Kybersexualita je budoucnost lidstva. Ať už chceme nebo ne, říká sexuolog Zlatko Pastor

Rozhovor se Zlatko Pastorem

Dnešní host je spojený s láskou. Jak jinak, je květen, lásky čas a já jsem si řekla, že budu celý květen věnovat lásce. Je to hodně široké téma, ale to, co nás často zajímá, je sex a láska. Proto tady mám docenta doktora Zlatko Pastora, který je nejen sexuolog, ale také gynekolog. Dobrý den.

Dobrý den.

No já jsem se na vás moc těšila.

Já na vás také.

Protože s vámi je to vždycky pecka. A doufám, že nám odkryjete nějaké pikošky. My se tady toho vůbec nebojíme. No, láska a sex – řekla bych, že to ženy hodně spojují, a muži to umí krásně oddělit. Zajímalo by mě, je sex také láska?

Ano, sex se dá provozovat z lásky. Sex se dělá z různých důvodů, samozřejmě i ten vztah prochází různými fázemi, peripetiemi, začátky, prostředky, konci – to k tomu patří. Ze začátku, v době erotické fascinace, tam ta láska je, nebo obvykle bývá. Sex v dlouhém manželství děláme ze zvyku, pro zábavu, pro požitky, pro potěšení, ze soucitu, také ho děláme za peníze.

Sex ze soucitu, to jde? U žen možná ano, ale u mužů?

Je otázka, jestli dáváte ten soucit najevo, nebo ne. A to není pejorativní. Někdo je třeba starý, nemocný, vy byste už s ním ten sex nechtěla, a tak se vám ho tak jako zželí. To je většinou ten stabilní, stálý, dlouhodobý partner. Takže těch důvodů je samozřejmě celá řada. Sex děláme i vypočítavě.

Jistě, kvůli kariéře třeba.

Kvůli kariéře, penězům a tak dále. Takže láska, ano, to je ta dobrá emoce, kvůli které to děláme. Ale nevím, jestli jsou většinou ten sex a láska propojené, nebo převládají jiné důvody. Jak u koho, jak kdy.

Jak poznám, z jakého důvodu se mnou ten vyvolený sex dělá? Jak to člověk pozná? Nebo se v tom nemá šťourat?

No, to by bylo lepší. Někdy jsou milosrdné lži a představy možná lepší. Nejlepší je vzít si sám pro sebe tu představu, která nám nejlépe vyhovuje. Je-li to stravitelné, nebo možné – to znamená, nejsou-li na druhé straně nějaké vysloveně negativní známky, tak bych bral spíš ty pozitivní, hlavně ty pozitivní.

Vzít si vždycky z každé situace to lepší.

Přesně tak.

Když je sex spojený s láskou, je potom lepší?

No tak určitě je tam ten drive, ta energie a je tam ten cit, což je samozřejmě důležité. Ale ta láska samozřejmě vyprchává – je to emoce a emoce jsou krátké, jsou to sdružené emoce. Máte fyzikální, přírodní zákony, ale máte i partnerské zákony a k tomu vztahu určité stereotypy patří.

Takže chcete říct, že sex vydrží déle, než láska?

Je otázka, jak to budeme kategorizovat nebo rozlišovat. Zamilovanost to je něco jiného než láska. Láska je poměrně křehká záležitost a mít vztah založený jen na lásce, respektive na sexu, to je velmi křehká záležitost.

Jestliže ten sex není ve vztahu vůbec, může se stát, že se lidé dál milují, je tam ten cit a láska, ale už po sobě fyzicky netouží?

Já vždycky říkám takovou neromantickou větu, že ten dlouhodobý vztah je založený na stereotypu a pravidelnosti. To není romantické, ale je to tak. Přestože ten vztah nehoří tou fascinací a zamilovaností, může být po delší době daleko pevnější a stabilnější. Ti lidé se mají rádi, je na ně spolehnutí, rádi si povídají. Někdy ten sex i dokonce vyprchá, zvlášť ve stáří. Ovšem je otázka, co si představujeme pod pojmem sex, nebo pohlavní styk. Pohlavní styk lidé často spojují se souloží, ale soulož je něco jiného, než pohlavní styk. Pohlavní styk může být hlazení, dotyky, líbání…

Já myslela, že musí být průnik.

