Kvůli politickým hrám na “dobrého a zlého” zapomínáme, čím je ta naše země a kultura krásná, říká cestovatel Tomáš Lukavec

Rozhovor s Tomášem Lukavcem

Moderuje Markéta Šichtařová

Ty jsi bývalý marketér, dnes spíš cestovatel, spisovatel, youtuber… Nebo možná by se dalo říct moderátor. Každopádně jsi značně mezioborový. Jak by ses ty sám popsal?

Wow. Já myslím, že to, co jsi řekla, tak nějak sedí a že to vystihuje to, co teď dělám, ale ne to, co jsem. To, co teď dělám, to asi vystihuje ten youtuber. Ale to, co mě teď nejvíc baví, je cestování a psaní knížek.

Ty máš takový zajímavý model zvaní hostů. Můžeš ho popsat?

No, všechno to vzniklo před třemi, čtyřmi lety, kdy jsem hledal, co dál. Já jsem dělal opravdu marketing, vydal jsem i dvě knížky. Když se koukám zpětně na tu knížku, tak vlastně nevím, jak jsem něco takového napsal. Ale je pravda, že mě to v té době bavilo. Bylo to pro mě nějakým způsobem praktikování toho, co jsem se učil i na Karlově univerzitě, kterou jsem tedy kvůli rozjíždějícímu se podnikání nedodělal. V té době se otevíral online marketing, lidé tomu moc nerozuměli, pro spoustu lidí ve vyšší generaci to byla nová věc. A tak jsem s tím začal pomáhat, protože už mě nebavilo utírat toalety v nonstopáčích, kde jsem si přivydělával jako student. No a z toho se rozjelo něco neočekávaného. Měl jsem na to evidentně talent a lidé mě začali vyhledávat. Myslím, že to bylo ovlivněné jednak velkou poptávkou na trhu a pak tím, že jak jsem studoval historii a mezinárodní vztahy, tak jsem dokázal vnímat souvislosti a rychle jsem se ten marketing naučil. A z toho vznikla firma, která se rozrůstala, rozrůstala a rozrůstala. Když jsem to pak počítal, tak jsme asi za šest let odbavili 84 tisíc klientů. Byly to různé přednášky, semináře, vydal jsem dvě knihy, jedna se stala bestsellerem na portálu Kosmas. Já jsem opravdu každý den prostě seděl u počítače a ťukal. A nejenom, že jsem předával to, co jsem se naučil, ale taky jsem se obrovským způsobem vzdělával v marketingu. Zajímal mě neuromarketing, zajímaly mě i techniky neurolingvistického programování, které se daly aplikovat v marketingu. Mými klienty v té době byli nejvíc živnostníci – řemeslníci, lidé z malých vesnic a z malých měst, kteří o sobě chtěli dát vědět skrze internet. Takže to bylo hezké, to mě bavilo, protože jsme i čelili IKEI a takovýmhle nadnárodním řetězcům a globalistickým, megalomanským byznysům. A já jsem hledal skulinky jak se prosadit s tím řemeslem – s tím něčím malým, co trochu zanikalo a možná dál zaniká. No, ale jak se byznys rozrůstal, tak jsem se dostal do takového krysího závodu. A já jsem v té době trochu uspokojoval tu svoji samotu nebo možná stres a depresi alkoholem – takže jsem pil. A jak se rozjížděla firma, tak se rozjížděly i tyhle mé sklony. Ale zkrátím to. Já jsem prostě vyhořel, narazil jsem na své hranice a začal jsem si pokládat otázku, co dál se životem. V té době se ještě přivalily zdravotní potíže – já jsem měl rok pálení žáhy a žil jsem stylem “ráno vstaneš, vykouříš krabičku, kafe, bum, jdeš do kanceláře, jsi star”… V té době jsem si hodně stavěl na svém egu, zvali mě do televizí, do toho vyprodané sály… Frajer.

A to jsi byl ještě opravdu v mladém věku.

