K dobrodružství někdy stačí obyčejná bouřka nebo divoké zvíře, říká rybář a zálesák Matěj Houška

Rozhovor s Matějem Houškou:

Tvoje nejúspěšnější videa mají miliony zhlédnutí. Pojďme úplně na ten začátek, ty od tří let chytáš ryby. To znamená, že tě k tomu vedla rodina.

Přesně tak. U nás je to dáno doopravdy tím, že rybaření, na celkový pobyt v přírodě máme v rodině odjakživa. Chytal můj praděda, děda, taťka, brácha. Takže to na mě mělo určitě velký vliv a já už jsem se s tím de facto narodil.

A měli jste svoje rodinná místečka? Jak to vlastně má rybář? Musí mít ty své revíry, nebo naopak rád zkouší ty jiné destinace?

Myslím si, že každý rybář má nějaké své oblíbené místečko, na které se vždycky rád vrací a nedá na něj dopustit. A my určitě taky takové máme v rodině. Je to například můj domovský potok, kde vyrůstal můj praděda, děda, taťka i brácha. Teď tam vlastně chytám i já a vyprávím o něm na přednáškách. A je to super, máme ten revír moc rádi.

Tvoje úplně první ryba, kterou jsi chytil, byl kapr?

Kapr si myslím, že to určitě nebyl. Je to už tak dávno, že si to nepamatuji.

Nepamatuješ si svoji první rybu?

Už se na to ptalo už tolik lidí, ale já si prostě za boha na to nemůžu vzpomenout.

Nemáš ani první fotku s tím úlovkem? To přece rybáři dělají.

Mám fotky s rybami, kde jsem hodně malý, ale myslím si, že tu úplně první bohužel nemám. Každopádně začínal jsem doopravdy postaru, měl jsem starý klacek z lísky, na to navázaný kousek vlasce, špuntový splávek a snažil jsem se takhle chytat na rybníku své první perlíny, což jsou takové malé rybky. Takže to si myslím, že to byla jedna z mých prvních ryb – perlín.

Když jsi k tomu byl doveden takhle v dětství, tak jsi asi někde chytal na pytlačku, ne?

Já si vlastně ten rybářský lístek složil hned, jak to šlo – v osmi letech jsem to měl. A od té chvíle jsem se začal té rybařině věnovat doopravdy naplno, protože jsem se dostal k těm revírům a k všem těm rybám, které se u nás dají nachytat. Takže to byl okamžik, kdy jsem se fakt k těm rybám dostal.

Ty točíš videa, která jsou opravdu velmi úspěšná. Kdo přišel s tím nápadem, že to prostě dáte ven mezi lidi a že si to nenecháte jen pro sebe? Jak to bylo na začátku?

Ten nápad vznikl vlastně úplnou náhodou. Já už jsem to tak trošku naťukl, že hned od té chvíle, co jsem složil rybářský lístek, tak jsem začal chodit na ten náš domovský potok na pstruhy. A hodně mě to bavilo a řekl jsem si, že by vlastně bylo fajn to přiblížit i ostatním lidem – jaká dobrodružství u vody zažívám. A vytvořit si takovou vlastní skupinu fanoušků, se kterou si budeme navzájem dělat radost. Takže jsme vzali malý foťák, který měla tenkrát mamka, protože ona chodila se mnou a aby se nenudila, tak si fotila okolní přírodu. A vzhledem k tomu, že se to lidem líbilo, což pro mě bylo tenkrát i překvapující, tak jsme pokračovali dál a velký zlom nastal v době, kdy vznikl první díl seriálu Zapomenuté revíry, což už mělo ten úspěch opravdu velký, jak u diváků, tak i mediálně. A to pro mě bylo to rozhodnutí, že v tom chci pokračovat, rozvíjet to a že mě to bude bavit.

O čem ta videa vlastně jsou? Máš nějaký scénář v hlavě, nebo je to improvizace, která opravdu vznikne u té vody?