Ne, nemusí být průnik.

Takže se jedná o petting, netting a podobně.

Přesně tak. Muži preferují tu penetrační erotiku, ale nemusí to tak být. Mnoho žen naopak preferuje jiné, něžnější aktivity. Ta žena se cítí více ženou. Mnohdy muži, kteří začnou mít poruchy erekce a do té doby měli ženu jako takový objekt pronikání, jak sama říkáte, tak zpanikaří a začnou tu ženu brát v té celistvosti a začnou ty nekoitální aktivity, které jsou pro většinu žen daleko příjemnější.

Hodně žen preferuje i předehru, ale jsem asi trošku babochlap. Mé nejlepší pohlavní styky byly prakticky bez lásky.

Mnohdy vám ta láska a zamilovanost může svazovat ruce, můžete se cítit nepřirozeně, můžete se stydět… to je většinou na těch začátcích.

Že se člověk stydí.

Ano, že se tomu partnerovi neotevře, ať už tělesně, duševně, nebo celkově.

Takže je výhoda, že to umím bez citů.

Neprožité emoce jsou mnohdy silnější, nežli ty prožité.

Jsme tedy odsouzeni k tomu, že dlouhodobý vztah rovná se “jednou už nebude sex”?

To ne. Je to otázka přístupu. Sex děláme jistě kvůli sobě, ale děláme ho i kvůli partnerovi. Když cítíte, že partner sex potřebuje, chce, nebo už není zbytí, tak je dobré se tomu podvolit. A on se třeba podvolí někdy vám. A když se nechce oboum…

Tak to je asi ideální, když se do toho po třiceti letech manželství ani jednomu nechce, tak to souznění je fajn. Hezky spolu prosexovali třicet let a pak už pohodička.

Problém je spíše v tom, když že se vám nechce doma, ale chce se vám někde jinde, nebo když každý z nich myslí na někoho úplně jiného – v těch snech a fantaziích hraje stálý partner většinou vedlejší roli, mnohdy ani není v komparzu.

Nesmíte otevírat oči, protože jinak se dostanete zpátky do reality. Je tam tedy všechno v tomhle směru povoleno? Máme právo lézt při sexu partnerovi do myšlenek?

To nevím.

Co byste poradil ženám, kteří se buď strašně stydí, nebo se neustále bojí toho “co když myslí na jinou”?

Stud je nám vrozený. Je to sebezáchovný pocit, že nechceme, aby ten partner, přestože ho velmi dobře známe, přestože jsme k němu otevření, tak nechceme být viděni v nějakých choulostivých záležitostech. Na druhé straně třeba voyeury láká takové to zakázané - to šmírování. Koneckonců zase platí věta “je lepší zahlédnout, než vidět”.

To je krásný. To platí asi už jen po čtyřicítce, co? (smích)

Ne, to platí vždycky. (smích)

I když vy chlapi stárnete opravdu do krásy, my ženy se tak nějak smrskáváme, chřadneme, nebo se nafukujeme. Vy muži máte opravdu nějaký dar.

No, jak kdo, ale taková ta ryzí nahota se stává, řekněme, anti-erotická. Často slyším rady “jak zpestřit sex”, že se na vztahu musí pracovat aby se nestal všedním, což je pravda, ale zevšední stejně.

No, můžete třeba pravidelně každou středu...

To není vůbec špatné – nebo si dejte někdy i čtvrtek. Pravidelnost a stereotyp je opravdu taková rehabilitace.

Já měla s bývalým partnerem pravidelné pondělky, ale přestalo mě to bavit. Ale jak tedy potlačit u žen, aby přestaly pochybovat, aby se přestaly snažit lézt do myšlenek toho muže. Když vás přece chlap chce, tak vás chce takovou, jaká jste a takovou vás bere.

No, to bych neřekl. Muži mají nějaké představy a většinou je přitahují ženy ve tvaru Coca-Coly – oblé tvary, velká prsa, úzký pas, široké boky… To je dáno, jde primárně o tu symetrii.

Já jsem si myslela, že vás přitahují různé typy – na hubený holky, macatý holky, vysoký holky…

Určitě, to jsem říkal, že nejde o tu hmotnost, ale o ty proporce. Třeba u prsou je před tou velikostí ta tuhost.

