Lidstvo se učí primárně z bolesti. Nejvíc pomohu tomu, kdo je ve slepé uličce, říká mentální kouč Žídek

Rozhovor s Petrem Žídkem:

Tentokrát se podíváme na bojové sporty z trošku jiného úhlu – toho psychologického a somatického. Mým dnešním hostem je mentální kouč Petr Žídek. Ty by si měl být schopen změřit člověka během prvních pár minut, co ho vidíš, ne?

Na to není potřeba ani pár minut. Vždy, když přednáším dětem na gymplu, tak vysvětluji, co dokáže somatická psychoterapie, jak si dokážeme načíst člověka. Jak říká profesor Kolář: “Člověk vejde do dveří, já se na něj podívám, jak jde, jak se hýbe a zhruba vím, co ho bolí, co s ním budu dělat a jaký má život.” Když vidíte třicet tisíc lidí za život, jako já, tak se podíváte a stačí vám malá chvilka k tomu, abyste si udělali tu diagnostiku extrémně přesně. Už se jenom zeptáte na pár věcí, člověk promluví, vidíte energii, vidíte oči a máte psychologický profil skoro hotový. A pak se jenom doptáváte.

Jak dlouho to tedy trvá?

Někdy strašně krátce. Já se občas bavím tím, že chodím po Palladiu a vlastně si čtu příběhy těch lidí. A stačí, že projdou naproti mě.

Dokážeš to vlastně vypnout?

Musím, jinak je člověk vlastně pořád v pracovním módu a řeší ty lidi, jak by se zachraňovali a podobně. Kde mi to jde nejlépe vypnout, je v Asii, protože ta kultura je tak jiná, že tam se dívám a nevím nic. Takže tam já absolutně odpočívám. To je úplně skvělý.

Máš třeba nějakých prvních pět bodů, které na tom člověku pozoruješ, aby sis udělal nějaký obrázek?

Začíná to posturou těla. Když se člověk třeba nese jako bojovník, jako by měl nějaký štít, tak se nějakým způsobem chrání. To znamená, že tam může být nějaké křehké nitro. Když je zase člověk shrbený, tak je to schizoidní charakterový typ, jakoby nesl všechnu tíhu světa na svých ramenou a tak dále.

A co když mám dobré postavení těla? Ti sportovci přece chodí všichni narovnaní.

K tomu vlastně přidáváte všechny ty atributy, víte, co ten člověk dělá a tak dále. To se dost doptáte a velmi rychle se doberete k tomu výsledku.

A kdybych teď chtěla svůj profil?

Tak ti ho neřeknu. Protože ty psychologické profily tvoří vnímání, jak toho člověka máte vidět. Takže jsme tím hrozně ovlivněni. A kdybych řekl “introvert, extrovert,” tak v tu chvíli to ten druhý už přijímá jako nějaký fakt, nějaké hodnocení, začne tak o sobě přemýšlet a může to být docela problém.

Máš pod sebou několik bojovníků, ať už klasických boxerů nebo MMA zápasníků. Můžeme zmínit Míru Brože, Michala Martínka, Robina Fošuma nebo Lucku Sedláčkovou. Jak to máš s lidmi, kteří jsou mediálně známí a figurují na sociálních sítích? Prohlížíš ty profily, studuješ to než k tobě přijdou?

To je velmi dobrý zdroj informací, protože ti lidé se nějak prezentují. Samozřejmě jinak se prezentujeme na sociálních sítích, jinak se prezentujeme ve skutečnosti. Když třeba připravuji ředitele společnosti na pohovory s nějakým velkým světovým bossem, kterého oni vidí opravdu jednou za život, tak si nechám poslat video, kde ten velký šéf má třeba pětiminutovou řeč. A už z toho se dá načíst, jaký je, co očekává a takhle já připravuji ty své ředitele a říkám jim co neříkat, co říkat a co on chce slyšet. Poté, co tam jedou, tak říkají: “Jak jste to věděl? Říkal jsem přesně to, co jsme se domluvili a ono to perfektně fungovalo.” Takže je to obrovský zdroj informací, ale z toho živého kontaktu je těch informací ještě jednou tolik. Když člověk vejde do dveří, když si s ním podáte ruku, když mu kouknete do očí, když řekne prvních pár slov, tak se vám celý ten profil donačte. To je o cviku. Je jen určitý omezený počet charakterových typů, chování, poruch a tak dále.