Vlastně celá ta moje tvorba je založená na tom, že lidem něco říkám, snažím se jim něco sdělit, inspirovat a dělit se s nimi i o radost, zážitky, emoce, které zažívám, dobrodružství a taky o nějaké zkušenosti, které jsem už stačil nasbírat. Samozřejmě jak natáčím z přírody, tak je to o rybách, přírodě, ale také o zálesáctví. V poslední době začínám hodně natáčet i na téma přežití v divočině, protože jsem zjistil, že to lidi hodně zajímá. A co se třeba týká těch scénářů, tak samozřejmě přípravy na natáčení si dělám. Hlavně u těch delších videí – ať už to je o rybaření nebo o zálesáctví – tak tam je ten scénář potřeba, abychom vždycky dobře věděli, kam ten film vlastně chceme směřovat. Ale ta podstatná věc je, že když se natáčí v přírodě, tak na to nejde napsat tvrdě scénář, protože se vždy musíme přizpůsobovat daným okolnostem, přírodním vlivům, aktuálním podmínkám. Takže velká část toho je i úplná improvizace, ale ne v tom smyslu, že si stoupnu před kameru a začne tam něco ze mě jet samo. To určitě ne. Já musím mít spoustu věcí nastudovaných, přemýšlet o tom, jak ta natáčení a chvíle u vody nebo v přírodě budou vypadat a pak to před tou kamerou ve správný čas použít, což nebývá vždycky úplně lehké.

A kolik lidí tvoří ten tvůj natáčecí tým?

My máme Team 2010 a jsme v něm tři. Je to rodinný tým – jsem v tom já, můj taťka a brácha Radim, ale samozřejmě dnes už okolo toho létá taková spousta lidí, že takhle malé složení týmu by nestačilo. Létá okolo toho velká spousta lidí, kteří nám pomáhají. Jsou to naši známí a kamarádi, lidi z Braníře, finančně naši partneři, kterým jsem za tu podporu moc vděčný, protože bez nich by to už nešlo.

Kde jsou ty lokace, kde natáčíte? Kdo vlastně vybírá kde budete točit?

Častokrát se to právě snažíme nějakým způsobem prodiskutovat v celém tom našem týmu a vybrat vhodnou lokalitu pro to dané natáčení. Nejčastěji natáčíme v Česku, protože já jsem nikdy na ježdění do zahraničí až tak moc nebyl. Vždycky mě nejvíc bavilo chytat nebo natáčet tady v Česku. Takže z toho i pochází drtivá většina našich videí nebo filmů. Ale samozřejmě natáčíme i v zahraničí. Například jsme natočili dva krásné filmy ze středního Norska a plány jsou i do budoucna. Vlastně se snažím lidem přiblížit krásná a zajímavá místa na naší planetě.

Pojďme si představit ty Zapomenuté revíry. Když se to řekne, tak si představím místo, o kterém se moc neví, ale i tak tam jsou ryby, které se dají chytat.

Přesně tak. Když to úplně zjednoduším, tak zapomenuté revíry jsou revíry, kde se ryby cíleně vůbec nevysazují. A proto, aby tam ten rybí život vůbec mohl nějakým svým způsobem vzniknout, tak si příroda musí pomoct sama. Ty revíry unikají lidské pozornosti a já se právě takovéto revíry pokouším nalézt a dokázat vlastně i částečně i sám sobě, že i v takových revírech může rybí život existovat a že se tam dají zažít úžasná dobrodružství.

No a zklamal tě některý ten revír?

Zklamání to vyloženě nebylo. Spíše se mi tam prostě nepodařilo objevit rybí život a stalo se to hned při tom prvním zapomenutém revíru. Protože tam jsem to zkoušel, ale bohužel nic se ulovit nepodařilo.

Říkáš těm svým divákům, kde ty zapomenuté revíry jsou? Nebo je to dál opředené tajemstvím?

Já to nechávám opředené tajemstvím. Vlastně se snažím ten zapomenutý revír natočit tak, aby nikdo moc nepoznal, kde to je a aby ten revír pořád zůstal zapomenutý.

