Je to kolonizace muslimy, říká o atmosféře v Británii publicistka Jane Frank, známá jako Janina z Londýna

Rozhovor s Jane Frank:

Když to trošku přeženu, tak Británie je vzhůru nohama – po volbách se vrátili k moci labouristé a došlo k otřesným vraždám tří malých holčiček, které vyvolaly pouliční nepokoje. Co se teď v Británii vlastně děje?

Děje se toho strašně moc. Když jsem teď v Česku, tak si tady užívám krásný klid – i když samozřejmě tady to taky vře, ale trošku jinak, pod pokličkou. My Češi jsme svoji zemi ještě úplně neztratili, což je velký rozdíl oproti Britům. Dokonce bych ten stav Británie označila za občanskou válku, kdežto v Česku je to spíš takové národní obrození, což je poetičtější.

To, co se lze spatřit na ulicích Londýna i dalších britských měst, naštěstí v Česku zatím nemáme.

V Británii je tento problém už vlastně dekády, to nepřišlo ze dne na den. Ta společnost už v tuhle chvíli není kohezní, není pospolitá, už je strašně rozdělená nejen národnostně, ale i mezi Angličany. Už se vlastně nedá spojit. V Česku si všímám, že ta společnost je velmi zjednodušeně rozdělena na zhruba dvě části, ale pořád se jedná o nás, Čechy. V Británii ale už jsou lidé ze všech možných koutů světa, ze všech možných náboženství, etnik a tak, a to už je jiné. Já jsem normálně optimistická a usměvavá, ale když se podívám na Británii, tak to nejde – rvačky, obrovské protesty… Vy jste zmínil ty vraždy holčiček, ale ono už je takových incidentů prostě strašně moc. Vlastně každý den čtete, že někdo někoho pobodal. A už to vlastně přestanete vnímat.

Kdyby člověk poslouchal a díval se na zpravodajství mainstreamových médií, tak by získal pocit, že vraždy těch tří malých holčiček v baletní škole zneužili bílí nacionalisté a radikálové, kteří začali šířit, že to spáchal muslim a nelegální migrant, načež vyšli do ulic a začali rabovat a zapalovat. Proč je ten obraz tak okamžitě zpolitizovaný a ta debata je daleko radikálnější, než to, co se v těch ulicích děje?

Ano, přemýšlím, jestli je radikálnější debata, nebo to, co se děje v těch ulicích – to je vlastně velmi zajímavá poznámka. Když se dívám na to, jakým způsobem informují média, přemýšlím, jestli opravdu mluví ještě pořád o Anglii. Já už jsem na to zvyklá z Brexitu. Už tehdy ti “brexiteři”, tedy lidé, kteří podporovali brexit, dostávali naloženo. Už tenkrát jsem poprvé o Nigelu Farageovi slyšela, že je proruský – Rusko přece chce rozdělení Evropy, takže to musí být ono. Takže dostali takovou nálepku a k tomu samozřejmě i označení “nacionalisté”, “xenofobové”. A já jsem tenkrát přišla do Británie v podstatě velmi prounijně nasměrovaná… Až tam jsem najednou začala vidět, jaký obrovský vliv má Unie a ta takzvaná liberální agenda. A tam jsem se vlastně přiklonila na stranu brexitu jako jedna z mála migrantů. Myslím, že v celém Londýně jsem taková byla jen já a Benjamin Kuras. (smích) To, jak informují média mě už ani neudivuje. V Londýně je zpravodaj Českého rozhlasu a během brexitu tam vlastně znovu dali funkci i speciálnímu zpravodaji České televize. Takže obě veřejnoprávní média, ale neinformují neutrálně a tak, jak mají.

Jak se to projevuje u těch českých veřejnoprávních médií?

Když byl tenkrát útok Hamásu, ukázalo se, jak je především Londýn propalestinský, přestože vláda je proizraelská. Minimálně 25 procent Británie – teď už to možná bude i víc – je vlastně antisemitská a dokonce popírá holokaust. To už je téma alespoň 5 až 6 let. A teď tam přišel nový zpravodaj České televize, je v tom vysílání a udiveně říká, jak ta společnost a ta média vlastně kritizují Izrael. Tak jen třeba na tom bylo vidět, jak ten člověk vůbec nezná současnou Británii. Proč tam je? Víte jaká to je zátěž pro koncesionáře České televize nebo Českého rozhlasu? To si opravdu Český rozhlas i Česká televize mohou prostě převzít to, co se píše v BBC a tak dále.

