Jsem opravdu vděčný. Jen si přeji, aby věci zůstaly tak, jak jsou, říká legenda pop rocku Janek Ledecký

Rozhovor s Jankem Ledeckým:

Moderuje: Markéta Rachmanová

Měla jsem doma jeden plakát, na kterém sedíte na motorce, byl to možná Harley. Měl jste tam šátek a takový zasněný pohled a já si vždycky před ten plakát stoupla tak, aby ten pohled směřoval na mě – byly to takové hezké chvilky. Takže Janku vítejte, dobrý den.

Dobrý den, já už se začínám červenat.

Vybavujete si ten plakát?

To byl plakát, který byl z roku 92 a byl k přelomové desce mé kariéry, která se jmenovala Na ptáky jsme krátký.

Když se tedy vrátíme do tohoto období, co to s vámi dělá? Vracíte se melancholicky nebo nostalgicky? Nebo se raději díváte dopředu?

No, já se tedy rozhodně dívám dopředu. Ale na ty devadesátky vzpomínám s takovou nostalgií jako na ne úplně proměněné šance, které už se nebudou opakovat. Teď už z toho odstupu se to dá jasně definovat a tenkrát jsme vůbec netušili, kolik svobody jsme měli. A je fakt, že hned od toho 93. roku se z té svobody začalo ukrajovat a ukrajovat. A ukrajuje se dodnes. Takže tak vzpomínám na tu úžasnou dobu.

A hudebně?

Ty devadesátky pro mě znamenaly takové prozření, že jsem se etabloval jako člověk, který si umí složit a napsat úplně komplet všechno. A to mě začalo bavit a byl to i ten důvod, proč jsem opustil Žentour. A potom se mi narodil nejdřív Jonáš a potom Ester, což je tedy úplně nejpodstatnější. Taky mě překecali k jednomu vánočnímu singlu, což bylo Sliby se maj plnit o Vánocích. Já jsem se opravdu bránil zuby nehty, ale potom na mě zaklekli.

To zaklekli lidé ze Supraphonu?

Ne, to tenkrát byl Popron Music a chtěli po mě vánoční písničku. Já jsem jí napsal docela rychle v létě… A vůbec jsem netušil, co tím odstartuji a že za dva roky přijdou a řeknou: “Hele, to strašně dobře funguje, tak udělej celý album.” A já říkám: “Jako celý album vánočních písniček? Jste se zbláznili?” No, nakonec jich bylo dalších jedenáct, takže dohromady dvanáct písniček. A musím říct, že mi se to psalo strašně snadno… Myslím, že to je tím, že někde v tom podvědomí máme všichni z dětství ten šuplík s nápisem “Vánoce” úplně narvaný emocemi a vzpomínkami. Prostě ta magie Vánoc úplně válcuje všechno ostatní.

Takže k tomu, co někdo může brát jako kalkul, jste se vy dostal z donucení?

Z donucení. Ale stal se s tím takový zázrak. Já od té doby jezdím vánoční turné, letos už asi po dvacáté šesté. A lidi na to chodí a znají to i ti, co ani nežili, když ta deska vyšla. Takže to byl asi neuvěřitelný marketingový tah, který ale nikdo nevymýšlel, to se prostě stalo.

A vlastně to utvořilo takovou i novou dramaturgii, že? A vy od té doby žijete jinak.

No, je to tak. Ze všech těch disciplín, kterým se věnuji, tak hraní koncertů mě baví absolutně ze všeho nejvíc. A mám to štěstí, že mohu střídat v rámci těch koncertů různé koncertní disciplíny, občas hraju sám s kytarou nebo hrajeme ve dvou kytarách. Nejčastěji hraju s kapelou. A třeba na ty Vánoce na ten měsíc a půl k sobě přibereme Nostitz Quartet, což je exkluzivní smyčcový kvartet a úplně změníme ten repertoár. Pak ještě máme unplugged koncerty, program celý akustický. A pak jsme udělali symfonické turné. A jsou ty moje nejznámější písničky s doprovodem symfonického orchestru.

Jak dlouho se připravuje takový koncert se symfonickým orchestrem?

V první řadě ty aranže a orchestrace musí někdo napsat. V mém případě to byl Hanz Sedlář, což je můj bubeník, který je ještě k tomu famózní pianista a píše filmovou muziku. Já nemám rád, když se tyhle koncerty s tím symfoňákem udělají tak, že ta kapela hraje to samé, co hraje na koncertě a k tomu se “připlácne” ten symfoňák, aby to bylo mohutnější. To mi připadá jako plýtvání těmi úžasnými možnostmi, které ta filharmonie nabízí. Takže jsem původně Hanzovi dal zadání, aby ty písničky rozebral a znovu složil tak, aby to zahrál ten symfoňák. A že my klidně budeme hrát méně. A Hanz pak přinesl první dvě aranže a já jsem řekl: “No tak to je přesně to, co bych chtěl. Tak to udělej všechno.” A udělal všechno. A od té doby, když jedeme takovýhle koncert, tak to diriguje Hanz. A bereme si prostě záskok na bicí.