Takže je prostě x škatulek a ty už jen v rámci své praxe lidi zařazuješ.

Je to velká kombinatorika, která vychází ze zkušeností, z toho, kolik vidíš lidí a kolik sleduješ příběhů. Já se spoustou lidí pracuji deset, patnáct let, takže vidím i vývoj toho příběhu. Potom se to dá strašně dobře dopočítat. Jsou to jedničky a nuly a cvik. Musí tam být nějaký talent, nějaké vnímání, ale když člověk nějaký má a pracuje s tím, tak se to naučí.

V tvém případě je to spíš empatie, nebo analytický pohled na toho člověka?

Já jsem spíš lidsky empatický a s tím pracuji. Přestože jsem v byznysu, tak se na to dívám víc z pohledu té lidské duše – když jsme tady v té Duši bojovníka. (smích) Racionalita je samozřejmě důležitá, zvlášť v byznysu nebo ve vrcholovém sportu, kde jde o výkony a o výsledky. Cíl je to dobře zkombinovat tak, aby tam bylo obsaženo obojí. S tím je potřeba si vyhrát vzhledem k situaci a k člověku. A když to trefíme přesně, tak to perfektně funguje.

Jsou zápasníci něčím specifičtí? Mají nějaký společný typický aspekt?

Je u nich extrémní disciplína a extrémní odolnost. A pak je tam jistý, snad “gladiátorský” rys. To je vlastně unikátní a fakt trošku prehistorický.

A jak se to projevuje?

Je to krásné, protože to je něco, co v tom moderním mužství docela chybí. Pamatuji se, když mě zvali na konferenci Všem ženám, tak říkali: “Vy pracujete s těma bojovníkama, to my potřebujeme slyšet, to nám chybí u těch našich partnerů a v tom byznysu.” Že je tam nějaká jiskra, živelnost, živočišnost.

Alfasamectví…?

Jo, ale v takové disciplinované a kultivované formě. Není to takové to sprosté “mačovství”.

A jak moc je těžké s těmi zápasníky pracovat po prohře? Mám totiž pocit, že je pro ně ta prohra mnohem silnější, než u ostatních sportů.

Myslím si, že to mají všichni sportovci velmi podobně. Z vnějšku vidíme, že jim třeba teče krev, ale v tom vnitřním světě toho sportovce, to mají všichni úplně stejně. Prohra je pro ně tragédie.

Jaký byl tvůj první kontakt s nějakým bojovým sportem v rámci coachingu?

Můj první kontakt s bojovým sportem byl přes mého kondičního trenéra Michala Břetenáře. Na squashi jsem si utrhl achilovku a potřeboval jsem, aby mě někdo trošku spravil a on byl jediný, kdo se na mě nedíval skrz prsty, jako že “nějaký manažer přišel tady do gymu, kam chodí samí sportovci”. A pamatuji si, že jsem si v tu dobu myslel, že je box úplně zbytečná věc.

A Michal Břetenář je klasický boxer, že ano?

