Když s kolegy zvládnete kvičet nebo chrochtat smíchy, tak už spolu zvládnete všechno, říká instruktor jógy smíchu

Rozhovor s Petrem Fridrichem:

Co bylo impulzem pro to, že jste se začal věnovat smíchu?

Za těch posledních třicet letech mě velmi zajímalo téma humoru, komiky a tak dále. A já si tak dlouho hrál na nějakého komika, až se mi to vlastně stalo. Celé to vlastně vzniklo, když jsem pracoval u jednoho dnes nejmenovaného operátora, tehdy se jmenoval Oskar. Tehdy jsem dostal za úkol dovnitř té firmy nějakým způsobem vysvětlit nějaké naše interní systémy a vymyslel jsem si, že založíme interní oddělení dobré nálady. A mě to tak chytlo, že jsem si řekl “ty jo, to je vlastně dobrý nápad”. U toho jsem zjistil, že existuje nějaká jóga smíchu. A pět let poté, co jsem odešel z toho Oskara, tak opravdu se stalo to, že jsem se ocitl na prvním semináři jógy smíchu a pak dokonce i u zakladatele jógy smíchu Madana Katarii.

A co se dělo v tom oddělení dobré nálady?

My tam vymýšleli, jaká budou kritéria výkonnosti toho oddělení, to znamená počet úsměvů, míra intenzity smíchu – jestli se lidé budou válet po podlaze, nebo to budou jenom nějaké jemnější typy smíchu a vůbec nějaká úroveň té emoční energie. On to byl trošku vtip, nicméně jsem potřeboval na něčem ty systémy ukázat. Já s tím vlastně jezdil po celé České republice, měl jsem k tomu takový zábavný workshop a lidi to strašně bavilo, opravdu se tam smáli a lezli po zemi. Vlastně takhle se to tam všechno tehdy dělalo. I to oddělení dobré nálady mělo dva takové neexistující cimrmanovské zaměstnance.

Vy jste to tedy někde studoval a dostal se k nějakému semináři. Jak to vypadalo?

Já byl nejdřív v roce 2007, nebo 2008, tady na takovém krátkém dvoudenním semináři pro instruktory jógy smíchu, kam přišel dánský učitel jógy smích. V té době začínala ta předchozí ekonomická krize a já si říkal, že to je opravdu velmi užitečné a vlastně mě to tak chytlo, že o rok později jsem se vydal na nějaký týdenní seminář do Švýcarska k zakladateli jógy smíchu – k indickému lékaři Madanovi Katari. A potom jsem to vlastně začal dělat.

Jak vypadá den na semináři jógy smíchu?

Ráno tam vlastně začínalo tak, že ještě před snídaním jsme měli takzvanou meditaci smíchu. Nás tam bylo třeba čtyřicet, takže jsme se sešli v krásné místnosti a kolem jsme viděli louky a jak se tam pasou ty švýcarské krávy. A tam jsme seděli na zemi a vlastně první, co jsme dělali je, že jsme se jako zhruba hodinu jen tak smáli – vlastně bez důvodu. A to funguje tak, že na začátku se do toho trošku musíte nutit, vlastně to je aktivita cvičení – fyzicky se jako “ha, ha, ha” smějete a vydáváte různé zvuky smíchu a různě modulujete ten hlas. Já tomu říkám “rozbíhání smíchovodů”. A většinou to funguje tak, že třeba po dvou, třech minutách se v té skupině první lidé začnou chytat tím přirozeným smíchem, začnou se smát vlastně spontánně. A to pak je tak nakažlivé, že se chytnou další tři, pak dalších pět a pak se směje těch čtyřicet lidí. A to už se pak třeba nedá ani po té hodině zastavit, už úplně brečíte smíchy, lezete po všech čtyřech a stačí už jen to, že se podíváte na někoho v té skupině a okamžitě zase jdete do toho výbuchu smíchu. Takže takovou meditací smíchu začínáte každý den. Samozřejmě existuje pár triků, jak to takzvaně “naboostovat” – natlačit tak, že dochází k těm výbuchům. V tom byl ten Madan Kataria výborný. On se vždycky zatvářil vážně a to v té situaci samozřejmě vede k absolutnímu výbuchu dalšího smíchu.

Objevil jste třeba na té meditaci, že jste ze sebe vyloudil smích, který vás až překvapil?

