Jestli jsem se za deset let něco na Hradě naučil, tak odpouštět, říká někdejší mluvčí prezidenta Zemana

Rozhovor s Jiřím Ovčáčkem:

Jiří Ovčáček byl dlouhou dobu znám jako hlas z Hradu. Z funkce mluvčího prezidenta republiky ale odešel poté, co prezidentovi Miloši Zemanovi skončilo jeho druhé volební období. Kam Jiří Ovčáček směřoval a jaké má vzpomínky na své působení na Hradě? Co si myslí o současném světě a politice? A proč jel na Ukrajinu se starostou Řeporyji Pavlem Novotným? O tom všem a o dalších tématech mluvil v Prostoru pro dva s Markem Stonišem.

Překvapilo mě, že jste jel pomáhat na Ukrajinu se starostou Řeporyjí Pavlem Novotným, který dříve nenechával nit suchou na vás ani na Miloši Zemanovi. Jak k tomu došlo?

Z velmi prostého důvodu. Řeporyje, městská část pražská, uzavřely partnerství s městem Hostomel, které přináleží Kyjevu. A na začátku války tam probíhala velká bitva, jejíž prohra by znamenala, že by ruské tanky opravdu vjely do Kyjeva – z Hostomelu tam totiž vede široká, ničím nerušená silnice. Já mám v Hostomelu některé přátelé a kvůli partnerství s Řeporyjemi se nabízelo, že vyrazíme společně s Pavlem Novotným. On je člověk mnohovrstevnatý, dráždivý, přehání, pak se omlouvá, je předmětem různých debat, dokonce na nejvyšší úrovni. Já jsem některé věci trochu přehodnotil ještě na Pražském hradě. A snažím se, byť je to někdy opravdu hodně těžké, na každém najít to dobré. A Pavel Novotný je člověk, který se o městskou část hezky stará a když podporuje Ukrajinu, tak ji opravdu podporuje, nedělá to kvůli nějaké módě. Zkrátka to bylo výslednicí uzavření dohody o partnerství, ke které jsem také malinko přispěl. A proto jsme společně vyrazili na několik dní do Hostomelu. Jeli jsme s Pavlem Novotným vlakem, kde jsme spolu strávili několik desítek hodin. Já na něm oceňuji tu pomoc Ukrajině a starost o Řeporyje – to je to pozitivní. A pak máte tu druhou stránku, a to jsou ty silné výroky, kterými si Pavel Novotný i sám nakonec ubližuje.

Co říkáte na to rozhodování, zda by měl nebo neměl být vyloučen z ODS?

Tak tady možná jde o dvě věci. V té lidské rovině je samozřejmě ten výrok o Aničce Slováčkové opravdu špatný. A je dobře, že se Pavel Novotný omluvil. Druhou rovinou je politika, to znamená, že před volbami se mluví o vyloučení, po volbách se celý případ uzavře a odloží ad acta. Myslím, že zvítězila real politika, to znamená, že úspěšný starosta zůstává členem strany. Nechci pronášet žádné silné soudy nebo silné výroky, je to věc ODS. Samozřejmě bylo by dobré – a teď mluvím obecně – pokud by se ve všech případech silných výroků měřilo stejným metrem. Teď myslím spíše ve veřejném prostoru než na stranické půdě, protože máte silné výroky, které zaznívají třeba z toho liberálnějšího prostředí a mnohdy je jim tleskáno a pak máte silný výrok od konzervativněji založeného politika a je oheň na střeše a distancování se. A je z toho takový ten velký morální kýč, který v Čechách milujeme, a to je postavit se na tu správnou stranu barikády. Většinou se pak z té barikády slézá na tu druhou stranu.

Taky by se to dalo nazvat dvojím metrem. To jste zažil.

Pokud chcete udržet demokratickou politiku v této zemi, tak ji musíte také udržovat v určité kultivované rovině. A pokud tak nečiníte, tak přichází deziluze. Zapomíná se třeba na to, že první republika, kterou si tak idealizujeme, byla plná skandálů, politického neklidu, nestabilních vlád a obrovské deziluze. Výsledkem byl v roce 1938 nárůst i toho českého extremismu a po druhé světové válce radikální odmítnutí politického systému první republiky a nastolení systému, který už byl jakousi demokracií řízenou. A to riziko deziluze samozřejmě vzniká už právě v takových situacích dvojích metrů, protože část občanů může dospět k názoru, že neexistuje spravedlnost. A to je pro demokracii vždy velmi ohrožující. A já si dokonce myslím, že lidé, když hovoří o tom, že touží po nějakých jistotách a určitém konzervativnějším vidění světa, tak chtějí taky normální názorovou debatu. Ta se vytrácí, protože dnes je to hlavně přebíjení se hesly. To bylo v českých poměrech vždycky populární. To už věděl Masaryk, když šel proti proudu a byl málem ubit hesly.