No jo, mně bylo kolem pětadvaceti. Kluk z vesnice, nic jsem neměl, vyrůstali jsme v takových normálních – někdo by řekl možná chudších – poměrech. Maminka byla cukrářka, tatínek dělník. Takže žádná velká perspektiva a pak najednou v Praze “bum”. A mě z toho tak, nechci říct “hráblo”, ale spíš jsem podlehl dojmu, že tohle je “ono”, to je ten život a teď už něco znamenám. A na to jsem narazil. Měl jsem ty zdravotní potíže, v jednu chvíli tělo začalo odmítat vodu, tak jsem volal kamarádovi, co se tím zabýval a ten řekl “no, to máš náběh na rakovinu, možná i máš rakovinu žaludku”. Rozhodl jsem se ten svůj život přeskládat a vzdát se svých závislostí bez nějaké léčebny. Bylo to tvrdé a trvalo to rok. Během měsíce jsem rozpustil firmu, ukončil jsem spolupráce s klienty… V podstatě všechno to, co jsem dělal, co jsem se naučil, jsem přestal ze dne na den dělat. A fakt si vzpomínám, jak jsem seděl v bytě a říkal jsem si “co dál, co teď dál?”. Do toho jsem měl absťáky, pálila mě žáha, ale nechtěl jsem do nemocnice na rentgen – já se toho bál a chtěl jsem to zvládnout sám. Měl jsem nějaké peníze, ale i dluhy, protože klienti chtěli peníze vrátit. Já jsem také spoustu věcí zaplatil navíc, protože jsem chtěl mít dobrý vztah s těmi lidmi – když to ukončíš ze dne na den a máš roční smlouvy a tak, tak to není úplně ideální. No a v téhle situaci mě nenapadlo nic blbějšího ani chytřejšího, než začít rozkládat to své ego a zjišťovat, na čem lpím a co mě vlastně dostalo do tohoto bodu mladého člověka, který si staví na něčem tak iluzorním, jako je venkovní úspěch. Najednou máš peníze a myslíš si, že ty peníze jsi ty. Tak jsem rozdal všechen majetek z kanceláří, který šel do azylového domu. No a když najednou věci v řádech statisíců korun zmizí a ty z toho nemáš nic, tak to moje ego bylo tak ochromené, tak šokované, že až nemělo sil a začalo tam najednou působit to srdce a ta duše. A s přítelkyní jsme si říkali, že je to vlastně fajn, takhle pomoci lidem a někomu, kdo si prožil podobný příběh jako já. Když jsme byli malí, tak jsme totiž v rodině neměli hezké vztahy a v nějaký čas jsme s maminkou utekli. Tak jsem si říkal, že to je hezké – a to mě najednou začalo hřát i na tom srdíčku. Tak jsem pokračoval dál se svým bytem. Já si uvědomil, že tam mám spoustu věcí, které nepotřebuji. Tak jsem je začal rozdávat přátelům. Do dvou měsíců bylo všechno pryč. Něco málo jsem prodal a najednou tam sedím, mám zavařovací sklenici, počítač a říkám si, co dál. Nebylo to úplně příjemné období, spousta lidí si myslí, že když se vydají do neznáma, že to bude “wow” a pocítí hned svobodu, radost, štěstí, uvolnění, nízký stres – ale ono je to právě naopak. Všechno okolí do tebe kouká a ty koukáš sám do sebe. A hodně jsem plakal, ještě nějaký čas jsem se cítil jako oběť, než mi začalo docházet, že nejsem. Ty jo, teď jsem se rozmluvil, viď. Chceš se na něco zeptat?

Já jen fascinovaně poslouchám. Ale chci k tomu říct, že kdyby si náhodou někdo myslel, že tohle je příběh marketáka, který tady teď sám sebe marketingově prodává, tak to tak není. Ty máš i teď velmi úspěšný nový projekt, kde pomáháš lidem. Takže ty jsi řekl, že jsi měl talent na marketing a já mám pocit, že na co sáhneš, tak ti tak nějak funguje. A možná, že i s čím menší snahou to děláš, tak tím ti to funguje lépe.