Pokud by se zpopularizoval, tak zapomenutým by samozřejmě už časem nebyl a byla by to určitě škoda.

Ano. Já to vždy natáčím po domluvě přímo s majiteli a i oni si třeba často přejí, aby nebyla zveřejněna přímá lokalita toho revíru, což já naprosto respektuji a držím se toho. Přijde mi to i fajn.

Co je vlastně v dnešní době pro rybáře nejdůležitější? Ten úlovek samotný nebo objevit právě to místo, které tě třeba překvapí tím, jaký ten rybí život tam pod tou hladinou je?

Myslím si, že tohle má doopravdy každý rybář sám pro sebe. A u každého je to trošku jiné. Takže na to bohužel asi nedokážu odpovědět. Mě osobně rybaření tolik baví hlavně díky tomu lovu – dokázat se orientovat v přírodě, najít, přelstít, ulovit a pak i pustit tu rybu. Zažívám tam adrenalin i relax. A ta největší podstata rybáření pro mě osobně nespočívá v tom, kolik ryb nachytám nebo jak velké ty ryby budou, ale to, jaká u té vody zažiji dobrodružství.

A jaká dobrodružství zažíváš?

Těch je nespočet. Někdy stačí i obyčejná bouřka nebo setkání s divokými zvířaty.

Které ryby se chytají fakt špatně a těžce?

Každá ta ryba se chytá trošku jiným způsobem a hodně i záleží na tom, v jaké míře se v dané lokalitě vyskytuje. A mohu říct, že ryba, na které jsem si doopravdy vylámal zuby, tak to byl mník jednovousý. Já si vždy v té rybařině dávám nějaké výzvy, nějaké cíle. A mým největším cílem, co se týká území České republiky, tak bylo ulovit mníka jednovousého, což je naprosto tajemná, zvláštní ryba, která sice neoplývá velikostí nebo hmotností, ale je právě zvláštní tím, že je tajemná. A bohužel se na našem území vyskytuje už jen velmi zřídka. A právě proto jevelmi těžké ho objevit a ulovit. Má cesta za ním trvala více než čtyři roky. Čtyři roky jsem se ho snažil ulovit.

A předpokládám, že tu cestu jsi sdílel na sociálních sítích a tví fanoušci věděli, že Matěj jde po mníkovi.

Ano, je to tak. A spousta lidí i rybářů z celé republiky mi drželi palce, bylo to strašně fajn. A na konci minulého roku se to povedlo a řeka, na které jsem vlastně taky vyrůstal, tak mi dala úžasný dárek – že se mi podařilo mníka ulovit. Navíc i v krásné velikosti. A vznikl z toho i krásný film.

A jak tedy vypadá ta ryba?

Mník je mníkovitá, dříve treskovitá ryba. Takže vypadá jako treska. Představte si tresku v moři, například v Norském moři na severu, akorát u nás v českých revírech. Je to ryba, která je navíc nádherná i svým vzhledem, protože má mramorovanou kůži. A opravdu ta ryba vypadá jak z jiného světa.

Na co se chytá?

Chytá se to především na žížaly, jak hnojáky, tak i rousnice. A ideální nástrahou bývá i mrtvá rybka nebo její část.

Ty nástrahy si děláš sám?

Některé si samozřejmě lze těžko vyrobit sám, takže něco se kupuje, ale já mám úplně nejradši přírodní nástrahy. A ty si člověk většinou vždycky najde sám. Žížala je můj nejoblíbenější nástroj. A to hlavně z toho důvodu, že na tu žížalu můžete ulovit prakticky úplně všechno, jakoukoliv rybu, dokonce i dravce. Když jsem byl minulý rok v květnu na Berounce, tak jsem tam chytal úhoře právě na žížalu. Chytil jsem kapra, chytil jsem tlouště, chytil jsem cejna, plotici, ale toho úhoře se mi ten večer nakonec ani chytit nepovedlo. Takže v tom je to vlastně krásné, že do poslední chvíle nevíte, co máte na háčku.