Jak se díváte na ten současný vývoj války na Ukrajině?

Já nejdřív vysvětlím, proč patřím mezi ty, kteří Ukrajinu podporují. Jestliže jsem v roce 1999 nepodporoval bombardování tehdejší Jugoslávie a tedy útok na suverénní zemi, tak nemohu podporovat ani tuto válku. Za druhé je třeba si uvědomit, že tady nesledujeme nějaký lokální konflikt. My sledujeme konflikt, který má světový dopad. Máme tady bývalý třetí svět, kterému se dnes říká “globální Jih”, máme tady velice asertivní a ambiciózní probuzené Rusko a ještě více probuzenou a mimořádně ambiciózní Čínu. To jsou velké síly, které se pozvedly a hlásí se o své slovo. A pak je tady Západ a Ukrajina se stala bojištěm. Papež František neustále opakuje ten výraz “trpící Ukrajina”. Protože ona trpí ve světovém boji mezi řekněme bloky, ale můžeme také říci geopolitickými nebo náboženskými systémy. A Ukrajina není Rusko. Kdo se snaží poznat ukrajinskou kulturu, tak zjišťuje, že není ruská a že je opravdu ukrajinská, originální a v mnohem podobná té naší. A my jsme součástí Západu. Víme, v jaké kondici v současné době Západ je a co ho trápí. Je to woke kultura, je to progresivismus. Je to bolševizace, která se objevuje ve veřejném prostoru. Ale stále je to náš kulturní okruh, daný od středověku příslušenstvím k tomu okruhu Svaté říše římské, což je něco jiného než ten okruh východní a ruský. A samozřejmě to, co se děje je velkou tragédií i proto, že jak se zdá, tak zatím není východiska. Není východiska pro lidi na Ukrajině ani pro západní svět. A vypadá to, že není ani východiska pro ten východní svět. Někdy se říká, že Ukrajina je brána do Evropy. Ona je taky brána do Asie. A to je její tragédie.

Vy jste se před dvěma lety oženil a vzal jste si za ženu Ukrajinku s malým synem. Jak to ona prožívá?

Ten konflikt prožíváme oba dva každý den. Snažíme se povzbuzovat naše blízké, kteří jsou na Ukrajině nebo už i mimo Ukrajinu, protože řada z těch lidí už odešla. Snažíme se také aspoň trošičku pomáhat. Ukrajina je taky už pro mě moje druhá vlast.

Asi do konce života budete konfrontován s tím, že jste deset let strávil na Hradě jako mluvčí, znáte jeho chod a zákulisí jako málokdo. Když jdete po Praze a vidíte Pražský hrad, co to ve vás vyvolává?

Ve mně to nevyvolává ani pocit smutku, ani stesku, ale hezké vzpomínky. A na Pražském hradě je katedrála svatého Víta, kterou miluji, protože má obrovské tajemství a jsou tam nádherná místa. Doporučuji každému využít příležitosti a jít ráno na sedmou hodinu na mši svatou a potom si katedrálu v tichu projít. A podívat se na ta místa, která jsou skrytá, ne kvůli tomu, že by nebyla vidět, ale protože když tam je mnoho turistů, tak nemáte čas se zastavit. Podívat se třeba k hrobu svatého Víta, podívat se na to, jak vypadají některé náhrobky, které rozbili kalvinisté před Bílou horou – urazili jim hlavy jako by to byli Talibánci, to je taky zajímavé. Tam se dělo věcí. Můžete se také v klidu a v tichu pozastavit u svatováclavské kaple, která řádění zůstala uchráněna a jak prozradil kdysi kardinál Dominik Duka, tak ji uchránili čeští bratři. Takže protestanti zabránili protestantům ve zničení svatováclavské kaple. Pak tam máte vitráže z 19. století, máte tam gotické prvky, renesanční prvky. Takže to je můj pocit, když přijdu na Pražský hrad. To, jaký je tam prezident, je jistě politicky zajímavé, ale ten Hrad zůstává.

Co si vlastně myslíte o tom, že český prezident má úřad v sídle českých králů?