Ty jsi to řekla hezky. Já jsem nedávno natáčel video a tam jsem se nad tím také pozastavil. Z ničeho nic jsem řekl, že čím méně úsilí do něčeho dám, tím více mám pocit, že mi to přináší nejen větší radost a štěstí, ale také to funguje i na té hmotné úrovni. Díky tomu teď můžu podporovat různé charity nebo si i sám dopřeji cestování. A o tom se mi předtím nesnilo. Když jsem zrušil to podnikání, tak jsem nevěděl, co budu dělat. Já jsem fakt neměl žádný plán, žádnou strategii… Nic. Já jsem ten rok žil z toho, co mi zbylo a vydal jsem se na cestu objevitele. To mi bylo 30, to je čtyři roky zpátky. A moje první cestování začalo tím, že jsem s batohem chodil po Praze. Ráno jsem vstal, neměl jsem nic na práci a nevěděl jsem, co se sebou, tak jsem chodil po Praze, koukal se na lidi a koukal jsem se na to, co se kde děje – a to byl smysl mého života na jeden rok. A najednou mi ta duše začala říkat “hele, tak možná pojď objevovat dál, nemáš žádný vztah”… Přítelkyně se se mnou rozešla, protože jsem byl příšerný – měl jsem ty absťáky. Takže jsem to úplně pochopil, ale byl jsem tedy úplně sám. Neměl jsem ani přátele, protože lidi, které jsem měl za přátele… To asi mnoho lidí zná, že když se vydá na nějakou cestu, které třeba ani sami nerozumí, ale to srdce je tam táhne, tak najednou se ti lidé kolem promění. Někteří odejdou i proto, že ti nerozumí a vůbec nechápou, co se s tebou stalo a myslí si, že jsi na drogách – i když já jsem ty drogy nebo alkohol přestal brát, což je paradox. Takže jsem byl sám a říkal jsem si “tak fajn, tak půjdu objevovat”. A teď jsem začal vnímat znamení nebo ty vzkazy ve znameních: Jdu po Praze, vidím, že někdo mluví třeba o Řecku a pak jdu dál a vidím, že někdo jí řecké jídlo… A já jsem si ze začátku ty znaky psal a pak jsem odjel. Takže to bylo Řecko, pak to byla Itálie a různě Evropa. Všude jsem šmajdal s batohem, s deníčkem a s knížkou Marka Aurelia: Hovory k sobě. A potkával jsem lidi z různých zemí světa, kteří prožívali své příběhy. Pak mě to vytáhlo dál z Evropy, probudila se ve mně zvědavost a došlo na Nepál, Indii, Kambodžu, Vietnam, tyhle země. A já jsem tam začal najednou odhalovat některé ty principy východní filozofie, které mi do té doby byly cizí a vůbec jsem o nich nevěděl – nějaký buddhismus, konfucianismus, taoismus, šintoismus… A mě to tak vtáhlo a oslovilo, že jsem si řekl, že chci víc. A čím víc jsem chtěl, tím víc jsem byl zmatený. Tam se totiž dostavil takový ten “duchovní materialismus”, kdy přeskočíš z toho našeho středoevropského materialismu do toho duchovního, což také není dobré, protože jsem pak byl mimoň. Tak jsem zpomalil a začal jsem se učit vnímat a poslouchat lidi a příběhy a objevovat i tu podstatu toho, co chci žít já – co mě baví, co mě nebaví, proč tady jsem, proč tady nejsem. No a pořád jsem na této cestě, není to ještě úplně odhalené, ale takový můj kompas je pocit radosti – že se můžu vnitřně usmívat. Že prostě cítím uvnitř, že ten den má smysl, když se probudím. Většinou ležím v posteli, koukám do stropu, jdu se projít, jsem teď doma, v naší krásné zemi. Čím víc cestuji světem, tím víc miluji naši zem, to je zajímavé. Odhaluji, jak jsme krásní, jak máme nádhernou kulturu, krásné osobnosti, kolik je tady dobra a dobrých věcí. A jak na to mnohdy vlivem politiky zapomínáme – hrajeme tu bojovou hru “kdo je dobrý, kdo je zlý”, a to je škoda. A jak jsem se dostal k tomu vysílání? Stalo se to jednoduše. Jak jsem se nechal vést těmi znameními, tak jsem se setkal s pár lidmi z právní branže – bylo to uskupení právníků, kteří pomáhali lidem v nouzi a těm, co si nevěděli rady. Tady byla ta covidová opatření – já nerad říkám “covid”, já říkám raději “ta opatření”. Každá země to dělala po svém a tím, jak jsem byl po Evropě, tak jsem viděl, jak to každý šmudlal nějak jinak. U nás se děly takové věci, že mi lidé psali na Facebook, že si neví rady – jenže já nejsem právník. Tak jsem udělal první vysílání na Facebook, a to bylo s právníkem. Ten mluvil o tom, na co si mají lidi dávat pozor a kde ty státní orgány nemohou takhle jednat. A začalo to být úspěšné. Postupem času jsem dal lidem prostor, aby mi dali vědět, koho chtějí slyšet. Tak jsem začal zvát takové ty zlobivé, zakázané lidi, které přitom dříve zvali do velkých médií, než asi přišla nějaká stopka z lobby. Ale lidé je chtěli dál slyšet, tak je nominovali, já je pozval a byly z toho rozhovory, které otevírají velká bolavá místa v naší zemi a v lidech. Ti hosté totiž říkali něco, co si ti lidé sami mysleli. No a tak se ze mě stal vlastně jeden z – pro někoho nejmilovanějších, pro někoho nejnenáviděnějších – youtuberů, který byl sice tehdy malinký, ale dovolil si být drzý. A dodneška s tím pokračuji. Ještě chci říct, že já dnes nezvu jen takové ty zlobivé outsidery a vizionáře, ale prostě toho, koho lidé chtějí. Dnes je v té komunitě, která nominuje hosty, asi 300 až 400 tisíc lidí a jsme otevřeni všem. Konkrétně za toho covidu tam třeba byla paní doktorka Soňa Peková, ale taky třeba pan Flegr. Nebo tam byl pan Kubek z České lékařské komory, ale pak tam třeba byl pan Turánek. Takže to je taková rozmanitost, která se jinak začala možná pomalu vytrácet.