Člověk, když praktikuje tu jógu smíchu, tak výrazně rozšíří tu svoji smíchovou mapu. Protože děláte ty různé “smíchocviky” a zjistíte, že jste se nějak smáli. Člověk většinou neřeší, jak se směje – prostě se nějak směje. Je to nějaká intuitivní, nevědomá aktivita, kterou děláte. Ale ve chvíli, kdy se tím začnete vědomě zabývat, tak se něco začne měnit. Já třeba od té doby, co jsem začal dělat jógu smíchu, tak mnohem víc při smíchu otevírám ústa. Takže jsem i mnohem hlasitější. A je to rozdíl, když to tam pustíte naplno. A samozřejmě ten smích se většinou vyvíjí. Nějak se smějete jako děti, nějak jako teenageři, nějak jako dospělí nebo starší lidé.

První smích dítěte bývá velká událost. Když se dítě směje hodně, dá se předpokládat, že ten člověk bude veselý, nebo to není úplně pravda?

Úplně ne. Smích je opravdu podvědomá věc v tom úplně nejútlejším dětství. Vlastně děti se začínají smát většinou tak kolem třetího, čtvrtého, případně dalšího týdne a většinou to je v reakci na nějaké příjemné pocity a většinou je obklopují lidé, které dobře znají. Pak reagují i na nějaké fyzické podněty – když se mazlí, lechtají, když se dobře napapají. A pak to jsou třeba také sny. Protože jak se dětem vyvíjí mozek, tak se jim zdá spousta snů a někdy se stává, že se třeba i v tom snu usmívají nebo se i začnou smát. To se stává i dospělým lidem.

Kdo většinou vyhledává služeb smíchologa?

Nejčastěji jsou to právě různé firmy a organizace. Případně vystupuji na nějakých konferencích, festivalech a podobných akcích. V těch posledních dvou letech se dá říct, že primárně vystupuji na různých firemních akcích. Někdy i třeba jako moderátor nebo takový “zezábavňovač” – tomu říkám “funnyfikátor”. Nějakým způsobem třeba i provázím ty různé firemní akce, konference, teambuildingy a tak dále. Dělám tam vlastně i různé workshopy. A to je asi nejčastější.

Takže vy jste vlastně i bavič?

Já i vymyslel takový formát stand-up, který byl pro mě přijatelný. Nejsem tak pohotový a nemám tak briskní reakce jako řada mých kolegů třeba z Na stojáka. Tak jsem si vymyslel formát, který se jmenuje Nudná konference. A je to konference, která popírá svůj vlastní název, protože se tam neustále lidi baví. A vlastně tím trošku narušují ten koncept. My děláme třeba instruktáž typu “pokud se bavíte, nerušte tím ostatní” a podobné věci. Je to vlastně taková stand-up komika pro pomalé lidi – jako jsem já. Třeba první přednáška, kterou jsem tam před deseti lety přednesl, tak byla vlastně zkoumání fenoménu, kdy jedou zvířata na jiných zvířatech – třeba slepice na psovi a tak. Nebo kočky hodně jezdí na ovcích. Samozřejmě jsou tam základní pravidla, že třeba větší zvířata nejezdí na menších zvířatech. Takže tam jsou různé fotografie a záběry, po kterých následují zásadní závěry.

Takže na tom jste měl postavenou prezentaci a čekal jste, co to s těmi lidmi bude dělat.

Ano. Musím říct, že důležitá je právě absurdnost těch příspěvků – většinou tam přednáší víc lidí, dneska už je nějakých asi sedmdesát různých přednášek na různá témata. A já si tam za ta léta vybudoval i takovou speciální identitu, že se tam představuji jako nicolog. Měl jsem tam několik přednášek o ničem a různých fenoménech ničeho – prázdnota, chybění, mizení a tak. A třeba jsem měl speciální přednášku o dírách, což je hrozně podceňovaný fenomén, že. Díry jsou vlastně nic obklopené hmotou. A zkuste si představit, kdyby díry nebyly – že by třeba cedník neměl díry nebo jak by fungoval tunel…

Takže vy si prostě vymyslíte trošku ujetou a bizarní přednášku.

