Když budu nenávidět Ukrajince, je jasné, že v příštím životě jsem Ukrajinec, říká neojasnovidka Beata Skálová

Rozhovor s Beatou Skálovou:

Co to je vlastně ten neošamanismus? A vy jste také neošaman?

Já bych se radši držela názvu neovědma, protože tam jsem si jistější. Neošamanismus bych přenechala šamanům, kteří pracují hodně přes tělo. Já, jako vědma, zůstávám v té hlavě víc než v tom těle. A to “neo” jsem si tam musela dát vzhledem k tomu, že jsem vodnář – my jsme takoví dopředu a přinášíme nové věci. Takže to značí nový pohled na to klasické věštění – tu práci s vědomím a s tím věděním dopředu.

S čím vlastně pracujete? Já četla, že pracujete i s třeba úplně obyčejnými předměty, je to tak?

Já třeba hodně pracuji se symboly, a to jakýmikoliv. A ty jsou i v tom, co se nám děje v každodenním životě – protože vesmír s námi mluví neustále a posílá nám vlastně zprávy kódované skrze ty symboly a skrze to, co se nám děje. Ale když to neumíme číst, tak pak potřebujeme někoho, kdo tenhle jazyk ovládá a může překládat.

Když mluvíte o těch symbolech, tak mně se hned vybavilo, že jsem nějakou dobu třeba koukla na hodinky a tam bylo 12:12, jindy zase třeba 18:18. A to se mi dělo třeba každý den celý měsíc. A pak to zmizelo…

Tyhle věci mají vždy dvě strany – jsou to dvě strany jedné mince. Mají svojí stinnou i tu světlou stránku. Takže třeba to, že mi hodinky opakují nějakou číslici může být super, ale zároveň to může být varování – dávej si pozor ať nesejdeš z cesty.

Takže všechno má své pozitivní i negativní vyznění.

Musí to mít – ono vše musí mít dvě strany, jinak to v naší dualitě nemůže existovat.

Jak to?

No, protože vlastně máme pravou a levou, máme noc a den, máme měsíc a slunce, tmu a světlo…

Jako jin a jang? V každém bílém je černá tečka a v černém je bílá tečka…

A jsou spirálou – to není statický symbol. To je symbol, který je vlastně neustále v pohybu. To je jako když máte takové ty přesýpací hodiny – písky nebo tekutinu v té skleněné nádobce. A jak s ní hýbeme, tak se ten vnitřek přelévá mezi sebou. A přesně takhle funguje ten jin a jang. Přesně takhle funguje i ta naše každodenní zkušenost, protože my tady nemáme dobro a zlo, které jsou rozdělené nějakou hranicí. To se pořád mísí a točí. A to, co nám přišlo jako dobro před padesáti lety, nám rozhodně nepřijde jako dobro teď. A naopak to, co teď už nám přijde běžné, tak před padesáti lety by rozhodně běžné lidem nepřišlo. Prostě to dobro a zlo se pořád točí, přelévá se a nemá to vlastně pevné hranice. A proto je pro nás tak těžké se v tom životě vyznat.

Nemá to hranice, přitom si pořád určujeme nějaké hranice. A jakým způsobem dokážeme vůbec ovlivnit to, aby v našem životě bylo více dobra než zla?

Potvrzení toho, jak to máme, vždycky přijde. Pokud jsme přesvědčení o tom, že se mi vždycky děje zlo, tak se bude dít. Ten vesmír pořád říká “ano”.

Je to tak, že lidé vážně přitahují to, co od života očekávají?

Absolutně.

Někteří lidé se musí ten pozitivní přístup k životu učit a sami se třeba utvrzovat v pozitivitě před zrcadlem. Je tohle taky cesta?