V té dnešní postmoderní době, kdy jsou jistoty a tradice buď haněny, končí nebo jsou nahrazovány něčím pokrokovým, tak to je taková konstanta. Kdyby tady nebyla, tak už tady vlastně skoro nic nezůstane. Už tady vlastně nebudeme mít nic, co by dodávalo pocit toho, že jsme v zemi české a že můžeme být hrdí na tu naši krásnou vlast. A to bylo záměrné a velmi moudré rozhodnutí, které se ukázalo natolik pevné, že přežilo jako v jediném státě bývalého východního bloku i v Československu. A kdybyste se podíval do archivu Pražského hradu, tak i z té doby naleznete dopisy lidí, kteří psali komunistickým prezidentům jako nějakým vládcům – žádali je o pomoc, o radu, psali o svých problémech. To zůstává i doteď, což je užitečné a správné. A dokonce se domnívám, že pokud by někdo chtěl natolik modernizovat a rozhodl se, že se přestěhuje do nějakého malostranského paláce, tak by to dlouho nevydrželo. A potom při nějaké změně by lidé s velkým nadšením vynesli zpátky na Hrad prezidenta – nebo možná českého krále, nevíme, co nás v budoucnu čeká. Je přece dobře, že i v tom republikánském zřízení jsme si uchovali něco drobného, malého, českého, co je tisícileté. A když se vrátím zpátky k té Ukrajině, která neustále trpí různým kouskováním a okupacemi. My jsme nebyli rozpuštěni. Neměli jsme sice toho krále na Pražském hradě, ale ten stát zůstal formálně zachován a na Hrad se hledělo s tím, že se tam třeba jednou vládce vrátí. No a přišel Masaryk a moudře usoudil, že by bylo dobré, kdyby prezident si zachoval i dvůr, protože co jiného je kancelář prezidenta republiky než dvůr.

Proč jste se po konci druhého funkčního období Miloše Zemana rozhodl vrátit k novinařině?

Když jsem byl mluvčím, tak tím bonusem, bylo přátelství s Milošem Zemanem – a to je strašně velká devíza. To nebyl čistý kontrakt typu “vy si mě najmete, pane prezidente, já za vás budu mluvit a pak si večer řeknu, co to zase dneska vyprávěl, to je hrůza, ale tak nějak to přežijeme”. Současně vám to ale svazuje svobodu. Neustále se musíte k nečemu vyjadřovat a hledat nějaká stanoviska. A pro mě největší úlevou je, že se nemusím k ničemu vyjadřovat. Když se teď něco stane, tak mě to nenechává samozřejmě lhostejným, ale nemusím se připojovat k tomu okamžitému vyjadřování, komentování, tweetování a distancování se. Najednou nemusím. Ani jsem nevyhledával tu možnost, že bych znovu dělal mluvčího. To bych zase musel zastávat stanoviska. A teď si dokonce můžu i něco myslet.

Když končilo druhé prezidentské období Miloše Zemana, byl jste v centru dění, které určitě nebylo příjemné. A to byla hospitalizace prezidenta a určité snahy, které měly vést k jeho zbavení pravomocí. Jak jste to osobně a lidsky prožíval?

Já jsem za to byl kritizován, ale jak jsem to prožíval v lidské rovině, tak jsem učinil krok, který je nezvyklý a nebyl vykalkulovaný – prostě jsem se obrátil na veřejnost. Protože jsem cítil, že je potřeba dodat sílu nemocnému prezidentovi a Bohu díky se to zdařilo. Ne díky mně, ale díky těm lidem, protože to byla mimořádná odezva. Je to moje oblíbená fráze, ale my žijeme ve dvojím světě – jednak ve světě sociálních sítí a potom ve světě reálném, kde se lidé mezi sebou potkávají a chovají se k sobě relativně slušně. A v tom reálném světě jsem se setkával s vyjadřováním solidarity panu prezidentovi, s přáními i od lidí, od kterých bych je nečekal. A pak mi už celkem bylo jedno, jestli o mě psali nějaké odsuzující články, že to je neprofesionální a že nějaké PR komory mě chtěly vylučovat a tak dále. Pro mě bylo důležité, že se pan prezident uzdravil a že jsem se setkal s obrovskou mírou lidskosti v této zemi a že jsem zjistil, že není vůbec nic ztraceno.

Jak jste se vyrovnával s tou mírou agrese vůči prezidentovi?

Když se střetáváte s určitou mírou zlého chování nebo dokonce zlých přání, tak mně nesmírně pomohlo, že za mnou přicházely i ty dobré zprávy. A druhou věcí je, že pokud na takový špatný přístup přistoupíte, tak se začnete chovat stejně. V první fázi se rozčílíte, v druhé odpovíte stejným způsobem a pak už v tom takzvaně jedete. A nedá se to mnohdy zastavit. Ale cítil jsem, že pokud bych to učinil, tak to nemusí dopadnout dobře. Pak jsem to nechával tak jako svištět kolem sebe a v té poslední fázi už jsem začal jen vnímat ty dobré věci a dobré lidi. A pak už jsem cítil, že to i vnitřně vydržím.

Vy jste jako mluvčí musel obhajovat i některé výroky, které byly drsné.