Ano, přesně tak. A ty lidi v tu chvíli dostanete úplně do jiné dimenze. V tu chvíli vlastně člověk přestane přemýšlet o normálních a vážných věcech. Je to vlastně svým způsobem stand up pro intelektuály – vždycky si vymyslíte nějaké téma, které tak trošku vědecky zkoumáte a potřebujete ho nějakým způsobem vtipně podat publiku. Většinou je to tak, že i ti lidé přemýšlí o tom, jak jsme tohle vlastně mohli vymyslet. Prostě na poslední nudné konferenci jsem se věnoval fenoménu ozvěn. To je fenomén, který můžete aplikovat do různých situací. A třeba jsem tam publikum učil jódlovat.

To je ale těžké.

Je to velmi těžké. Já jsem se to pokoušel naučit na základě nějakých videí z YouTube. A upřímně řečeno mi to moc nešlo. Ale aspoň jsme to zkusili.

A už vám to jde?

Nemůžu říct. Raději bych to nepředváděl.

Asi každý zažíváme i období, která nejsou úplně fér a do smíchu nám není, přičemž ty důvody třeba nechceme sdílet. Ale to okolí, které je zvyklé na to, že jste třeba pozitivně naladěný člověk, si toho začne všímat. A teď je na vás vyvíjen tlak, abyste se smáli a bavili. Ale spoustě lidí se nechce. To je přece ale přirozený proces, ne?

Určitě. Proto máme všechny ty emoce – abychom je používali. A tam patří třeba i smutek. Nebo lidé někdy bývají vyčerpaní a unavení. Mají k tomu nějaký důvod. Jiná věc je, jak dlouho třeba setrvávají v nějaké takové emoci. Samozřejmě když setrvávají dlouho v emoci smutku, tak je pak těžké znovu dosáhnout třeba nějakého uvolnění a radosti. Takový bohužel v dnešní době už běžný fenomén, je fenomén osamělosti. Hodně se týká třeba starších lidí. A tam třeba vidíte, že ti lidé už se nezajímají a nezasmáli a neuvolnili se spoustu let. A je to mimochodem právě proto, že nemají dostatek sociálního kontaktu. My jsme sociální bytosti a potřebujeme ten sociální kontakt. Potřebujeme být s ostatními a sdílet s nimi emoce. A právě ty radostné emoce se sdílí nejlépe s lidmi, které máme rádi – přátelé, rodina a tak dále – vlastně s lidmi, kteří nás nejčastěji obklopují. Jinak to moc nefunguje. Kdybyste například sledovali vaši oblíbenou komedii, kterou sami znáte, s někým, koho máte rádi, tak vždycky je to tak, že ty emoce, které prožíváte, vlastně uskutečňujete a jsou mnohem silnější. Je na to i celá řada výzkumů.

Je to ta sdílená radost.

Ano, přesně tak. Vy se dokonce i více smějete. Kdybyste se dívali sami, tak se smějete třeba na úrovni trojky, ale když jste s někým, tak to je třeba na úrovni devítky nebo desítky. Člověk se opravdu mnohem víc položí do těch emocí a mnohem víc je prožívá.

Je blbé, když jste v kině, jste sám a bavíte se na úrovni osmičky.

To se dost často stává, že někteří lidé, kteří jsou takhle na úrovni osmičky, tak třeba i vybuchují na místech, kde se ostatní nesmějí. Ale právě na tom kině vidíte, že tam je vlastně kolektiv – i když to jsou neznámí lidé, tak přeci jen i tak tam funguje ta nakažlivost.

Jak vypadají ty konkrétní semináře, které pořádáte? Chodíte třeba i do firem jako taková poslední naděje na dobrou náladu?

Když je to tam už hodně špatné, tak většinou ani smícholog nepomůže. Spíš chodím do těch firm, kde to funguje a kde ti lidé hledají, co si ještě mohou společně užít a tak dále. Ale vyloženě firmy, kde je třeba nějaká toxická firemní kultura nebo je tam nějaký konflikt, tak tam bych ten seminář ani nedoporučoval. To jsem párkrát zažil. Já už dělal třeba pro nějakých sto dvacet, možná i víc, firem a organizací. A musím tedy říct, že párkrát jsem zažil, že tam fakt nebyly úplně dobré vztahy a tak. Většinou je to dost složité a nepříjemné. Vy se snažíte, aby se ti lidé uvolnili, ale mezi nimi je neustále nějaké napětí. Mnohdy se i stalo, že z toho workshopu někdo odešel, protože ty workshopy musí probíhat dobrovolně a kdokoliv to nechce dělat, tak samozřejmě nemusí. Úplně nejhorší je, když někoho nutíte, aby se smál. To je úplně proti nějaké přirozenosti.