Přesně tak. Velmi mě jako člověk zaujal – vždycky jdete něco dělat kvůli člověku. Když radím rodičům, kteří jako neví, na který sportovní kroužek mají přihlásit své děti, říkám jim, že je to jedno. Hlavně ať si najdou trenéra, který něco vyzařuje a který to miluje. Takže já jsem díky Michalovi začal dělat box a skrze něj jsem získal své první klienty ze sportu – hokejisty Jakuba Klepiše a Petra Vránu. První boxer byl Michal Martínek, což bylo hrozně fajn. Michal je velmi otevřená hlava a klidný člověk, který skutečně poslouchá. Práce s ním byla famózní a potom se všechno rozjelo. Začal jsem spolupracovat s André Reindersem, Mírou Brožem a tak dále. Říkal jsem si, proč nepřidat do toho byznysu sport pro moje obohacení a zpestření, protože každá práce se přejí a když posloucháte ředitele firem celé dny, tak už vám to leze na mozek. I u práce, kterou milujete vám hrozí po nějaké době vyhoření. Přišlo mi to jako výborné zpestření, zároveň je tam spousta průsečíků, čím mohou sportovci obohatit byznys a obráceně. Nejsem sportovní psycholog, jsem mentální coach. A nakonec jsem skončil u Českého olympijského týmu.

Zmínil jste syndrom vyhoření – je to něco, co bys byl schopen rozpoznat sám na sobě?

Já se vždycky poučuji až z vlastní chyb – když si utrhnu achilovku, tak zjistím, že jsem to přehnal. Což je ale výborná zkušenost, protože když to zažijete, tak víte, jaké to je a umíte to potom identifikovat i u těch druhých.

Zacházíte během práce s klientem až do dětství?

Do hloubky chodím vždycky, bez toho to neumím. Profesionální dráhový cyklista Tomáš Bábek je můj dlouholetý klient a kamarád. Spolu jsme řešili ze dvou třetin jeho osobní život, včetně toho, co bude dělat po kariéře, jeho duální kariéru. A jenom třetina té práce se týkala přípravy na závody nebo těch konkrétních věcí. Když to do hloubky nejde, tak to nedělám, protože mě to potom nebaví. Vyznávám způsob myšlení “koukněte se na přítomnost a podívejte se, co můžete dělat v budoucnosti, z minulosti se jenom poučte”. Nepotřebuji někoho rozložit, abych ho pak mohl skládat zpátky. Je to hrozně nebezpečné a často se děje, že psychologové nebo psychiatři toho člověka rozloží a neumí ho dát zpátky.

Existuje nějaká hranice mezi tím, co ti ten klient řekne a co už by neměl? Je někde hranice toho, co už bys jako psychoterapeut neměl vědět?

To je jinak. Je to o míře bezpečí toho klienta. Pokud on cítí, že jde mimo svoji, ne komfortní zónu, ale mimo svoji zónu bezpečí, tak v tu chvíli já jako psychoterapeut bych měl být velmi opatrný a vlastně ho tam ani nepouštět.

A ty tu chvíli poznáš?

Ano, to je právě to umění, že jsme schopni rozpoznat, kdy už je to kontraproduktivní. Když ti řeknu, co vidím, tak co se stane? Některé věci budou super, některé super nebudou. A protože to naše ego nechce slyšet, tak se budeš buď obhajovat nebo se blokneš nebo začneš útočit. A v tu chvíli to nemá cenu, tím jsme ten vztah skončili a nedostaneme se dál. Postaví se zeď a rozebrat jí může trvat strašně dlouho.

Jak dlouho trvá, než si s klientem mezi sebou vybudujete důvěru?

Nejlépe se ta práce dělá, když ten člověk neví, co dál nebo má nějaký průšvih. Protože je v tu chvíli velmi otevřen pomoci, radě. Lidstvo se učí primárně z bolesti. Je krásné, když přijde někdo, kdo ví, že má potenciál nebo že má rezervy a chce s tím něco dělat, chce být ještě lepší.

Zdají se vám ti sportovci přímější než ti manažeři a podobně?

Ano, rozhodně. Protože tam je všechno velmi měřitelné, je to rychle vidět a vy to potřebujete rychle zpravit. Takže oni jsou upřímnější v tom, co fakt potřebují a co jim nejde. Což je hezké, oni jsou trošku jako děti. (smích)

Jde nějak odhadnout, za jak dlouho se dostaví výsledek nebo to nelze určit?