Jaké je režírování? To je vlastně taky vaše nová role s muzikálem Zapomeňte na Shakespeara!

Já už to nikdy neudělám, to tady slibuji veřejně.

Proč byste do toho už nikdy nešel?

Myslím, že doba se dost dramaticky proměnila od té doby, co jsem dělal Hamleta, což bylo v roce 99. A to byl takový můj první autorský muzikálový projekt. Takže jsem věděl, do čeho jdu, ale... Netušil jsem... Třeba ten způsob zkoušení u nás, kdy vám dopoledne přijde jedno obsazení a odpoledne vám přijdou na zkoušku ty alternace. A mezi tím si nestačí nic říct, takže vy to vlastně zkoušíte úplně celé znova. Pak tam chodí lidi, kteří si ještě tři neděle od začátku zkoušení furt nosí papír a nejsou schopni se prostě naučit těch dvacet vět a dvě písničky.

Takže práce s lidmi, že?

Je to práce s lidmi… A já žiju v takovém ideálním světě s rodinou a s kapelou… S těmi trávím někdy víc času než s tou rodinou. A kapelu si vybírám, to musí být skvělí muzikanti, ale současně lidé, se kterými vydržím jet na otočku do Českého Těšína na koncert. Když dělám, natáčím projekt, tak jsem schopný si vzít i úplného šílence, který je ale geniální muzikant. A já to tam s ním tu hodinu, dvě vydržím, než naberu jeho nástroj. Ale nechtěl bych ho na koncerty, protože mi to nepomůže a sebere mi to energii. Je to jenom na mě prostě. Ale v tom divadle už je tolik lidí, že na to nemůžete nasadit takovýhle parametr.

Čím si vysvětlujete to, že jsou ty muzikály tak úspěšné?

Ono se ví o těch úspěšných a mluví se o nich, ale většina muzikálů je neúspěšná. Propadnou, vůbec se o nich nedozvíte. Ta doba, kdy to bylo úplně nové médium tak to byla ta devadesáté léta a ta doba je nenávratně pryč. Dnes, když se tady u nějakého muzikálu udělá během tří let sto repríz, tak to je velký úspěch. To, jak jsme měli u toho Hamleta, když jsme ho odpálili v tom devadesátém devátém, že jsme dali čtyři sta repríz za sebou – to už dnes nehrozí.

Jak se hraje publiku v Japonsku a v Koreji?

První byl Soul a já tam jel s velkou nedůvěrou a velkým očekáváním. A pak jsem dorazil, zkoušelo se v takovém malém divadle, pak to šlo do velkého. A já jsem přišel a oni měli zrovna rauchpauzu. A taková překrásná madam tam stála, kouřila cigáro, držela v ruce noty a zpívala si tu árii Královny Gertrudy, Nevinná. A já jsem ji slyšel a říkám si: “Ty vole... Ježíš…” Jen si představte, že letíte na konec světa a tam najednou někdo skvěle zpívá vaši věc – to je zážitek. A teda musím říct, že ti Korejci jsou profíci a úroveň jejich muzikálů je neuvěřitelná. To bych si teda tak strašně přál, abychom to měli tady, i ten výběr...

K tomu muzikálu jste se dostal jak?

To bylo v roce 97. A zrovna jsme míchali album, které se jmenovalo Mít kliku. A to produkoval Martin Kumžák. A jednou ho takhle vidím, jak si to mašíruje a v podpaží nese ty Shakespearovo tragédie. A přišel a říká: “Hele, nechceš zkusit něco opravděckýho?” A rovnou otevřel Hamleta v překladu od Saudka. A teď mi proběhlo hlavou, že je to stejné vydání, jaké jsem znal z máminy knihovny. To jsem přelouskal, když mi bylo asi dvanáct. Takže jsem k tomu měl nějaký vztah. Taky jsem mnohokrát viděl Hamleta ve Vinohradském divadle s Jaromírem Hanzíkem, což byl bombastický zážitek. A pak jsem viděl toho od Zefirelliho, to bylo s Melem Gibsonem. Ale pak tím tak listuji a říkám: “No jo, ale já vůbec nevím jak, nemám žádný know-how.” Ale nechal jsem se hecnout, tak jsme se sebrali a odletěli jsme do New Yorku. A tam jsme během čtrnácti dnů viděli asi patnáct různých divadel na Broadway. To byl takový rychlokurz – odposlechnuto, odkoukáno. A vrátil jsem se s jedinou jistotou, že těch způsobů, jak převyprávět nějaký příběh písničkami, je nepřeberně moc. Ale musíš to udělat strašně dobře, aby to fungovalo. A to bylo jediné know-how, se kterým jsem do toho šel. Pak mi s dramaturgií pomáhal Jan Kačer.