Máme se tedy k sexu nutit, když toho člověka milujeme...

Po dlouhém vztahu bych spíš řekl “máme ho rádi”.

Léty se city prohlubují, ne?

Většinou se prohlubuje alergie, než ta láska.

Jste takový realista.

Máte-li štěstí, tak se máte rádi, dokážete spolu žít, komunikovat a strávit příjemné chvíle. A zpestříte-li to sexem, což nemusí být zase ta soulož, ale mohou to být doteky, příjemné chvíle v obětí, procházky ruku v ruce a podobně.

Teď jsme ale přece úplně popřeli dlouholeté vztahy. Všichni všem tleskají, když s někým vydržíte dlouho. Moje teta byla se svým manželem sedmdesát let.

No, to je krásná představa.

Člověk tedy nemá toužit po tom, že s někým zestárne?

To jsou takové ty idealizované představy, že? O lásce a vztazích máme zbytečně falešně romantické představy, které nám vše kazí. Měli bychom být připraveni na to, že vztah má určitou dynamiku, s tím se nedá nic dělat a je to samozřejmě velmi individuální. Pomalý pokles je tam ovšem vždy – buď je hodně rychlý, hodně strmý, nebo méně rychlý a méně strmý. To je zkrátka fyziologická záležitost. Dlouhodobé vztahy, zvlášť při prodlužujícím se lidském životě, jsou velmi problematické. Rozhlédněte se kolem sebe – minulá a předminulá generace, byli do jisté míry “odsouzeni” k trvalému, šťastnému, dlouhodobému vztahu. Lidé si to potom interpretují “my jsme s babičkou vydrželi sedmdesát let” a podobně. Progresivní procesy centrální nervové soustavy už nám brání vzpomínání na tu realitu a více vzpomínáme na to dobré, než na to špatné. Když se ta žena nebo ten muž rozhovoří, tak ví, jaké to bylo peklo, jak to bylo příšerné, jak mě podváděl se sousedkou a tak dále. Je dobré si pamatovat jen to příjemné a vzpomínat. Ale že se na střední škole nebo na gymnáziu zamilujete a prožijete nádherný zamilovaný život do sedmdesáti let a déle, to je iluze. Já jsem se s ničím takovým nesetkal. Že spolu lidé vydrží a žijí poměrně spokojený život? Ano, to tak může být, jen by měli počítat s tím, že se v průběhu toho dlouhodobého vztahu zamilují do někoho jiného. To je zcela logické a biologické. Někdy kvůli cestě za vlastním štěstím spálíme mosty, opustíme partnera… V dnešní době chceme být ve všem rychlí, úspěšní, efektní a to se promítá i do toho sexu a lásky. Výrobky i vztahy jsou dnes méně trvanlivé. Záruku nemají, vrátit je nemůžete. Takže je nutné s tím počítat a být zodpovědný. Někdy je jediným řešením rozchod.

Není tedy dobrý ani jeden extrém, pokud v něm nejsou ti lidé spokojení. Co dělat, když se člověk nechce usadit a baví ho vztahy jen v těch začátcích, kdy jsou plné emocí?

Důležité je neubližovat nebo ubližovat co nejméně. Pokud to deklarujete hned z počátku… Ten druhý tomu stejně nemusí uvěřit. Říká se fráze “žena si myslí, že je jeho poslední a on si myslí, že to tak není”. Každý má zodpovědnost za to, jak se zachová vůči sobě, ale i vůči partnerovi. Pokud vyvolává naděje a připoutává toho druhého, tak je to do jisté míry sobecké. Stoprocentní rovnováha v žádném vztahu neexistuje, to znamená, že jeden je více zamilovaný, druhý méně, ale může se to v průběhu let měnit.

To jsem pocítila po 14 letech vztahu, opravdu se to mění. Když člověk miluje, tak je schopen strašně moc věcí tolerovat – co bychom měli tolerovat z lásky v sexu?