Ono se to tak loupe jakoby ve vrstvách – jako cibule. My můžeme začít tak, jak říkáte, ale potom narazíme na vrstvu, kde přijde velký propad a budou se dít ještě horší věci. A v tu chvíli vlastně začneme vyhledávat lidi, kteří nám můžou nějak pomoct, protože už jsou dál a tímhle už prošli… Ten duchovní vývoj a rozvoj má naprosto přesné fáze. Stejně tak, jako když nám někdo zemře, tak to má přesné fáze, kterými projdeme aniž bychom to dokázali regulovat. Prostě se to děje. A takhle se děje i v duchovním vývoji. Ale my můžeme ten svůj každodenní život ovlivňovat. Pokud jsme tak na dně, že se i zdá, že jediná cesta ven je smrt, tak bych chtěla poradit, že cesta je. A tou cestou je vděčnost. A ta začíná opravdu u malých věcí: “Jsem vděčná, že tady mám džbánek vody a můžu se napít. Jsem vděčná za to, že si můžeme povídat, že mám hlas, že mám sluch, že vidím.” To jsou nádherné věci a když je začneme kultivovat, začneme se na ně soustředit, tak i umlčíme toho vnitřního kritika. A začneme vidět to hezké. Protože naše energie jde tam, kam se soustředíme.

Velkým zlem bývají závislosti. Dokážete pomoci i závislým lidem?

Tu cestu si musí každý vybrat. Jakmile se rozhodnu, že s tím chci něco dělat a udělám první krok, tak ten vesmír pošle druhý. To je zákon akce a reakce. Říkejme tomu pozitivní reakce, ale když se zeptáte alkoholiků, kteří se z toho dostali, tak neříkají, že to byla negativní zkušenost. A zkušenost je škola, je to průchod tím peklem, který nás vlastně dostává do ráje. Ale my bez toho průchodu nejsme schopni rozeznat co je peklo a co je ráj.

Takže potřebujeme špatná období a ošklivé situace.

Zatím ano. Zatím nejsme na tom vývojově tak, abychom se dokázali rozvíjet bez nátlaku nebo bez diskomfortu.

Takže my jako lidstvo jsme ještě docela debilní. A potřebujeme ukázku té negace.

Zatím ano.

A podle toho, co se děje ve světě, bych řekla, že jsme nejen debilní, ale úplně mega zaostalí, stupidní a strašně nepoučitelní. Já se divím, že vesmír nás už nějak nesestřelil…

Ale my jsme už naopak právě kousek od osvícení celého lidstva. Vlastně čím větší je ta negativita – to je ten jin – tak tím větší je i ta pozitivita – ten jang. Prostě tady je teď jakoby obrovský tlak, ze kterého vzniká diamant.

Dobrým příkladem bylo třeba období koronaviru, kdy vlastně za té negativní situace si lidé začali hrozně pomáhat. Ale asi to trvalo moc dlouho a lidé pak začali na sebe spíš ukazovat prstem – očkovaný, neočkovaný, konspirátor… Podobně to je i s válkou na Ukrajině. Ze začátku jsme hrozně pomáhali, přijímali uprchlíky z Ukrajiny, ale teď jsou lidé, kteří ty Ukrajince úplně nenávidí. A třeba i Ukrajinci, co tady žijí patnáct, dvacet let, tak skutečně často nenávidí ty nově příchozí Ukrajince… Co se s tím dá dělat?

Já s tím pracuji tak, že vlastně přijímám toho “Ukrajince” v sobě. Každý máme v sobě toho svého “Ukrajince”, který byl někdy na dávkách, který si někdy vzal něco, co mu nepatří nebo třeba zveličil nějakou svojí situaci. My bychom neměli tu energii, kterou máme, dávat pořád něčemu vnějšímu. Tu potřebujeme i my, naše republika a každý člověk sám pro sebe. A já nechci plýtvat svojí energii na Ukrajinu, chci s ní pracovat tady teď pro sebe, pro své zdraví a aby tady bylo co nejlépe. Takže já si přijímám v sobě svého “Ukrajince”, přijímám si své zlo, které bych si jinak projektovala na někoho cizího. To zlo máme v sobě, jinak bysme ho nemohli vidět v někom jiném. Můžeme v někom rozeznávat vlastnosti, které mě štvou, ale to jsou i moje vlastnosti. A když začneme takhle každý sám od sebe, tak to je ta cesta do té nové společnosti a do toho osvobození, kdy přestanou být oběti a ti lidé přestanou ukazovat prstem někam ven. Já můžu jedním prstem ukazovat ven, ale čtyři prsty míří na mě.

