím. Ve své pracovně mám celou jednu stěnu plnou CD a rád si jich pár vyberu a poslechnu, třeba když se chystám na delší cestu. Stahování a přeposílání muziky mě vůbec nebaví. Když se mi něco opravdu líbí, tak se vždy snažím dohledat CD.

Máš čas na poslouchání podcastů? Vyznáš se v tom?

Podcast je výborný společník třeba do auta, ale myslím si, že to nebude věčný fenomén. Možná budou lidé přesyceni a začne je to spíš odrazovat.

Když je člověk v rádiu od těch devadesátých let, tak prošel nějakým hlasovým školením, učil se mluvit, hledal si obsah… Bylo to opravdu hodně práce. A najednou přišel někdo, kdo si zapne nahrávadlo a tlachá si tam, co se mu zlíbí a jak dlouho chce. Přišlo mi, že si podcasty dělají lidé, kteří se nedostali do rádia.

Určitě máš pravdu v tom, že je velký rozdíl v tom, když mluvíš naživo do rádia, protože se nic nedá vrátit nebo upravovat. Ve svém podcastu dělám úpravy naprosto minimálně, třeba když někdo zakašle nebo když se potřebuje napít. Ale kolikrát tam ty chyby naschvál nechávám, právě proto, aby to znělo jako rádio. Nechávám to tam i proto, aby to nebylo úplně umělé. Ale pro lidi, kteří to naživo nedají, tak je to obrovská výhoda – můžeš to upravit, sestříhat a podobně.

Co tě na současném světě štve?

Moje filozofování o konzumu a povrchnosti. (smích) Když si ráno v rádiu rozkliknu bulvár, tak se nestačím divit, kdo všechno je hvězda, kdo všechno je dechberoucí, kdo všechno nemá obdoby… A já ty lidi opravdu vůbec neznám. V té naší roklince máme těch hvězd a hvězdiček nějak moc a zdá se mi, že kvantita přebíjí kvalitu.

Co ti dělá radost?

Spousta věcí. Stýkám se jen s lidmi, se kterými chci, kteří mi něco přinášejí, dávají a zasmějeme se spolu. Zrušil jsem takové ty zbytečné kávy, kdy se s někým “musíš sejít” a po deseti minutách nevíš o čem mluvit. Snažím se, abych měl hezké zážitky a byl maximálně přítomný.

Je těch moderátorských osobností za mikrofonem dnes dost?

Myslím si, že ne.

Kam se poděly? (smích)

Neuvěřitelně to kazí ten komerční diktát toho, jak dlouho má moderátor mluvit. Nějak se zjistilo, že po x vteřinách toho, co moderátor mluví, to posluchač vypne. Dneska se dá všechno marketingově zjistit, spočítat a nastavit. A to je trošku ta smrt moderátorů, protože se ten člověk nestačí vyprofilovat. Nemá ani šanci, protože někdo, kdo tam sedí, řekne: “Hele, ty budeš mluvit třicet vteřin”. Obávám se, že to bude čím dál tím víc unifikovanější a že to skončí u umělé inteligence.

V jistých ohledech by nám mohla pomoci.

Uvedu příklad. Dva roky zpátky jsme jeli na dovolenou, potřebovali jsme přespat v Německu a tak jsme si zarezervovali nějaký hotel. Načež jsem zjistil, že v tom hotelu opravdu nikdo nebyl. Všude jsem se dostal pomocí kódů, bezkontaktně a sám. Pak jsem si říkal, že co kdyby se mi udělalo špatně ve výtahu? Možná ze mě mluví boomer, ale mám rád lidský kontakt. Takže potom, když jsem byl někde v Mnichově, tak jsem měl strašnou radost, že seděla na recepci nějaká paní. Třikrát jsem jí špatnou němčinou pozdravil a třikrát jsem se s ní rozloučil. (smích)