A spíš to vzbudí asi i ten opačný efekt – že si v tu chvíli ten člověk řekne “no tak to ani náhodou”.

Ano, přesně tak. Existují samozřejmě situace, kde třeba jsou lidé jen stydlivější, procházejí na začátku nějakou nejistotou nebo mají i pocity trapnosti – což je normální, protože na těch workshopech s těmi lidmi často dělám naprosto absurdní věci, které by nikdy normálně nedělali.

A co třeba?

Neděláme jen jógu smíchu, ale děláme tam i různá improvizační cvičení a třeba klaunské aktivity, hrajeme si s jazykem, třeba mluvíme nesmyslným jazykem… No a samozřejmě děláme ty různé “smíchocviky” včetně takových zvířecích “smíchocviků”, které jsou naprosto ulítlé. A když takhle třeba chrochtáte nebo kvičíte smíchy, tak to už pak s těmi kolegy můžete dělat úplně cokoliv.

Dobře, tak se může stát, že se ten klient nebo člověk, který na tom workshopu je třeba i z donucení, šprajcne, protože to dostal třeba befelem. Ale stalo se vám, že jste se dostal do takové nepohody, že jste odešel?

Stalo se mi, že jsem to zkrátil třeba i o polovinu. Z těch snad sto třiceti firemních workshopů se mi to stalo možná tak pětkrát.

To publikum nevracelo to, co jste od nich chtěl?

V takových případech ta energie v té skupině jde dolů a i přesto, že udělám pár pokusů to znova nějakou aktivitou nakopnout, tak vidím, že to tam prostě není, že to tam nějak vázne… Člověk musí uznat, že prostě nemůže zvládnout úplně všechno. Stalo se mi to i třeba se skupinami teenagerů.

No, tak tam to musí být úplné peklo.

Dělal jsem pár workshopů třeba pro školy nebo pro nějaké organizace a musím říct, že nejtěžší jsou ti mladí lidé kolem patnácti, šestnácti, sedmnácti let, kdy už to nejsou děti, ještě to nejsou dospělí, ale mají intenzivní potřebu takového toho vymezování. A vlastně se tam z toho dost často stane takový souboj mezi vámi a nimi. Zvlášť se to týká třeba chlapců, kteří mají potřebu to neustále komentovat. A je dost těžké udržet flow toho workshopu tak, aby to fungovalo. Takže si vzpomínám, že jsem dělal kdysi nějaký workshop – původně to mělo být na tři čtvrtě hodiny – a byl jsem docela rád, že jsem dal dvacet minut.

Já mám přesně třinácti-patnáctileté děti a u nich občas člověk s humorem narazí. Ona každá rodina má vlastně takový ten svůj slovníček a rituály, kterým rozumíme jen my – a to je také normální, že?

Je to úplně normální. V podstatě každá rodina je velmi intimní skupina, takže si vytváří svůj vlastní jazyk a své vlastní rituály a chování, kterým opravdu nemusí kdokoliv zvenčí porozumět. Taky bych řekl, že v Česku je typický takový ten fenomén těch různých hlášek – třeba z Cimrmana a tak dále. Já vyrůstal vlastně na Werichovi, Šimkovi, Grossmanovi. Později už to byli právě třeba ti Cimrmani a tak. Všechny tyhle hlášky a výroky se vlastně dostávají do těch rodin a stávají se součástí těch komunikačních rituálů. To je vlastně naše nějaká taková cenná kvalita a myslím si, že v tomhle jsme docela jedineční. Ostatně zrovna v případě toho Cimrmana jsme jediný národ na světě, který si vlastně zvolil jako nejlepšího Čecha vlastně neexistující postavu. A to o nás také něco vypovídá.

To je pravda, že nikde jinde na světě si lidé takhle neujíždějí třeba na těch filmových hláškách. Proto to z nás možná dělá takový vtipný národ – my se vlastně i vážným věcem dokážeme velmi rychle zasmát a udělat z nich parodii.

A myslím, že to je i dáno třeba tou bohatostí jazyka a i tou jeho mnohosmyslností. Tedy, novější generace už to třeba tolik nevnímají, ale minimálně já jsem ta generace, kdy ten humor často nemohl jít přímo k věcem, ze kterých si dělám legraci a proto tu věc obcházel různými metaforami nebo přirovnáními, aby lidé chápali, ale přitom to nebylo přímo řečeno. A myslím, že takový sofistikovaný humor i rozvíjí jak lidskou inteligenci, tak i ten smysl pro humor, protože v něm nefunguje ta přímočará řachanda.