Takže to se – stejně jako v jiných rozhovorech – dostáváme k tomu tématu sebelásky. Jak se vlastně můžeme začít mít rádi?

Já si myslím, že to opravdu začne tím, že si dovolíme pustit to, co nás bolelo celé naše dětství. Tam, kde teď jsme, jsme i díky těm našim traumatům – díky těm našim rodičům, díky vládě a režimu, který v té době byl a my se vlastně dostáváme do místa, kde cítíme odpor vůči něčemu, co bylo. A ta traumata sebou nesou zásahy na tom našem fyzickém a emočním těle, který má neustálý otisk. A pokud nepracujeme s těmi emocema a s tím, co se nám stalo v dětství, tak se ty naše buňky jakoby přetváří a regenerují – ale podle špatného kódu. Takže potřebujeme jít hlouběji, a to do toho dětského “prakódu”, do toho místa, kde se nám tyhle věci staly. A když pustíme emoce, které se v tom místě staly, tak se hojí naše tělo, hojí se naše mysl, hojí se naše emoční tělo, naše aura, vyzařujeme jinak a tím se mění náš život. A to je to, na čem já s těmi lidmi pracuju. Já cítím tyhle jejich bolesti. Oni se mě třeba zeptají na něco, co se děje teď, ale já s nimi jdu o 35 let zpátky a ťuknu na větu, kterou třeba řekla maminka. A ten člověk se mi ve vteřině rozbrečí – a já tu situaci ještě znásobím. Vyřknu ještě všechny ty věty, které se dál týkaly této události v jeho životě: Co ještě řekl dědeček, co mu řekla paní učitelka ve škole… A ti lidé pouští, pouští a pouští. Tohle trvá deset minut a tomu člověku se jakoby sundá závoj z očí a třeba řekne: “Aha, já jsem si to udělal kvůli tomuhle. Už chápu, proč dělám práci, kterou dělám…”. A najednou to všechno pocvaká, je to puštěné a k tomu tématu se už nepotřebuje vrátit. Už se jde do té cibule a do další vrstvy. A takhle s nimi pracuji. Já, když se napojím, tak cítím jejich traumata, jejich bolesti a vnímám ty věty. Přitom ty lidi ani nevidím, pracuji vždy po telefonu.

Nepotřebujete ani třeba fotku?

Nepotřebuji vůbec nic. My řešíme třeba i byznys, kdy vlastně ladím byznys pro duši – ne pro ego. Pokud někdo třeba potřebuje prodávat obrazy v noci, tak je prodává v noci. A poskládáme to tak, aby to fungovalo – a když je nám pak v něčem skvěle, tak to lidé cítí. Prostě tím vibrujeme a ty lidi to přitahuje.

To je jako u žen – když se cítí skvěle a je třeba zadaná, tak najednou po ní pálí milion dalších chlapů.

Ano, přesně tak to je. A tím, že se zamilujeme do toho svého byznysu, té duše, tak vlastně to krásně jede bez tlaku ega. Já teď třeba svojí práci momentálně nedělám. Teď jsem mámou, která učí své jasnovidné dítě, jak fungovat ve světě, protože to není jednoduché – ten “dar”. On to úplně takový dar není, když jste třeba v Praze v metru, že.

Jak se vlastně ten “dar” projevil u vás? Bylo to také už v dětství?

Já si myslím, že se to úplně neprojevovalo. Mě vlastně ve třech měsících maminka dala do jeslí a pak už jsme se moc neviděli. Teď se tomu směju, ale vlastně ta doba k tomu byla tak nastavená – aby ty matky vlastně s těmi dětmi nebyly. Tím pádem z nás dělali perfektní pracanty, protože nemáme vazby na rodiny a díky tomu jsme ochotní udělat cokoliv pro svého šéfa, kterého bereme jako tu autoritu a chceme, aby nás měl rád. K tomu nás vlastně vychovával ten minulý režim. Naštěstí jsem moc nechodila do školy, protože jsem byla v nemocnicích, takže mě nestihli tolik zničit. V nemocnici jsem mohla být sama sebou a měla jsem vlastně od všeho klid. Byla jsem pár let v dětských léčebnách pro astmatiky a alergiky. Hodně jsem cítila to, co cítí ty ostatní děti. Bylo tam spoustu smutku. Všichni jsme tam byli smutní a opuštění. Všichni si tam nesli taková podobná zranění z rodiny.