To záleží na vás, hranice neexistují, nebo jsou neostré, rozmazané. Je otázka, co je v sexu normální – to jsou těžké definice a každý preferuje něco jiného. Mužské sexuální fantazie jsou přepisy pornografických projekcí, to je jasné, všichni muži koukají na porno a chtějí, aby ta žena prožívala to, co oni si představují, co vidí na těch filmech. Je to taková pohádka pro dospělé, ženy to většinou nechtějí akceptovat už jenom to, že muž bývá v těchto filmech většinou v té dominantní roli a od té ženy se vyžaduje submisivita. Některým ženám to vadí, jiné to mají rády…Fantazie a praktiky se samozřejmě rozšiřují, ale je otázka, kam chcete zajít a co ten partner snese – je to individuální.

Často se setkávám s tím, že jeden z partnerů nechce odhalit své touhy a “úchylky”, protože se bojí, jako to ten druhý vezme.

Dohoda je těžká, je to obtížné, protože ten stud přetrvává i v těch dlouhodobých vztazích. Může vám být trapně, můžete se před partnerem stydět. Nemusí být jednoduché říct, že chcete zkusit argentinský trakař nebo bičování.

Jde to nějak otevřít, existuje chvilka, kdybyste si o tom mohli promluvit? Co byste jim poradil?

Lehce, racionálně a krůček po krůčku. Některé sny mohou dozrát, protože sexualita se vyvíjí. Když někdo inklinuje k těmhle praktikám, může to být mnohdy nebezpečné. Třeba masochistky, které chtějí toho sadistu – musí se to líbit i tomu muži, jinak to ta žena pozná a ani jeden si to neužije. Problém může nastat, že taková masochistka střídá ty partnery a narazí na nějakého vyzrálého sadistu, který provozuje ty nebezpečnější praktiky – škrcení, potápění a podobně. To může skončit nějakou tragédií.

Na to mají ta hesla, ne? Ale někdy je možná nestihnou říct.

Třeba. Existují nebezpečné hry, které bych samozřejmě nedoporučoval.

Extrémy jsou, to mi přijde úplně normální, to k tomu patří. Já jsem vyzkoušela všechny možný věci a už vím, co přesně mám ráda, co chci, co nechci. A spíš jsem já ta dominantní. Ovšem zjišťuji, že čím dál tím víc lidí kolem mě praktikuje zlatý deštík a kaviár, akorát naráží na problém u partnera. Jednomu to třeba přijde nechutné a může to zničit celý vztah. Není někdy lepší, o těch svých úchylkách, mlčet?

Tak to jsou takové extrémnější praktiky, které nejsou tak běžné. Partnerce nebo partnerovi, který do toho nechtějí jít, bych nedoporučoval se za každou cenu podvolovat. Třeba se na to mohou dívat v pornu a pak normálně souložit.

A stačí to?

No to je dobrá otázka, většinou ne. Tomu partnerovi, který to vyžaduje, to nestačí. Takže tohle je problematické. Čím víc se muži koukají na porno, tím více naše fantazie utíkají tímto směrem. Koneckonců před zhruba čtyřiceti lety byly v oficiálních učebnicích sexuologie brány jako úchylky orální sex a anální sex. Dnes je orální sex je prakticky součást třeba předehry, anální sex je také běžný. Takže ten posun tam je a lidé stále chtějí něco neobvyklejšího.

A kam myslíte, že to za dalších čtyřicet let zajde?

No tak nejde to do nekonečna.

No právě, není dobré mít v tomhle směru nějaké hranice?

No tak ty si určujeme sami, že? Ale ono je to reglementováno zákonem. To, co je jako norma, to je zákonem je dané – pornografie s dětmi, ze zvířaty, nějaké hyper násilné aktivity, to je samozřejmě zakázané. Ale podívejme se kolem sebe – nedodržujeme rychlost, nedodržujeme skoro nic. Takže otázkou je, jestli se v tom sexu se podvolíme nějaké liteře zákona, že?

S jedním odborníkem jsme se bavili o tom, že porno pohlcuje některé muže natolik, že už nemají potřebu dělat reálný sex.

Je to tak.

Jak je to možný?