Ono se to tvoje vysílání začalo opravdu hodně rozrůstat. Ty jsi sám řekl, že 300 až 400 tisíc lidí to dnes sleduje. A já si troufám říci, že mnoho lidí tě považuje i za jakéhosi gurua, což asi pro tebe není úplně příjemná věc. A stejně tak, jak tě mnoho lidí úplně miluje, tak tě taky mnoho lidí nenávidí. Zkrátka patříš mezi ty, kteří hodně polarizují. Jak ta veřejnost reaguje, když si třeba zveš ty “persony non grata”? Ty si totiž zveš lidi ze všech částí politického spektra. A tím si možná často vysloužíš dost velké útoky.

No, politiky bych určitě nezval sám od sebe. To je vždy nominace, která jde od lidí, takže to není tak, že bych si někoho zval na základě vlastních politických sympatií. Já se snažím politice vzdálit co to jen jde, což je asi na základě té východní filozofie. Neříkám, že všichni politici jsou špatní a hamižní, ale vidím, jaké atributy se u těch lidí musí rozvinout, aby člověk v politice uspěl. A já je považuji za naprospěšné. Takové ty výjimečné osobnosti, které v dějinách byly a které považuji za “správce země”, tak to v dnešní době moc nevidím. Určitě nejsou v té naší zemi. No, ale abych odpověděl – hele, je to těžké. Lidé si často spojují ty názory hostů se mnou, což se třeba v rádiu tak moc neděje – a je zajímavé, jak ta forma média ovlivňuje myšlení lidí. Když jsi najednou influencer, youtuber a děláš to samostatně, tak najednou je každý host tvojí vizitkou, i když třeba u mě to funguje na základě nominací. Já i šel Prahou a proti mně šla skupinka takových tří mladých mužů, která si přede mnou odflusla a já si myslel, že mi dají fakt do huby. Pak jsem zašel za roh a tam ke mně přiběhla paní, která mě začala objímat, jak mě má ráda. Takže tohle je husté. A já jsem se učil pracovat s nenávistí i s láskou od lidí, protože oboje je určitým způsobem iluzorní. Je to vlastně fikce, protože já nemám moc vliv na to, jak mě lidé mají, nebo nemají rádi. Ona se jim otevírají vlastní témata, vlastní programy, vlastní pohledy na svět. Takže jsem se učil to nebrat osobně.

Ty na tohle asi máš i takový specifický náhled, protože máš nastudovaný ten marketing – že to vlastně není o tobě, ale o tom člověku, protože brnkáš na nějakou strunu, která mu připomíná něco z jeho vlastního života.