A tatínka jste měla?

Zvláštně. Já jsem měla tatínka, o kterém jsem tři roky nevěděla, že je můj tatínek. My jsme se s ním stýkali, ale byl ženatý jinde a měl další děti. A potom mi tedy řekli, že je i můj tatínek. A v tu chvíli skončila důvěra mezi mnou a mými rodiči. Protože když vám tři roky někdo lže, že to není váš táta, pak vám někdo řekne, že je… Tak jsem si řekla, že tady končíme. Takže už nikomu nevěřím.

A lidé si myslí, že dítě nic nevnímá.

Absolutně vnímá vše.

Já zírám, co lidi před těmi dětmi dokážou říct nebo jak se před nimi dokážou chovat. A ona stačí i ošklivá věta a můžete způsobit dítěti trauma. Takže vy jste ztratila důvěru v rodiče ve třech letech.

Ano a od té doby jsem se naučila, že jestli chci něco vědět, tak to musím přečíst a sama si to prostě z toho člověka vytáhnout. Každý máme nějaké své bioinformační pole a já se naučila do toho pole jít a vytáhnout si z něj to, co potřebuji – jak se ten člověk cítí, jestli něco potřebuje. A já mu to splním dřív, než si řekne – a je můj. A pak to bylo pro mě bezpečné. A tenhle “jasnosmysl” funguje jako každý jiný smysl. My si ho můžeme vytrénovat a být v tom fakt perfektní. Dělala jsem to automaticky, nevědomě a pak jsem se po třiceti letech dozvěděla, že to je vlastně mechanismus, kterým já s lidmi funguji.

Takže tohle všechno ve vás vlastně probudili rodiče…

A já jim za to děkuju. Ze špatného se stalo něco pozitivního.

Myslím, že lidé často zpochybnují ty dětské zážitky, ale já si třeba pamatuji, že mi byly asi čtyři roky a táta se mi omluvil za něco, co udělal špatně. A já si dodneška pamatuji ten krásný pocit, ten respekt, který měl vůči mně. A uvědomovala jsem si už tehdy, že jsem malinká, ale ten velký člověk se mi omluvil, protože udělal chybu. A rázem pro mě se stal bohem - a doteď je.

Ale díky čemu? Právě díky té laskavosti, díky otevřenosti a díky tomu, že uzná svou chybu. Kdyby všichni rodiče šli a řekli: “Promiň, já jsem tě na začátku nechtěla, protože jsem nevěděla, že přijdeš ty. Ale to, že jsi přišla ty, to je prostě to nejlepší, co se mi mohlo stát. A promiň, že jsem tě nechtěla.” Osmdesát procent dětí je podle mě nechtěných, ale těchto pár vět dokáže zázraky.

Bylo by to krásné, ale ty děti spíš poslouchají opak.

To dítě je z poloviny otec a z poloviny matka, takže mu tím vlastně i říkají: “Nechtěli jsme tě, protože já, táta, nemám rád tuhle mámu a já, máma, nemám ráda tohohle tátu, který tě zplodil. A my tě vlastně nemáme rádi, protože ty jsi z půlky on a z půlky ona.” Dítě se do tří let vnímá jako že je máma. Jsou absolutně ztotožnění s matkou a to jejich ego se vytváří až postupně. A když ten táta řekne “máma je špatná”, tak to automaticky znamená “ty jsi špatný”. A to dítě si už nese vinu a už se to začne motat – už se skládají ty vzorce, podle kterých my potom jedeme. A kdybychom si vzali tu paní nebo pána, který takhle mluví se svým dítětem, tak v jejich dětství a od jejich rodičů slyšíme úplně to stejné.

Tak asi neexistuje dokonalá příručka výchovy… Každý jsme jen člověk.