Tak jednak je pornografie dostupná, stačí tři kliknutí myší a jste ve sféře, o které jste ani nedoufal. Naši dědové a pradědové, vydrželi s nějakou ušmudlanou fotografií nějaké nevěstky celý život. Což váš partner, předpokládám, asi nevydrží. Na pornografii se můžete dívat kdekoliv, je to jednoduché. Dnes existuje robotický sex, kybersexualita…

To bude jak v tom filmu se Sylvesterem Stallonem, kde si oba nasadili brýle, chtěli mít sex a on jí říká: “Pojď to dělat postaru” a ona odpovídá: “Fuj, bakterie!”. Myslíte, že to jednou takhle bude?

No takhle to bude, k tomu se blížíme, o tom vůbec nepochybujte, to je na spadnutí. Ale já se ještě vrátím k tomu, jestli je poptávka po sexu, nebo ne. Poptávka po sexu je, to znamená, zájem o sex z obou stran přetrvává, ale klesá zájem o párovou sexualitu. To znamená, že ti lidé si to kompenzují tou pornografií a virtuální sexualitou, zvláště mladá generace, která má křehké hranice mezi reálným a virtuálním sexem. Už od mala ty děti žijí v nějakých dimenzích mobilů, 3D a všeho možného, takže to nerozlišují. Zakladatel internetové sítě, teď si nemůžu vzpomenout, jak se jmenoval, řekl, že jakákoliv technologie, kterou je možné použít v té sexuální rovině, se samozřejmě použije. Lidstvo je líné a jakékoliv usnadnění využije. Takže jsme řekněme desetiletí od toho, kdy vyrobíme opravdu dokonalé roboty a robotky, kteří s námi budou provozovat sex a všechny možné zvrácenosti.

Protože si vše naprogramujeme podle svého gusta.

Ano, a budou to různé módy – střední, těžký, hyper, hard sex a podobně. A vy si je budete moct měnit. Mohou mít podobu vaší partnerky, ale také zesnulého partnera. Takže to není zavrženíhodné. Je otázka, co s nimi budeme nebo nebudeme dělat a jak je budeme využívat, protože oni budou mít i jiné funkce – budou uklízet, budou si s náma povídat, můžete ho vypnout… Což třeba manželku nebo manžela nevypnete.

Můžete, ale pak půjdete do vězení.

Takže ať chceme nebo ne, kybersexualita je budoucnost lidstva.

Je to součást nějaké evoluce – že se vyvíjíme víc technologicky? Proč už nemají lidé potřebu se dotýkat? Může za to ta doba covidu, kdy jsme se nesměli dotýkat, nebo je to opravdu o technologii...

Ano, dnes jsme hladoví po dotecích, ale oni se vás budou ti roboti také dotýkat.

Ale budou studený.

Nebudou, nebudou, to vůbec nepoznáte. Oni dokonce i ti roboti mohou souložit s robotama, to bude daleko složitější, to nebude jen tak... Ale jak říkám, to bude k nerozeznání. Vy nepoznáte robota… Jsem robot, nebo nejsem robot? Můžete za to dát ruku do ohně?

A jak se budeme rozmnožovat?

Rozmnožovat se budeme čím dál tím více asistovanou reprodukcí, k tomu máme nakročeno. Od doby Louise Brownové, to bylo první dítě ze zkumavky a narodila roku 1979, tak od té doby se narodilo, dejme tomu, 16 milionů dětí takhle. A v České republice se rodí možná tři až pět procent dětí touto metodou. Plodnost klesá, mužská enormně, ženy oddalují své mateřství, a plodnost extrémně klesá.

Takže čím budeme vyvinutější, inteligentnější, technologicky a technicky zdatnější, tak tím vlastně víc budeme od sebe odtažití.

Ale ta potřeba je pořád, ta potřeba vám je dána.

A proč mám člověka měnit za robota?

No, tak nemusíte, ale bude to vaše potřeba. To je vždycky dáno tou poptávkou. To znamená, kdyby to ti lidé nechtěli, kdyby se lidé nechtěli dívat na pornografii, nechtěli chodit za prostitutkami, tak tato profese zanikne, a ta pornografická produkce taky zanikne. Ale ta produkce je obrovská, stejně tak poptávka. A jestli vyrobíte sexuální roboty, po kterých bude extrémní poptávka, bude to byznys. Peníze samozřejmě jsou velmi důležité pro stimulaci všeho, politiky, voleb… A tady také hrají roli. Když po tom bude poptávka a bude se to zdokonalovat… Ale pak tam jsou taky handicapovaní, staří lidé, a tak dále, takže ti to můžou uvítat, ti se také chtějí tulit, ale už nemají s kým. Sexualita ve stáří je samozřejmě jiná někde na jachtě ve středomoří a je jiná v domově důchodců někde u Prahy.