Miloš Zeman sám o sobě ví, že třeba něco takzvaně přestřelí, ale on je velice složitou, mnohovrstevnatou a mimořádně inteligentní osobností. A zná své limity, zná své ctnosti a nectnosti, což je mi na něm nesmírně sympatické. Pro toho mluvčího je to potom někdy složité vysvětlovat. Někdy se to zdá až nemožné, ale na druhou stranu jsem se nesetkal se situací, kdy bych se musel úplně zapírat a musel sám sebe přemlouvat. Mnohdy ty věci zaznívaly nejen v nějakém kontextu, ale v nějaké situaci a samozřejmě byly zveličovány. Současný svět má rád jednoduchost. A Miloš Zeman vidí svět ve své složitosti. Prostě není typ, který vezme rudý prapor, národní prapor, nebo jakýkoliv prapor a kráčí s ním po Václavském náměstí.

Já bych asi dokázal jmenovat několik českých politiků, kteří jsou schopni říct, že něco byla chyba, ale současně se neomluvit.

Přestože Miloš o sobě říká, že je tolerantní ateista, tak ho nesmírně ovlivňuje křesťanská nauka a především Písmo. Je důležité si uvědomit, že prvek pokání a odpuštění je v jeho světě nesmírně důležitý. Vzpomínám si na krásnou příhodu, která vyvolala tenkrát obrovský rozruch. To byl převoz ostatků kardinála Berana do Svatovítské katedrály. Ten převoz se uskutečnil za výrazné pomoci Kanceláře prezidenta republiky. Představte si ale, kde ten den byl prezident? Na sjezdu KSČM v Nymburce. A to byla rozbuška. Kardinál Beran, mučedník komunismu, se vrací a zlý Zeman sedí na rudém sjezdu v Nymburce. A na tom sjezdu zazněl – a bylo to poprvé za posledních mnoha a mnoha let – apel na komunisty, aby učinili pokání za svoji minulost. Doslova řekl slovo pokání. Protože po pokání přichází odpuštění. A to jsme u té katolické nauky. Paradoxem dnešní doby je, že uběhl nějaký čas a v Katolickém týdeníku vyšel velký článek o kardinálu Beranovi a o převozu ostatků. A zajímavé bylo, že byl proložen citáty Miloše Zemana ze sjezdu KSČM o pokání a odpuštění směrem ke komunistům.

Vy jste byl v minulých dnech s Milošem Zemanem na Slovensku na inauguraci nového slovenského prezidenta. Jak se díváte na stav československých vztahů?

Je to škoda, protože si myslím, že v rámci toho, čemu říkáme západní společenství, tak je důležité spolu mluvit i pokud máme různé názory právě třeba na dění na Ukrajině. Maďarsko a Slovensko má teď také odlišný názor než třeba česká politická reprezentace, ale právě a jedině dialogem můžeme dospět k nějakému základnímu společnému jmenovateli. Takže si myslím, že je škoda, že dochází k zbytečně silným gestům. Na Slovensku jsem si také všiml dvou věcí. Za prvé, na té inauguraci byla nesmírně cítit taková tichá atmosféra – pod dojmem toho hrůzného atentátu, který se udál v nedávné době na slovenského premiéra. A ten druhý poznatek je ten, že se tam k panu prezidentovi Zemanovi krásně chovali a že ta jeho aktivita na Slovensku má mimořádný ohlas, třeba právě na sociálních sítích. Třeba krátké video z té slovenské návštěvy už má asi 190 tisíc zhlédnutí – to znamená, že i v české veřejnosti stále rezonuje ta československá relace. Myslím si, že do budoucna – a v úvodu jsme se bavili o střetu toho rusko-čínského spojenství se západním světem – je důležité si zachovat právě aspoň tu minimální integritu a minimální společný jmenovatel. Protože pokud se začneme rozdělovat a vylučovat i v rámci Severoatlantické aliance a Evropské unie, tak to je nejlepší cesta k tomu, aby se otevřely brány onomu pověstnému ruskému vlivu, protože, jak se říká: Rozděl a panuj.

Je to takový symbolismus, že na inauguraci Petera Pellegriniho byl bývalý český premiér i prezident, ale ne ti současní.

Pokud mě paměť neklame, tak i na české inaugurace nejsou zváni aktivní státníci. Jsou tam většinou členové parlamentu, Ústavní soud, tedy spíše lidé z domácího prostředí a diplomatický sbor. V tomto případě myslím, že jak bývalý premiér, tak bývalý prezident podpořili nového slovenského prezidenta v jeho volební kampani. Nevidím na tom zase nic tak fatálního, že tam nebyli pozváni čeští vrcholní představitelé. Pokud se nemýlím, tak slovenský prezident se chystá do České republiky a bude mít příležitost s Petrem Pavlem hovořit. Mimochodem Petr Pavel sám říkal, že je kdykoliv ochoten se s Robertem Ficem bavit. A tady by bylo dobré, kdyby přistoupili na to, že jednota není v tom, že máme všichni jeden názor, ale v tom, že se dokážeme spolu bavit.