Kdy ty ryby berou nejvíc?

Určitě je to večer, při stmívání, popřípadě v noci a nebo brzy z rána. To je takový ten nejosvědčenější čas, zejména na větší ryby. Ale mám nachytané krásné ryby i třeba v poledne, kdy svítilo slunce, že to bylo o úžeh – i tak zabrala krásná ryba.

Takže si rybář vezme stan, jde k řece stanovat, večer to zkusí a když se to nepovede, tak zkouší ráno?

Přesně tak.

A kdy vlastně začíná rybářská sezona?

Rybářská sezona běží celý rok, když se tedy budeme bavit o lovu na revírech Českého rybářského svazu.

A kdy je to nejlepší?

Tak když si chce člověk doopravdy zachytat a nejde mu tolik o velikost lovených ryb, tak mám osvědčený třeba podzim, jaro – když se trošku oteplí voda, tak to je super na ryby. Každopádně chytat se smí po celý rok na revírech Českého rybářského svazu, ale musí se dávat pozor na to, jaká ryba je v určitou dobu hájena, protože ne všechny ryby lze lovit po celý rok. Například dravci mají dobu hájení a smí se lovit pouze na mimoprstuhových revírech od 16. června až do konce roku.

Jak je to s čistotou vody? Jak vnímáš ekologii a vůbec tu ochranu přírody?

Bohužel nejsou. Začíná to být čím dál větší problém a projevuje se to samozřejmě i na obsádce rybích druhů v našich vodách. Konkrétně s tím mají problém třeba lososovité ryby. Co se týká přímo kvality vody, tak já jsem si to doopravdy naplno uvědomil až minulý rok, protože jsem podnikl dvouměsíční výpravu, kdy jsem v kuse brázdil naše české řeky a snažil jsem se ulovit velkého sumce. Projel jsem několik českých řek, ale nejvíce času jsem strávil na té naší největší – na Labi. A mě vlastně nikdy předtím nenapadlo, jak ty vody u nás jsou špinavé. Je to i v místech, kde si myslíte, že ta voda je relativně čistá. Když se podíváte, tak si řeknete, že to je v pohodě. Ale není. Mně se několikrát stalo, že jsem právě na takových místech vylezl z vody a byl jsem totálně od mastných skvrn a pravda je, že jsem se více jak dva měsíce po návratu léčil s exémem z té vody. Takže doopravdy je to problém a třeba ty lososovité ryby – což je například pstruh obecný nebo lipan podhorní – kteří žijí v čistých horských řekách a tu čistou vodu vyžadují, tak právě na jejich populaci se to začíná podepisovat.

Co by se mělo stát, aby se to zlepšilo?

Je to velmi složitá otázka a já na to většinou odpovídám vždycky stejně. Měli bychom se držet slov, která pronesl David Attenborough, který je pro mě velkou inspirací, a to, že z přírody bychom si měli brát vždycky pouze to, co příroda sama nepotřebuje. To znamená zbytečně ji neokrádat. A pokud bychom se toho dodrželi, tak ta planeta se bude taky vyvíjet úplně jiným směrem – třeba i v tom směru čistoty našich vodních toků.

V čem je pro tebe ten sport ve sportovním rybaření?

Určitě to není o tom, že běhám s prutem po hrázi sem a tam a kdo to uběhne rychleji vyhrává – to rozhodně ne. Já si myslím, že to spočívá v tom, že sportovní rybář nechodí k vodě pouze pro maso, ale hledá hlavně dobrodružství, zážitky, snaží se ulovit vzácné ryby a zároveň si pro sebe najít rybářské výzvy. V tom pro mě spočívá myšlenka sportovního rybolovu.

A těch závodů se účastníš?

Ne, pro mě to není, protože tam, kde je hlava na hlavě, tak tam to není pro mě. Já si raději odejdu někam sám do přírody a jsem tam třeba jen s kamarády nebo s rodinou.

Je to tak, že u vody musí být maximální ticho, aby ryby braly?