Obecně si myslím, že i pro toho člověka je vždy prospěšnější, když má mě – nebo kohokoliv jiného – rád. Myslím si, že ten člověk se i pak cítí lépe. Ale nechci se nechat unést. Tím, že jsem dělal marketing, tak jsem spolupracoval s mladými influencery, kteří jsou vlastně na špici v České republice. Nebyla to nějaká hluboká spolupráce, ale znal jsem se s nimi a viděl jsem, jak se to ego nechá velmi snadno unést – jak najednou začneš věřit svým vlastním iluzím a zmagoříš. Takže mám takovou zkušenost a snažím se s tím pracovat vědomně. Tu práci dělám, protože mě těší, protože mi dělá radost, protože já se v těch rozhovorech od každého můžu něco naučit. I když třeba té konkrétní informaci nevěřím, tak sleduji jejich proces přemýšlení, a to je zajímavé.

Ty jsi tehdy, když už jsi docela rozjel to své youtubování, narazil na zeď a došlo i k jistému zákazu – dokonce ke zrušení kanálu. Tak popiš, o co se tam tehdy jednalo.

Já nikdy nechtěl být youtuber. Já měl původně dlouhá léta Facebook, kde bylo asi 240 tisíc fanoušků. Ta Facebooková stránka se jmenovala “Zákony bohatství”. A to jsem byl na letišti v Bangkoku, byly to asi tři roky zpátky, otevírám Facebook a najednou tam ta stránka není. Tam nebyl žádný relevantní důvod, proč by to v ten den zablokovali, akorát asi pět měsíců zpátky jsme museli sundat nějaké video. Ale najednou ta stránka zmizela. Zajímavé bylo, že mi předtím nějaké neziskovky, jako třeba Evropské hodnoty, psali e-maily jako s kým spolupracuji, proč to dělám – a já jsem na to neodpověděl. Říkal jsem si “co je jim do toho, viď. Ať mě oni napíšou, proč to dělají a s kým spolupracují”. Jaké má nějaká neziskovka legitimní postavení, že mě vyzpovídává? Kdyby to byl kámoš, tak mu to řeknu. Někdo by se zhroutil, že mu smazali Facebook s 240 tisíci lidmi, já to na tom letišti ještě pár hodin zpracovával. No a pak jsem se zmátořil, koukl jsem se na své dlaně a říkám si “máš dvě ruce? Máš”. Koukl jsem se na ty svoje boty: “Máš dvě nohy? Máš. Jsi zdravý? Jsi. Jsi mladý? Jsi. Tak co tady řešíš?” No a pak mi to přecvaklo a došlo mi, že to je zase jen hra, že to není vůbec důležité. Založil jsem nový Facebook “Tomáš Lukavec”, ale tím, že jsem tehdy vysílal jen na Facebooku, tak mi ty původní záznamy zmizely. To, co dělal ten Facebook za covidu, bylo vůbec nechutné. Na celém světě fungují média, která jsou napojená na lobby a oligarchy a Facebook je součástí této hry. Já jsem si uchoval některá videa, která jednou zveřejním, aby lidi viděli, co třeba Facebook cenzuroval. No, takže takhle jsem začal dělat YouTube. Kamarád mi to pomohl založit, všechno nastavil a já jsem začal ta videa házet tam. A tak se Tomáš Lukavec stal youtuberem – přišel k tomu jako slepý k houslím.

Když už jsme u té politické cenzury, máš ty třeba nějakou zkušenost s “elfy”, tedy samozvanými strážci toho internetového prostředí?

Já jsem oba Kartouse pozval na rozhovor. Byl tam ještě jeden host a diváci si mohou udělat sami názor, když se na to podívají. Hele, já s odstupem času chápu všechny tyhle jevy jako jsou “elfové” nebo “kočičky”, jak si říkají – že prostě tam asi nějak musí energeticky být, aby se to vyrovnávalo a ti lidé zpozornili. Na druhou stranu – když to vezmu z pohledu toho obsahu, který byl opravdu zcenzurovaný na mých sociálních sítích, tak musím s čistým svědomím říct, že to jsou věci, které se dnes už běžně říkají.

Jinými slovy: Došlo tam k cenzuře něčeho, co bylo v minulosti považováno za “dezinformaci” a dnes je to považováno za ověřenou informaci.