Odhadnout to nejde. Já tuším, jak dlouho to bude trvat, ale je to o tom, jak se k tomu postaví, jak odvedou tu svoji práci, já ji za ně neudělám. Pokládám dobré otázky, někam je vedu, ale oni si to musí odpracovat.

Stalo se ti někdy, že k tobě přišel někdo pro pomoc, ale zaseknul se natolik, že jste nebyli schopni navázat důvěru a nemělo to tedy smysl?

Ano, stává se to, ale mně moc ne. Občas se mi to stane v tom byznysu, když je někdo někým poslán a nepřišel z vlastní vůle. Nebo se to stává s dětmi, kdy přijde rodič říká: “Potřebuji to dítě spravit.” Tak to ovšem nefunguje.

Myslíte, že předsudky vůči terapii vyvolávají u dětí právě rodiče?

Rodič je s něčím nespokojený, neví jak na to. Takže to tomu dítěti vyčítá nebo ho kritizuje. A to dítě se pak cítí jako nedostatečné.

A neměl by jít možná na terapii ten rodič?

To by měl. Často těm rodičům říkám: “Nejdřív vy, pak dítě.” A když ten rodič řekne, že je s ním všechno v pořádku, tak to nemá cenu. Dítě je zrcadlo rodičů. Když má dítě třeba atopické exémy, astma a podobně, vždycky to vychází z rodičů, z prostředí, ve kterém děti žijí. Může to být i proto, že ho dusí svou láskou, ono se nemůže nadechnout a manifestuje, že nemá tu vnitřní svobodu nebo tu svojí identitu. Kůže je první, která reaguje na toxicitu prostředí.

Ovšem řada dětí se s atopickým ekzémem narodí. Asi se to nedá takto generalizovat.

Jasně, není to pravidlo. Ale když hledáme příčiny, tak je tohle dobré zohlednit. Tělo nám dává vždycky nějakou informaci.

Co je na té práci s dětmi nejcitlivější?

Funguje trpělivé naslouchání a to, že jsem tam pro něj.

Může dospělý člověk s tou terapií v nějaké fázi skončit?

Ano, určitě. Když je terapie dobrá, tak vůbec nemusí trvat dlouho. Sociální klinika dělá něco, čemu se říká krizová intervence. Je to velmi časově omezená pomoc pro lidi v nouzi, třeba na deset sezení. Já to mám postavené tak, že čím dřív to spravíme, tím dřív budu mít čas na někoho jiného a budeme oba spokojení. S dětmi někdy stačí dvě nebo tři sezení a je hotovo. Obdivuji své kolegy, kteří řeší třeba sociální fobie a říkají, že po třech letech práce vstal ten jejich klient z postele a vyšel z bytu. No to by mě střelilo. Někdy musíte dát někomu pár facek a říct mu, ať se vzpamatuje, ale musíte vědět, že to můžete udělat. Někdy klientovi řeknu, že dokud to nebude mít hotové, tak ať sem nechodí.

Co když už nepřijde?

To se může stát. Je to o tom citu a je nutné umět tu situaci odhadnout.

Jak připravuješ sportovce na jejich důležitý den, kdy opravdu musí podat perfektní výkon?

Je potřeba nejdřív zjistit jak ten člověk na určité věci reaguje. Já se snažím být u co nejvíce situací – vidět na tréninku, na zápase, zkrátka být nablízku. Protože čím více informací mám, tím jsem přesnější.

Ale třeba Míra potřebuje ujištění před zápasy.

To je Míra vždycky. Co si pamatuji takový nejlepší zážitek s Mírou byl, když jsme seděli myslím v oktagonu, v nějaké šantě s Brazilci, kteří vypadali, že přišli někoho zabít a Míra tam tak seděl a řekl: “Já jsem strašně v klidu. To je špatně, viď?” A já říkám: “Míro, co by kdo za to dal, být takhle v klidu…” A on: “Aha, já jsem se tě jenom zeptal, tak jo.” A pak byl zase v klidu! (smích) To bylo úplně geniálně sehrané. Říkal jsem si, že je škoda, že to někdo nenahrál, takovou kazuistiku.