Ale co tedy dělat, když je jeden z partnerů už posunutý dál, už nechce dělat sex doma a vlastně ho uspokojí jen to porno, miluje svojí ženu, ale ta žena je pořád stará škola, chtěla by reálný sex a ne koukat na porno. Tak co dělat, když jeden z partnerů vůči druhému sexuálně vyhasne, ale dál spolu chtějí být?

Tak na to není univerzální recept. Zaprvé by se ten druhý, ten, kterému se to nedostává, by se měl zamyslet, jestli ta vina není v něm. To znamená, jestli není neatraktivní, hašteřivý, nepřístupný a vyzařuje z něj negativní energie. Také jestli vypadá tak, jako vypadal třeba před deseti nebo dvaceti lety. To sice nikdo, ale ty diskrepance mohou být obrovské, že? Takže to je první myšlenka.

Milenku v tomto případě? Nebo milence?

Pro vztah je to vždycky destruktivní. Já nemoralizuji, ale tato situace paralelních vztahů nastává často. Lidská sexualita není biologicky založena na celoživotní monogamii, monogamních živočichů je málo.

Nejsme labutě.

Nejsme a sukcesivní monogamie je to, co je pro většinu tvorů fyziologické. Čili žijete po určitou dobu s jedním partnerem a posléze ho opouštíte s jiným, který pravděpodobně už paralelně parazitoval na tom předchozím vztahu a je příčinou toho rozchodu. A takových přemetů uděláte za život hodně. Kdysi byli lidé odsouzeni k celoživotnímu štěstí – když měli jednu garzonku, základní plat, stáli fronty na banány, nemohli se odstěhovat do druhého bytu… I tyto faktory hrají roli, všechno je to racionální záležitost.

Takže myslíte si, že platí to, pokud spolu dva lidi chtějí zůstat, že ani jeden nemá pátrat u toho druhého, co se děje, co má bokem, že každý máme právo na tajemství?

No já nevím, na co máme právo… (smích) Rozhodně takové ty recepty, které se doporučují, aby se ta žena stala přitažlivější, ať si koupí nové síťované punčochy, udělá večeři při svíčkách a podobně… Ale jestli je ten partner hluboce naladěn proti partnerce a ona na něj nastoupí v těch punčochách, v tom novém prádle u nějakého svícnu, no se tak ta alergie ještě víc prohloubí. Něco jiného je, když ho to baví, když tam je ten švih, drive – tak to ocení. Ale ty podvazky ten vztah samozřejmě nezachrání.

A může teda existovat partnerský vztah bez sexu?

Může, no jasně. Při začátcích vztahu je to divné, ale poté to může vyhovovat oboum dvoum partnerům, nebo to mohou preferovat. Mnoho mužů i žen, více žen, sex nevyžadují pro ten prožitek samotný, ale preferují ho pro svůj pocit, že jsou stále žádané a přitažlivé. Kdyby byli k sobě upřímní, tak zjistí, že je to ani moc nebaví, ale je to důkazem toho, že tam něco funguje, že tam něco je.

Máte pravdu, že na takový ty celonoční hitparády, co jsem jela kdysi, tak na to už nemám nervy, ani sílu, ani náladu.

No, přesně tak. Mně nedávno jedna poměrně známá herečka říkala “bude po mně skákat celou noc, na to už nejsem zvědavá”.

Kolikrát stačí jenom takové lehké, pětiminutové ranní zasunutí a hned je člověku líp, je šťastný a hned se mu lépe kráčí z domova. Je normální člověk, který je sexuálně aktivní, vyžaduje to pravidelně a pětiminutovku nepovažuje vůbec za sex vůbec a trvá to takhle třeba třicet let v manželství?