A mluvil jste i do hereckého obsazení?

Ano, to jsem chtěl mít pod kontrolou. U některých písniček jsem hned nevěděl, koho tam chci mít, ale když jsem psal Celej život kopu si hrob, tak jsem si tam představoval bráchy Tesaříky, kteří byli vedle Ivana Hlase moje modly osmdesátých let.

A co sólové desky?

No, když jsem začal psát nové písničky do muzikálu Zapomeňte na Shakespeara!, tak jsem napsal jednu seriózní věc a ta se jmenuje Nedotýkejte se andělům. Měl jsem na to skvělé reakce, dokonce se to líbilo i kritikům doma a ti jsou vždycky nejpřísnější. Lidé všude říkali, že jsem po letech napsal něco, co bude fungovat. Zkusil jsem to zařadit do programu na koncert a lidi na konci zpívali ty refrény úplně stejně, jako kdyby to bylo Na ptáky jsme krátký nebo Pěkná, pěkná, pěkná. Takže jsem teda najednou zjistil, že jsem začal točit nové album a tohle je první single.

Tak uvidíme, kdy se ho dočkáme. Kolikrát denně se vás někdo zeptá na děti?

Já vám to řeknu takhle. Jak vypadají rodiče Martiny Sáblíkové nikdo neví, takže když vyhraje další zlato na olympiádě, tak se jich nikdo na nic neptá. Ale jakmile jde o nějaký úspěch Ester, tak mě zastavují auta, ukazují zdvižené palce, troubí na mě a podobně. Nedávno mě zastavil nějaký pán v Praze a řekl mi, že jeho dítě dostalo knihu Tulíňkovi, kterou napsal Jonáš. Celé rodině je kniha moc líbí a prostě mi to chtěl jen říct. Udělalo mi to radost. Zpětnou vazbu na svoje děti dostávám v jednom kuse. Mám to štěstí, že mám úžasné, šikovné a pracovité děti. Kdyby byly ovšem problémové, taky by mi to každý říkal.

Vy jste pro své děti zvolili formu domácí výuky. Tenkrát to muselo být těžké rozhodnutí, že? Dokážu představit ty nechápající reakce.

Nebylo to rozhodnutí ze dne na den, došli jsme k tomu postupně. Ten domek ve Špindlu jsem koupil, když byly Ester dva roky a Jonášovi tři. Udělal jsem si tam studio a napsal spoustu písniček. Děti chodily do školky, takže jsme tam přijeli na Vánoce a vrátili jsme se do Prahy, až když zavřeli poslední vleky. Trávili jsme tam hodně času i v létě. No a najednou začala povinná školní docházka a nevěděli jsme, co s tím. Nechtěli jsme tam jezdit jen na víkendy. Takže se nám podařilo domluvit, že budou chodit na základní školu v Praze a na tři měsíce budou chodit do školy ve Špindlu. Ta má tu úžasnou poetiku, že se tam děti sjíždějí na sáňkách, lyžích, snowboardech… To je famózní. Každopádně časem jsme zjistili, že to není vůbec ideální – každá škola měla jiný studijní plán, jiné učebnice… A paní ředitelka nám poradila, že to můžeme zkusit sami doma a jednou za čtvrt roku je ve škole přezkouší. Tak jsme to zkusili a zjistili jsme, že opravdu za hodinu a půl jsme schopni ty dvě děti naučit celodenní látku. A pak jsme měli spoustu času na ty “zásadní věci”, jak říkáme – hra na piano, kreslení a lyžování.

A zpětně jste toho rozhodnutí nelitovali?

Ne, to vůbec ne. Všichni nám říkali, že budou děti sociálně vyloučené, ale to se nestalo. Ten důkaz, jak to senzačně funguje je to, že Ester perfektně vystudovala gymnázium i vysokou školu, nechtěla žádnou asistence. Zkrátka vycházela z těch základů, které se naučila doma. Já na to domácí studium nedám dopustit, ale současně to si řekněme na rovinu, že v podstatě skoro žádná rodina si to nemůže dovolit. Takže to nemůžu říct “takhle to udělejte, funguje to skvěle”, protože vím, že je to výjimečné.

Je spoustu nadaných dětí, které žijí ovšem daleko od nějakých hor a rodiče je tam vozí na ty prodloužené víkendy a podobně, protože tam třeba už jezdí za nějaký oddíl. Je tohle cesta, kterou byste doporučil?