Existuje právě. Láska. S láskou můžu i něco nebo někoho odmítnout a ten člověk to přijme, protože cítí, že to dělám s láskou a nechci mu ublížit. Já mám třeba invalidní důchod od státu 5200 korun. A když dceři něco nedovolím, tak neřeknu, že na to nemáme peníze – protože je máme, stačí nám na to, co potřebujeme. Řeknu jí, že něco není naše priorita: “Oběd v mekáči není naše priorita.” Radši si jdeme vypěstovat vlastní rajčata.

A to se dá do toho dítěte takhle nastavit? Netrpí tím, že něco nemá?

Vůbec netrpí a není to pro něj priorita. Víte, my jako rodiče musíme tomu dítěti způsobit nějaké trauma. Proto jsme rodiče. Ale nikdy nevíme, které to trauma vlastně to naše dítě potřebuje. My se to dozvíme až v budoucnu když to dítě dospěje.

A proč mu musíme dělat trauma?

Základem inkarnace je trauma. My se inkarnujeme na základě toho, že ta duše má už nějaké zápisy – takže se znovu inkarnuje. A inkarnuje se přesně do takové rodiny, která ty zápisy aktivuje. My musíme to trauma aktivovat a znovu jakoby způsobit. A díky tomu vlastně má ta duše touhu po vývoji, po té evoluci a po tom léčení. Stačí ale jedno trauma. Nemusí jich být hodně.

No a jak jste dál rozvíjela ten talent?

Když jsem byla těhotná, tak se to jasnovidění rozvinulo až do vlastně strašidelných stavů. Měla jsem různé předtuchy a varování, které se vyplnily – třeba jsme mohli skončit v autonehodě, kdybych nevěděla dopředu, odkud vyjede auto nebo jsem předem věděla, s kým se ten den uvidím a o čem bude chtít mluvit nebo jsem v čekárně cítila přítomnost člověka, který tam byl přede mnou a věděla jsem, co ho trápí… Ale nechtěla jsem to. Chodila jsem i k různým léčitelů, chtěla jsem se té hypersenzitivity zbavit. Až jednou k nám jedna žena přišla vyčistit byt, protože máme dům ze čtrnáctého století a tam neustále strašilo. A ta žena mi nabídla, jestli s ním nechci otevřít ezoterický obchod. Ještě s jednou jsme byli takové tři čarodějky a vlastně až to mi otevřelo oči v tom, že tedy dobře, jsem divná, ale nemám se snažit to ze sebe dostat. Pochopila jsem, že to mám přijmout, pracovat s tím a dát ten svůj dar do služeb druhým – to je dharma. A my nemáme jen zákon karmy, ale i dharmy.

To mi ještě vysvětlete.

My dostaneme úkol a dar a s tím tady máme vlastně být ve službách toho, abychom pomáhali těm druhým.

A v kolika letech jste to přijala a už s tím nechtěla bojovat?

Ve třiatřiceti.

Kristovi léta, jo? Má to s tím nějaké spojení?

Má. Nám se prostě mění vědomí. Třiatřicet je opravdu změna vědomí. To vědomí nějak sestoupí do těla – úplně to neumím popsat, ale vzniká změna. A tam si myslím, že se to láme – buď jdeme řekněme cestou Krista – toho přijímání a otevírání se vesmíru, nebo se zavřeme a prodáme se korporátu. To znamená, že než abychom s láskou šli za tím, proč jsme se sem inkarnovali, zjišťovali o sobě víc a pracovali pro ty druhé s tím svým nejlepším darem, tak my s tím, co nejméně umíme, ale co nejvíc vydělá, se jdeme prodat. Ale pak strádá i to tělo, ten člověk je smutný a ten život není naplněný.

A co když nezbývá nic jiného?