Tak. Dneska už se o tom může mluvit. Ale nechápu, z jakého bodu tihle lidé vychází. Oni si musí být vědomí toho, že dělají do jisté míry politickou zakázku. Dobře… Když je něco toxického, co vede k násilí a nenávisti, tak dobře, pojďme tohle regulovat. S tím souhlasím. Ale odsaď pocaď. Co je to nenávist? Jak se projevuje? Jak to kategorizovat? A to už musí být rozsáhlá práce i psychologů, a ne nějakých studentů na vysoké škole, kteří se nechají najmout – ať už to jsou “elfové” nebo kdokoliv – a začnou se cítit jako majáky světa bez znalosti kontextu. My potřebujeme kontroverzní témata. My potřebujeme mít brutální, upřímnou a pravdivou debatu, která ale nesmí nikdy jít na úkor lásky k lidem. Láska k lidem i k nepříteli, když to tak řeknu, je v mých očích důležitější než honba za pravdou, protože jsme pořád lidi a každý se mýlíme, každý chybujeme a každý se učíme. No, ale co se děje v okamžiku, kdy se tyhle různé neziskové organizace nebo osobnosti míchají do toho fact-checkingu? To je nenávist vůči cílové skupině. To je špatně, to přece nemůže takhle fungovat. Když jsem vysokoškolák, nenávidím Soňu Pekovou a řeknu si “jdu pomáhat fact-checkingům”, tak to přece není vůbec správné nastavení, protože to už je najednou křížová výprava a my tak dovolujeme těm lidem, kteří nenávidí, aby se stali těmi moralisty, kteří nám říkají o tom, jak máme žít. To přece není dobře energeticky nastavené.

Čím si vysvětluješ, že do tohoto fact-checkingu – mezi “elfy” a tak dál – se rekrutují lidé právě ze skupin, které jsou velmi jednostranně zaměřené a v podstatě disponují jakousi mírou nenávisti? A ti lidé, kteří jsou opravdu nastaveni neutrálně, tak se tam téměř nedostávají a nevstupují tam?

Můj pocit vychází z toho, že třeba vím konkrétně o dvou lidech, kteří mě sledují na Facebooku a občas píšou komentáře sami za sebe – a já vím, že jsou ve fact-checkingové neziskove. Oni neví, že já vím, že tam jsou. A vidím, co píšou za nenávistné věci a jak trolí. Ty neziskové organizace tohle nekontrolují, protože jim jde o prachy, jim jde o nějakou reputaci, jim jde o to, aby byly v médiích, aby měly napojení na vládu a na ministerstva. To je nešťastné. A je zajímavé, co používají trolové nebo hejtři – jak se vyvíjí to, co píší, a jak se ty škatulky mění…

Tak byli jsme dezinformátoři.

Dezinformátoři, pak dezoláti, že. Teď už se zase používá termín “sekta” – to je strašně populární. “Sekta”, “ezobyznys”... Nebo “guru”. Já to o sobě nikde neříkám, ani to tak necítím. Já jsem prostě objevitel, spisovatel, tulák, učím se věci. Když mám něco, co chci sdílet, tak to sdílím proto, abych lidi inspiroval. Ne abych jim řekl, co mají dělat. Já jsem jen ve své pozici, nemůžu třeba jako bezdětný lidem s dětmi říkat, co mají dělat. Kdybych děti měl, tak třeba žiju jako oni. Je to prostě o tom, v čem žiješ, co považuješ za důležité, čemu dáváš pozornost. Tohle všechno vytváří to, jak se cítíme. A my si kolikrát vytváříme směšné nároky na sebe. To je úplně šílené. Ale mám pro to i velké pochopení, protože mi to dalo dost práce – čtyři roky a ještě furt s tím egíčkem mluvím. Je to kontinuální práce. Když se člověk vydá na tuhle cestu, tak si musí zvědomovat ty své pohledy na svět a na to, co žije. Zvědomovat si, co ho dělá šťastným, co ho nedělá šťastným, co je pro něj přátelství, co je láska, co je odvaha… Protože já jsem to nevěděl. Mně bylo 30 let, všichni si mysleli, že se to naučím přirozeně, ale moje vzory byly hrozně nízké. A já se potkávám s lidmi, kterým je 50, 60 let a oni za mnou přijdou a řeknou “Tome, já se teď učím tohle”, “Tome, já se vzdávám lpění na svých dětech”, “Tome, já teď pracuji se svým strachem”. Je krásné, že to není orámované věkem. Naše cesta je učit se a nezabřednout v pýše, že už něco vím. Já nic nevím a věkem nic automaticky nepřijde. Pořád nic nevím. A pokud se nám to podaří propojit s něčím prospěšným, jako je třeba láska, tak to pak někam směřuje.