No, vyhovuje-li to i tomu druhému partnerovi, no tak ať si vyhoví, samozřejmě. Ale jestliže po půl hodině žena zná detaily stropu a přemýšlí o vymalování, o nových tapetách a podobně a nemyslí na nic jiného, protože nedosahuje vaginálního orgasmu - tak jako většina žen - tak je milosrdnějšího ho tedy tomu muži předvést. Když on toporně trvá na tom, že to vyvrcholení musí být a žena vlastně zase říká, proč já bych něco předstírala… Takže můžou trpět oba a ta dohoda, nebo náznak by tam mohl být.

Když jste zmínil ten orgasmus, ženy ho nedosahují tak často. A muži zase na něm strašně moc lpí, ne na tom svém, protože to oni dokážou, ale na tom našem, na tom holčičím. Můžete mi říct, čím to je?

Ty odpovědi jsou jednoduché. Ženský orgasmus není reprodukčně účelový, to znamená, že žena ať má, nebo nemá orgasmus, tak otěhotní tak, či onak, čili není pevně zafixován v té naší biologické roli. Proto ho třetina žen nemá, třetina žen ho má naopak kdykoliv, za nepříznivých podmínek, opakovaně, a třetina se snaží, má nějaké speciální polohy a tak dále. No a odpověď na tu druhou otázku, “proč se muži zajímají”, je: protože jsme ješitní, to je nejdůležitější mužská vlastnost, to znamená, muži chtějí slyšet, že jsou báječní. Jde o potvrzení té mužnosti. Genderově to nezní korektně, ale ta rozumnější žena mu orgasmus předvede, on je spokojený a je klid. Na druhou stranu, muže to ženské vzrušení maximálně vzrušuje, takže on to dělá opravdu jako altruisticky, jednak pro svoje uspokojení, ale především chce uspokojit tu ženu, záleží mu na tom sexuálním prožitku, autenticky chce, aby ta žena prožila orgasmus. Když žena orgasmu nedosáhne, bere to jako prohru.

Ženy tím ale fakt trpí, možná jste si toho, jako sexuolog a gynekolog všiml, trápí se tím, že nedosahují vaginálního orgasmu. Často si myslí, že je v nich nějaká chyba, nebo že jsou frigidní.

No, toho dosahuje tak dvacet až dvacet pět procent žen. Všechny filmy a všechny ty bulvární časopisy vás přesvědčují o tom, že to tam pošmrdláte a žena má jeden orgazmu za druhým… Ženy jsou pak frustrované tím, že jsou nedokonalé, ale frustruje to samozřejmě i ty muže – ti si také myslí, že jsou špatní, nedokonalí a podobně.

Co byste poradil?

No, samozřejmě tu osvětu, ale není to tak, že se lidé nezajímají o sex, nebo že se málo píše o sexu, ta doba je podle mého názoru přesexualizovaná. Většinou hovoříme o extrémech, o tom co se prodává, co je bizarní, neobvyklé, ale o té normální sexualitě, která je v podstatě a s nadsázkou, nudná, tak o té se nepíše. A to je ten problém, že ti lidé mají větší představy a naděje, že dosáhnou něčeho neuvěřitelného, že země se zachvěje, pohne a podobně, ale to se bohužel vždycky neděje.

Vidíte, když vás takhle poslouchám, zjišťuji, že jsem asi poloviční chlap. Protože já měla to štěstí, pochlubím se a řeknu to tady do éteru, že jsem zažila trojitý orgazmus.

No vidíte, no.

A domyslete si sami, z kterých částí to bylo.

No ale zase ty multiorgasické ženy – to také nemusí být štěstí. Třeba po půl minutě dostáhne jednoho orgasmu a pak má třeba pět, deset, a to je bolestivé, nepříjemné a podobně, že.

To takhle přehnané nemám, ale chápu, že některé ženy tím trpí.

I s tou nymfomankou – muži touží po nymfomance a to je také problém, že jo. Nymfomance to přestane stačit, muže to přestane obvykle bavit. Je to také náročné – sportovně i jinak.

Takže jsme docílili toho, že je to strašně individuální.

Ano.

Já vám hrozně moc děkuji, že jste dorazil. Děkuji vám za rozhovor, za to, že jste se toho nebál a že jste byl moc fajn.

Také děkuji za pozvání, mějte se hezky. Na shledanou.