Rybám mnohem víc než hluk vadí třeba jiné – třeba, že dupete na zemi. Dělá to vibrace a té rybě to vadí mnohem víc než třeba když mluvíte. Ale jde o to, že podle mě každý správný rybář by se měl držet toho, že jsme ti tiší blázni. To znamená, že je u vody potichu z jednoho prostého důvodu – aby nerušil lidi kolem sebe a choval se tolerantně. Jak k té přírodě, tak i k těm lidem, co u vody také tráví svůj čas a chtějí si ho v klidu užít.

O čem přemýšlíš u té vody?

Většinou při tom rybolovu mám plnou hlavu myšlenek přímo o tom lovu – jak se ta ryba chová, jestli mi zabere, nebo ne. A je to pro mě vlastně adrenalin, který mi nedá na to nemyslet. Takže se většinou doopravdy snažím přemýšlet i o strategii, kterou třeba využiji, abych byl co nejúspěšnější.

Jaký je moment největšího překvapení, který se dostavil, když jsi čekal na úlovek?

Já si myslím, že to bylo na zapomenutém revíru, kdy jsme natáčeli jedenáctý díl. A tam vlastně ten příběh byl o tom, že jsem tam chodil už několik měsíců a podařilo se mi ulovit pouze menší ryby. A už jsem si říkal, že dobrý, nic víc tady nechytnu, nedá se nic dělat, alespoň něco. Ale ten poslední den, kdy už jsem byl doopravdy odhodlaný, že tam skončím a ta kapitola se pro mě uzavře, tak tam za mnou přišel místní myslivec. Náhodou jsme na sebe natrefili a on mi řekl, že tam jednou viděl mrsknout se pěkně velkou rybu. A není to zas tak dávno. No a to mi nedalo samozřejmě. Takže jsem si řekl, že tam radši zmrznu, než abych jí nechytil. A doopravdy se to povedlo. A to až vlastně v zimě, kdy už byla doopravdy zima a voda byla i velmi studená, tak se mi podařilo ulovit krásného lína. A to bylo právě to překvapení. Protože nejenom, že jsem ho na té lokalitě vůbec nečekal, ale navíc chytit lína v takhle studené vodě, to se nepodaří každý den, protože on už je většinou v letargii a je zahrabán v bahně. To znamená, že ani tolik nepřijímá potravu. Takže to bylo doopravdy velké překvapení.

Pouštíš ty ryby, které ulovíš?

Ano, já je pouštím. Ale není vůbec nic špatného na tom si ty ryby vzít. Já to beru tak, že nepotřebuju ty ryby mít pro vlastní obživu, jako to třeba měli naši předchůdci. To znamená, že jí rád dám svobodu, abych se s ní třeba mohl ještě jednou setkat nebo potom s jejími potomky. Ale vzít si nějakou rybu, na tom není vůbec nic špatného. Vždyť o tom ten rybolov taky je. Ale problém je v tom, když si někteří v uvozovkách rybáři od vody odnesou skutečně stovky kilogramů ryb ročně a to včetně těch trofejních, které by se rozhodně měly vracet zpátky do vody, aby ty naše revíry taky nějak vypadaly, co se týká rybí obsádky. To je problém.

Co se týká těch tvých videích o přežití, tak co všechno vlastně k tomu potřebuješ? Jak to probíhá?

Téma přežití je doopravdy nekonečné a my bychom se tady o tom museli bavit hodiny a hodiny, abychom vůbec něco probrali. Samozřejmě je to o tom mít nastudováno spoustu věcí, abyste dokázali uspět. Ale samozřejmě se to vždycky odvíjí od místa, kde se v té přírodě nacházíte, od doby, kterou v přírodě trávíte a mnoha dalších faktorů. Já dřív točil hlavně takové to klasické české zálesáctví – vandry, zálesácké vaření, což je moje specialita mimochodem, stavění třeba různých chatrčí a tak dále. Ale to samozřejmě pořád trvá. Vlastně před pár týdny jsem natáčel a ukazoval jsem prvky z přežití v divočině. A mě strašně překvapilo, kolik jsem potom dostal zpráv, jak to lidi zajímá. Vůbec jsem to nečekal. A tak jsem si řekl, “sakra, tak na tom asi něco bude, že to ty lidi zajímá”. A řekl jsem si, že začnu natáčet takový seriál krátkých ukázek a právě v něm se snažím lidem to téma přežití přiblížit.