Kdo byl nejtěžší na zpracování?

To se asi nedá takhle říct. Ta témata jsou různá, každý máme nějaké to svoje těžké téma, triggery a podobně. A pro každého je nejtěžší a nejdůležitější to, co ho vlastně v tu chvíli nejvíc trápí, bez ohledu na to, s čím to porovnáváme. Takže oni říkají: “Já se vlastně mám dobře a tady řeším takový hovadiny.” Ale pokud se tím trápíš, tak to nejsou hovadiny. A nesrovnávej se s tím, že někdo nemá co jíst nebo umírá – to se tě netýká. Takže vlastně každá ta těžkost má váhu a fakt se tím zabýváme a bereme to velmi vážně.

Je dát najevo emoce známka slabosti?

No jsme ve sportu a emoce působí na tělo. Ve chvíli, kdy někdo může projevit emoce, tak ho to vlastně uvolní a osvobodí. Když emoce neprojevíme a máme je silné, tak se přenesou do toho fungování těla a udělají třeba paralýzu, třes nebo něco podobného. To je individuální i situační. My zkoumáme, jak na některé situace emočně reagujeme. Musíme to pozorovat, rozklíčovat a zvědomit. Pak teprve s tím můžeme začít pracovat a říkat si “když se děje toto, mohl bych zkusit toto nebo toto”. Pak to vyzkoušíme, zjistíme, jaké to bylo, co se dělo, jestli to fungovalo, nefungovalo, pomohlo, nepomohlo. Je to takové vědomé experimentování a my se díky němu učíme, kdy už to tělo dělá samo, kde s tím můžeme nějakým způsobem pracovat a kde to můžeme časem úplně eliminovat.

Setkáváš se u sportovců s tím, že věci moc řeší a promýšlejí?

Ano. Buď to mají chytří sportovci, nebo je to vlastně patologická věc. Někdo může mít strachy až tak, že mu ta hlava hrozně moc “jede”. To je různé a různě se s tím i pracuje.

Když jsi zmínil tu chytrost, mají to vlastně hloupější lidi jednodušší?

Vzpomínám si, jak jsme s Robinem a Melounem seděli na oktagonu a Meloun říká Robinovi: “Chtěl bych to mít jako ty, moc se tím nezabírat, nebýt takovej hodnej.” A Robin říká: “A já bych chtěl být jako ty. Chtěl bych být víc empatický…” Na to jsem řekl: “Hoši, chcete něco, co nemáte a nemůžete mít, pracujte na tom, co máte, takhle to nefunguje.” Máme prostě nějaký jako charakter a s ním pracujeme. Takže když je někdo větší flegmatik, tak se ho některé věci nedotýkají, ale zase mu některé věci nedocházejí. To znamená, že má limit - ty obranné mechanismy do nějaké míry skvěle fungují a od nějaké míry to už je blok a my tu hru nemůžeme hrát lépe. Zase ta větší citlivost, ta větší zranitelnost je těžší, ale když se s tím naučíme pracovat, tak nemáme limit. Takže chytrý závodník, pokud je dobře vedený, tak má vlastně obrovský potenciál. Pokud není dobře vedený a trápí se sám ve své hlavě, tak se zacyklí a sám sebe uvaří ve vlastní šťávě. Ale vždycky má obrovský potenciál.

Ty často se zápasníky mluvíš o “plánu B” – co tím myslíš?

Já se snažím, aby to bylo téma vlastně v každé spolupráci, která je nějaká dlouhodobější. A když fakt jdeme do té celé šíře života, který ovlivňuje i ten konkrétní výkon, tak k tomu vždy patří i ten potenciální strach – ze zranění, z konce. A to znamená: co je plán B? Co budeš dělat potom? Co bys chtěl dělat potom až skončíš kariéru? Ať už je to za deset let, nebo to je zítra. A s každým tohle téma otevírám.