A co takový ten nechtěný smích, který přichází ve chvíli, kdy je to opravdu nepatřičné? S tím má zkušenost asi každý.

Ano, s tím má zkušenost opravdu takřka každý. A děje se to právě často ve velmi vypjatých situacích – třeba na svatbě nebo na pohřbech a tak dále. Zkrátka v situacích, kdy opravdu máte velký tlak a často je tam i nějaké vyčerpání a kombinace víc faktorů, kdy nás vlastně ta situace dostane do nějakého stresu. A často se to týká moderátorů, ať už televizních, rozhlasových nebo jiných, když jsou právě v extrémním stresu. Docela často třeba máme záběry z míst válečných konfliktů nebo třeba z nějakých přírodních katastrof, nehod a tak dále, kde je ten stres tak extrémní, a ta tělesná reakce organismu na tu obrovskou zátěž, na ten stres, je, že vybuchne do toho nekontrolovatelného smíchu. Je to jako takový natlakovaný papiňák. Výhoda je, že dojde k tomu uvolnění a nevýhoda je, že se to dost špatně dostává pod kontrolu. Čím více se o to snažíte, tím víc se to většinou ještě nakopne.

Žijeme v těžké době, je kolem nás hromada nehezkých věcí – politická a ekonomická situace, válka na Ukrajině, spousta civilizačních chorob, problémy doma, rodinné stresy, vysoká rozvodovost – to všechno na tu společnost nějakým způsobem působí a to se musí odrážet i v tom, jak moc je nám do smíchu, že?

Určitě. Já si to uvědomil u své dcery, které je patnáct let a vlastně žije v období krizí. První krize byla někdy kolem let 2008 až 2011, pak bylo chvilku relativně dobré období. Potom byla uprchlická krize, pandemie, do toho válka na Ukrajině a spousta různých problémů, o kterých bychom mohli dlouho hovořit, protože jsou jak lokálního, tak globálního charakteru. Ta doba není jednoduchá vlastně pro nikoho a nutno si říct, že se to podepisuje samozřejmě i na duševním zdraví obyvatel. Ne, že bychom na tom byli nějak super i předtím, ale až v těch posledních třeba pěti letech je ten nárůst různých duševních onemocnění a duševních problémů znát. Je to docela patrné právě u té nejmladší generace – to znamená u dětí a mládeže, u teenagerů – kdy opravdu je to až několikanásobek. To samozřejmě slyším i od dcery – kolik dětí třeba trpí sebepoškozováním a mají různé jiné typy problémů. Takže to je téma, kterým by se jakákoliv vláda měla opravdu poctivě zabývat a skutečně nějakým způsobem co nejvíc podpořit všechny možné myslitelné aktivity, které mohou tu oblast duševního zdraví podpořit. Ono to má i ekonomické dopady. Ve Velké Británie se hodnotu duševního zdraví pokusili ekonomové popsat a zjistili, že skutečně se jedná o možná stovky milionů liber, o které společnost přichází kvůli traumatizovaným lidem. Když jste v nepohodě, tak je jasné, že na tu vaši výkonnost a to, jak tu práci děláte, tak to bude mít dopad. Takže dá se to brát nejen z té společenské roviny, ale i z té ekonomické.

Mohl byste s námi sdílet nějaký “smíchocvik”? Co třeba smích očima, tím hned uděláte někomu hezčí den, ne?

To je určitě dobrý nápad. Samozřejmě ten oční kontakt je dobré si rozmýšlet. Když navážete oční kontakt i s neznámým člověkem někde na ulici, tak to může interpretovat různým způsobem, ale někdy to může mít samozřejmě velmi pozitivní efekt. A myslím, že to může být i dobrý způsob, jak se s někým seznámit – ten nejjednodušší způsob je takzvaně hodit okem, kdy vidíte nějakou jiskru v tom oku a kdy ten oční kontakt je upřímný a je tam nějaký zájem. A úplně na závěr je takový praktický “smíchocvik”, kterému já říkám smích ničemu, protože i když není čemu se smát, tak vždycky se můžete smát ničemu. Nic je vlastně vždy k dispozici. Zkuste se rozhlédnout kolem sebe, podívat se na nějaké “nic” a vlastně se tomu smát.