Co tam třeba ukazuješ?

Teď jsme třeba natáčeli hledání provizorního přístřešku. A to ne je tak, že ho budete sami vyrábět, ale že se doopravdy budete koukat kolem sebe. Ukazoval jsem tam vlastně, jak využít třeba skalní převis nebo skalní rozsedlinu. Jiný díl je třeba o hledání cesty do bezpečí, kdy využijeme malý potok a přes něj se můžeme dostat k většímu potoku, říčce, řece. A tam už vždycky bude nějaká pomoc, protože lidi od nepaměti sídlí kolem řek. A samozřejmě těch témat je velká řada.

Tak Česko je poměrně hustě osídlená země. Takže najít nějaký prostor, odkud by bylo velmi těžké se dostat do bezpečí, to asi taky úplně není jednoduché.

Jasně, tak u nás v Česku se ta divočina nedá srovnávat s divočinou, jaká je v Kanadě nebo v Mongolsku. Ale tam to vlastně všechno spočívá v tom, že všechny ty prvky, které já lidem ukazuju v naší české přírodě, tak to všechno se dá využít i v těch doopravdy nebezpečných oblastech, jako je Kanada nebo Mongolsko. Ale i v Česku se toho může stát hodně – jdete někam do Rokle, tam zakopnete, zlomíte si nohu, nemáte mobil a najednou nevíte, jak si poradit. Nebo se vám ztratí dítě v lese. Nebo začne velká bouřka, krupobití. Je podstatné myslet i na to, že ani naše česká příroda není stoprocentně bezpečná a i tady se vám můžou prvky z toho přežití hodit. A já se to lidem snažím ukázat.

Dostal jsi se někdy sám do fakt nepříjemné situace?

Určitě. Když opomenu ty bouřky, vichřice a tak dále, kterých bylo doopravdy už nespočet, tak si vždycky vzpomenu na setkání s divokými zvířaty. Když jsem byl třeba jednou na pstruzích, tak jsem narazil na jelena osmeráka. A bylo to na podzim, což znamená, že jeleni jsou v říji a jsou velmi agresivní. Za normálního období se jelen sebere a uteče než ho vůbec patříte, protože nechce vyvolávat konflikt. Ale v období říje je to všechno úplně jinak. A já jsem na něj právě natrefil v tomhle období. No a ten jelen se vůbec nedal zastrašit. Neustále se ke mně přibližoval a bylo vidět, že je agresivní a že si nenechá nic líbit.

Byl jsi tam sám?

Naštěstí s taťkou, ale popravdě to vám nepomůže. Nepomohlo, že jsme tam byli dva. Vůbec. Ten jelen se vůbec ničeho nebál. Takže to byl třeba právě okamžik setkání s divokým zvířetem, který si myslím, že už byl nebezpečný, ale nakonec to dobře dopadlo a on se vlastně pomalu otočil a začal odcházet pryč. Ale byl úplně v klidu. Připadal si doopravdy jako pán.

S tebou se asi holky nemusí bát, ne?

No tak doufám, že nemusí. Spíš je problém v tom ty holky dostat na ryby nebo do přírody. Já se setkal s tím, že některé holky říkají, že mají hrozně rádi tu přírodu… Ale myslí tu přírodu na Instagramu. Ale pak když jdou doopravdy do toho lesa, do toho bahna, mezi ty komáry a poznají, co to je, tak pak rychle změní názor.

A povedlo se ti i v některých tvých spolužácích vzbudit tu vášeň a lásku pro opravdovou přírodu?