Vždycky máme na výběr. Já byla také matka samoživitelka. Manžel na rok odešel, pak se vrátil, ale mezitím neplatil alimenty a já měla tři a půl tisíce měsíčně – to byla moje mateřská. Začala jsem v té době podnikat vlastně i díky covidu. Dostala jsem možnost být na sítích, dát o sobě vědět, vybudovat si nějakou komunitu a pomaličku, vlastně na referencích, jsem začala stavět. A pomalu jsem si i vytříbila ty svoje služby – co vlastně dokážu, co nedokážu, s čím můžu pracovat, s čím ne… Ale měla jsem ten zácvik z toho ezoterického obchůdku, kde jsme dělali i například terapie. Takže už jsem trošku byla vytrénovaná a věděla jsem, co s tou energií dokážu. A ten covid mě do toho vlastně dotlačil, protože mi zavřeli jednu práci, druhou práci, třetí práci, kam jsem chodila na brigády. Takže jsem začala být svým pánem.

Dokážete vlastně věštit i sama sobě?

Sebe nevidím. Když se zeptáte jakýchkoliv léčitelů a podobně, tak vám všichni řeknou, že jsme jakoby chráněni i sami před sebou tím, že se často nevidíme.

Já jsem četla, že byste neměli koukat ani na své blízké, je to tak?

Některé věci dokážeme vycítit. Když je fakt rodina v nebezpečí, tak to člověk cítí. Já tomu říkám “kopanečky”. To je takové zvláštní, přímo fyzické šťouchání: “Jdi se podívat. Jdi támhle. Zavolej.” Prostě cítím, když je třeba manžel v nějakém ohrožení, myslí na něco špatného nebo se mu děje něco nepříjemného — i na tu dálku ho prostě cítím.

Vy jste říkala, že máme vždy na výběr. Věříte nějakým způsobem na osud? Je třeba předem dané, jak umřeme?

Já věřím tomu, že si vybíráme, jak umřeme – a já se děsím vždy, když je hezké počasí, protože si říkám “jednoho krásnýho dne…” (smích) Ale nemyslím si, že máme osud daný. Myslím si, že máme dané křižovatky. A na té křižovatce si můžeme vybrat, kudy pojedeme.

Ale někdo má těch křižovatek třeba víc, někdo míň… A já mám třeba kruháky se šesti výjezdy, ne?

My tu nejsme první život. Takže to, co žijeme teď, jsou vlastně důsledky našich minulých životů. Protože my si vlastně pořád neseme ten úkol, ale ten si pak neseme i do toho dalšího života, pokud ho neslpníme. A pak jdeme do třetího života, a když jsme nesplnili ty dva, tak už máme tři úkoly. A takhle se nám to přidává. Každý si vybíráme, jak ten další život chceme. A tvoříme ho teď. Takže proč ho tvořit proti někomu a s nenávistí? Když budu nenávidět Ukrajince, je jasné, že příští život jsem Ukrajinec. Tak to vidím.

A jak chápete ty přísně racionální lidi, kteří by vám na tohle všechno řekli, že to je blbost?

Myslím si, že to dlouhodobě ustojí, ale třeba je to dostane na smrtelné posteli, co já vím. Prostě to emoční tělo tam je úplně stejně jako to fyzické a mentální. Ty emoce někde být musí. A tihle realisté mají často vedle sebe jiné lidi, kteří jsou empati a ti to z nich nasávají. Já mám taky realististickou rodinu. Všichni mi řekli, že jsem blázen, ale já mám od malička otázku “co tady kurva dělám?”. A prostě to chci vědět. Jsou to témata, se kterými máme pracovat celý život. Život není o tom, abychom jen přemýšleli, jaké si vezmu tričko do práce.

Tak asi nemůžeme za to, jakou máme rodinu…

Ale můžeme. My jsme si jí vybrali, protože jsme chtěli, aby nám právě ta traumata způsobila a abychom skrze tu slabost, kterou zažíváme v té rodině, našli tu svoji sílu.

Jak se s váma lidi můžou spojit? Vy vlastně můžete pomoct na dálku, že?

Asi málokdo by chtěl do Chebu. (smích) Mně se to děje tak, že kdo se ke mně má dostat, tak ten se ke mně dostane. Ona totiž už ta cesta je velkým posunem. A kdo se pro tu cestu rozhodne, tak už se mu začnou dít věci na té cestě. A ke mně nechodí lidé, že je bolí nehtík. Já řeším třeba rodové trable nebo smrti blízkých, o kterých se už neví a na které se zapomnělo.