V první řadě musíte rozpoznat, jestli to vaše dítě chce dělat, nebo jestli do něj promítáte nějaké vlastní nenaplněné ambice. Protože pokud se jedná o ten druhý případ, tak toho hned nechejte. Přijdete o spoustu peněz a iluzí. Těch dětí, které proto chtějí všechno obětovat a vědomě do toho vstupují s tím, že se musí omezit ve spoustě dalších aktivit ve prospěch toho tréninku a závodění, tak těch je strašně málo.

Jak pomáhá Jonášovi to, že navrhuje kombinézy, ve kterých Ester jezdí?

Ester podepsala smlouvu se značkou Bogner, což je firma, která vyrobí oblečení na lyžování. A Jonáš spolupracoval na tom designu, ale upřímně řečeno jeho to baví jenom proto, že to dělá pro ségru. Oni se mají hrozně rádi a udělá pro ní cokoliv, ale jinak se chce věnovat úplně jiným věcem.

A na většinu těch svěťáků a závodů jezdíte?

Když byl covid, tak jsem byl na všech. To byla jediná “výhoda”, že zatímco tady policisté rozháněli běžkaře na sněžných skútrech, tak já jsem lyžoval v těch nejlepších lyžařských střediscích, které byly otevřené jenom pro ty týmy. Bylo to neuvěřitelné. Ale samozřejmě jezdím, jen ne na konci roku, to mám hodně koncertů. Letos jsem byl určitě na polovině závodů.

A ještě pořád u toho máte zatajený dech?

Jenom u snowboardu.

Co když přijde pád? Jaký to je pro rodiče? Nebo obecně pro lidi z toho týmu?

To je hrozný a pro rodiče je nejhorší. My jsme za ta léta už trochu otrlí, ale na to si nezvyknete. Jsem ale mnohem klidnější, když na ní čekám v cíli, než když se na to dívám v televizi a nemůžu tam být.

Jak jste na tom s lyžařským svazem?

Já bych to nejradši nekomentoval. Já myslím, že ta kauza která probíhá asi mluví sama za sebe.

Jak se po úspěchu Ester zachovali lidé, kteří jí říkali, že to nedokáže? Myslíte, že my Češi máme nějakou nepřejícnost v povaze?

Měl jsem pocit, po těch dvou zlatých z lyží a ze snowboardu z roku 2018, se vrátíme a všichni řeknou: “Tak se tedy omlouváme, pletli jsme se a vy jste měli pravdu, tak gratulujeme.” Ale to, že jsme usvědčili všechny ty odborníky ze sportovní veřejnosti z toho, že neměli pravdu, tak nám to ještě přitížilo. Vážně. S každou další zlatou olympijskou medailí je jednání o další reprezentační smlouvě, která se vždycky podepisuje, těžší, složitější a ten první návrh od toho lyžařského svazu je méně výhodný, než byl ten předešlý. Ale když na sociálních sítích čtu příspěvky lidí, kteří jsou přející, tak mám vždycky radost. To je dobré. Ale pořád tam jsou lidi, kteří nějakým způsobem provokují nebo jsou opravdu nešťastní a tak tam prostě zpochybňují její úspěch. Taková mantra v případě Ester je, že to, že vyhrála Super G byla náhoda. Super G se ale opravdu nedá vyhrát náhodou.

Jak vám je tady u nás v České republice poslední roky? Jak vnímáte zdejší náladu?

Já mám tu obrovskou výhodu, že se mi podařilo napsat spoustu písniček, které nějak zlidověly a staly se národním majetkem, jak se říká. A ještě se to stalo v době, kdy nebyla rádia diverzifikovaná, byly tři rádiové stanice, pár TV stanic a nebyl internet. A když měl člověk hit, tak to prostě zasáhlo všechny od mateřské školy po domov důchodců. Což už dneska teda fakt nehrozí a není to možné. Takže jsem opravdu vděčný za to, že se mi tyhle věci povedly. Samozřejmě ta čeština nějak limituje, kam až se můžete dostat. Teď u Ester pozoruji, že si jí daleko víc váží v jiných zemích za to, co dokázala. Ale vždycky to tak bylo. Jak se říká, “závist si musíte zasloužit a úspěch se neodpouští”. To sám vím. A Ester je zavřená ve své senzační bublině, kterou jí pomáháme udržet. A já mám to štěstí, že se v podstatě s tou běžnou veřejností nemusím konfrontovat, pokud nechci. Protože já se pohybuji v prostředí rodiny, potom kapely, eventuálně toho divadla. Takže žiji v podstatě v úplně ideálním světě. A tím bych to zakončil – že bych si přál, aby to tak zůstalo. Děkuji za pozvání.