Není to mezi sportovci taková pandořina skříňka?

Spíš tomu nevěnují a nechtějí věnovat pozornost. To je ta disociace – dělají jako, že to není. Chtějí uspět na mistrovství světa nebo se dostat na olympiádu, tak to pro ně není předmětem diskuze. Ale já vím, že se k tomu dostaneme a že je z toho nepustím, protože to je strašně důležité. Třeba s Tomášem Bábkem jsme to vlastně řešili opravdu čtyři roky před olympiádou a před koncem kariéry. Protože Tom je chytrý a ví, že chce být úspěšný a chce se naučit spoustu věcí. A dostali jsme se k tomu, že Tom z olympiády přišel rovnou na pozici generálního ředitele firmy. Ale čtyři roky na tom pracoval. Nedělal, že to není.

Dovedl bys takhle poradit i dětem v tom, co vlastně chtějí nebo můžou dělat?

To i souvisí s mojí předchozí kariérou headhuntera, ale vlastně to dělám i teď na gymplu, kde se bavím s děckama, které jsou spíš třeťák nebo čtvrťák. Tehdy se jim už dají dávat příklady, dobře se jich ptát a podobně. Takže trochu kariérně poradenskou práci vlastně dělám s děckama docela rád. Vzpomínám si, jak jednou na gymplu mi paní učitelka říká: “Tak jim pane Žídku vysvětlete, že už ve druháku by měli vědět, co mají dělat.” Já jim řekl svůj příběh, jak jsem dojil krávy, dělal horského průvodce, jezdil po Kanadě a tak dále. A že vlastně všechno, co jsem dělal, mělo nějaký smysl k tomu, že se to “zacvaklo” pro to, co dělám teď. A já se potom zeptal těch dětí, kdo z nich fakt upřímně ví, co chce dělat. Vždycky zvednou ruku dva ze čtyřiceti, jeden je doktor a druhý veterinář, jako rodiče. Ti prostě pokračují v té tradici, mají tam nějakou expertízu, mají to jasné. Ten zbytek je úplně ztracený. A já říkám, buďte v pohodě, cokoliv vám přijde do cesty a baví vás, dělejte to naplno, bude to mít smysl. A je fuk, co to je.

Dá se ta analýza a tvorba psychologického profilu využít i v randění? Je to výhoda, nebo ne?

No tak vidíš jako víc, než chceš vidět. Ale pokud je člověk smířený s tím, že každý má tu světlou a temnou stránku a že vlastně nikdo není princ na bílém koni, tak je to velká výhoda. Vlastně víš a predikuješ dopředu a nemáš ta mylná očekávání a iluze. Ale pokud máš velká očekávání, tak narazíš, protože nic není dost dobré. A to je potom potíž.

Jak moc může být nebezpečný praktikovat tuhle tvoji terapeutickou část doma?

To máme zakázané. Na každém výcviku ti řeknou, ať hlavně to, co se naučíte, nezkoušejte doma. Protože tam jsou strašně jemné vazby. Tam brnkneš nějakou strunku a rozezní se jako kakofonie, kterou nechceš. Navíc se v té rodině dobře znáte. To znamená, že kdykoliv začneš dělat něco jinak, tak ten druhý to okamžitě ví, říká: “Hm, to tě naučili na tom výcviku, že jo? To na mě nezkoušej tyhle triky.” A navíc si musíš dávat pozor ještě na to, že nemanipuleš. Čím víc vlastně tohle ovládáš, tím víc je ta linie mezi tou “bílou a černou magií” tenká. A potom to ego… Podívej se na různé ty myslitele a guruy, kde to vždycky končí. V téhle praxi musíš být pokorný a hlídat si ego. Pokud to neumíš, tak je to špatně.

Petře díky.

Děkuji Adélo.