Zatím jsem nebyl úspěšný, ale pozor, už se mi je podařilo přesvědčit a máme naplánovanou jarní výpravu na kapry. A doufám, že z toho ještě na poslední chvíli neuhnou. Každopádně myslím si, že ne. Třeba je to chytne. Zkusíme chytit něco velkého a pak by je to mohlo začít bavit.

A jak zvládáš školu? Máš nějaký individuální plán, nebo to není potřeba?

Je to potřeba. Individuální studijní plán mám. Já chodím na gymnázium do Stříbra a je super, že tam mám velkou podporu jak od těch spolužáků, tak i přímo ze strany pana ředitele nebo některých učitelů. Pravda je ale taková, že už to zabere tolik času, že neberu třeba vůbec všechny nabídky, beru jich naprosté minimum. Kdybych bral všechny nabídky – třeba na rozhovory – tak já se v té škole ani neobjevím a to bych nemohl vystudovat.

Ty máš v podstatě dokonalý projev. Kde jsi k tomu přišel? Musel jsi to nějak zdokonalovat, nebo je to přirozený talent?

Tak předně děkuji, vážím si toho. Všechno to šlo postupně, stejně jako většina věcí v mé tvorbě. Když se podíváte na ten první díl s Matějem u vody, tak vidíte ten obrovský rozdíl. Ale nikam jsem nechodil. Doopravdy jsem se to všechno učil během toho natáčení. Jde hlavně o ten cvik. Mně hrozně pomohlo, že při každém natáčení víc a víc poznávám ten svůj hlas, a to, jakým způsobem třeba i gestikuluji a tak dále. To znamená, že každé natáčení je pro mě velká zkušenost a pomáhá mi to v tom, abych v tom dalším videu nebo filmu byl zase lepší a dokázal lépe mluvit.

A už víš, co bys chtěl dělat, až dokončíš to gymnázium?

Samozřejmě bych se chtěl naplno věnovat tomu, co už dělám teď. Já se to všechno snažím směřovat k jedinému cíli – abych měl jednou svůj vlastní pořad v televizi o rybách, přírodě, historii, přežití, lidských příbězích, od čehož se vlastně všechno odvíjí. Ale chci mít rozhodně univerzitu a bylo by to pro mě zklamání, kdybych ji neměl. Po gymnáziu bych rád studoval práva a pokud by se mi to jednou v budoucnu vlastně podařilo skloubit – jak to natáčení a moji tvorbu s tou právničinou – tak by to bylo naprosto super a sám se sebou bych byl spokojený.

Proč by si v dnešní době tvoji vrstevníci měli tu cestu do přírody najít?

Já poměrně nerad říkám někomu “jděte do přírody, jděte na ryby, protože to je to nejlepší”. Každý může mít jiný koníček. Pro mě se tím stalo právě rybaření a pobyt v přírodě, který bych samozřejmě doporučil všem.

Věříš na to, že je v Lochneském jezeře příšera?

Myslím si, že jo a rozhodně se tam na ní vypravím a natočím to.

Co by sis přál? Teď jsme prozradili Lochnesku, ale určitě to není jeden jediný cíl a máš jich spoustu.

Já jsem poměrně velký snílek, takže těch snů mám doopravdy hodně a největší cíl ve tvorbě je ten vlastní pořad v televizi. Nevím jestli se mi to jednou splní, ale udělám pro to, co budu moct a pokud se mi to splní, tak to bude ten velký splněný sen. Taky chci pokračovat i ve psaní povídek, článků, knih. Teď mám například rozepsanou další knihu. Takže je toho hodně a těším se, co mě všechno potká.

V té rybářské branži jsi velmi respektovaný i v tvém věku. Jaké to je, když ti napíše třeba šedesátiletý, sedmdesátiletý rybář a pochválí tě?

Je to naprosto úžasný pocit a mně to dělá strašnou radost. Zároveň je to velká zodpovědnost a já se snažím, abych ty lidi nezklamal a aby na mě dál koukali stejným pohledem.