Zase bych se bez zpravodaje České televize v Británii nedozvěděl, že britská vláda bude muset přitvrdit v boji proti dezinformacím (smích). Že řešením těch pouličních bojů bude víc moderovat veřejnou diskuzi. Přičemž zpravodaj narážel na to, že ty pouliční nepokoje měly vzniknout na základě dezinformace, že ten vrah byl muslim.

To mě také vytočilo. On muslim nebyl, ale tím vším běží dvě linky – jednou je ta ilegální migrace celkově a pak samozřejmě ještě protimuslimská nálada ve společnosti. Dám takový příklad. Teď se dělá velké promo kvůli “hate speech”. Dávají se odkazy, kam lidé mají jít, když se jim něco stane nebo kam to mají nahlašovat. Už teď mají krásné webové vládní stránky. Takže vy se tím proklikáte a teď tam máte pět institucí proti hate speech, a dokonce proti náboženským útokům. Z toho tři organizace z pěti jsou nějakým způsobem muslimské, jedna je židovská a pak jedna neutrální, která má stejně agendu z polovinu muslimskou. V Británii je i spousta buddhistů, hinduistů, je tam spousta různých náboženství. Ale nikdo není tak výrazný, jako je ta muslimská menšina. V některých severských městech si i prosadili, že po volbách a před zahájením zasedání zastupitelstva si pozvou imáma, který tam řekne modlitbu. Ale už tam není třeba katolický kněz, buddhistický mnich… Nemluvě o tom, že v Británii je oficiální anglikánská církev, jejíž vrcholným orgánem je panovník, čili král Charles. Takže muslimové jsou vnímáni většinovou společností dost negativně, ale dělají si to sami.

Benjamin Kuras, kterého jste už zmínila, nazval to, co se dnes ve Velké Británii děje, kolonizací. Souhlasíte s ním? Kolonizace musí být nějakým způsobem řízená, není to nějaký náhodný proces. Myslíte, že ten islám prostě začal ovládat Británii?

Ano, souhlasím. I kdybych nesouhlasila, tak vám to neřeknu, protože všechno, co řekl Benjamin Kuras, tak se ukázalo, že je pravda. (smích)

Vy díky tomu, co píšete a říkáte ohledně Velké Británie, jste jednou z nejnenáviděnějších postav českého Twitteru. Tam dostáváte, jak se říká, bídu. Berete si tu kritiku někdy osobně? Nebo jak na to reagujete?

Nejdřív jsem přemýšlela, že budu trolly blokovat, aby mi nezanášeli diskuzi. A pak jsem si přečetla nějakého influencera, který říkal, že pracuje i s těmi hejtry, oni mu vlastně pomáhají rozvířit diskuzi a vlastně využívá svého nepřítele ke svému prospěchu. To je asi nejlepší vzít tu sílu a pracovat s ní, takže jsem 17. listopadu udělala hromadné odblokování všech trollů. Snažím se, aby u toho nebyla třeba sprostá slova a tak. A vnitřně si to neberu osobně.

Já si vás poprvé výrazněji všiml loni na podzim, kdy došlo k velkým propalestinským demonstracím v Londýně. A vy jste prostě do toho průvodu šla a popsala jste, co hlásají. Není to nijak originální myšlenka, ale funguje v Británii něco jako dvojí metr? Protože kdyby vyšli v takovém množství do ulic “ti bílí” a křičeli “muslimové zpátky domů”, tak by většina z nich skončila ve vězení nebo před soudem, ale tady se nastalo vůbec nic.

Teď jak byly ty velké protesty, začali muslimové také vycházet do ulic. Oni se umí lépe spojit. Když jdou do protestů třeba černoši, nemají platformu, na které se spojit. Teď nedávno měl zastupitel Darfordu na demonstraci v severní části Londýna takovou plamennou řeč – chvíli jsem myslela, že slyším Pavla Novotného – říkal, že “podřežeme vám krky”, těm “bílejm”. To bylo jasně rasistické. Je pravda, že ještě ten den dostal suspendaci z Labour Party. Ale na druhou stranu policie jeho čin zatím šetří a je na svobodě, kdežto všichni ti lidé, kteří napsali třeba o tom vrahovi, že je nelegální migrant – což mimochodem nebyla úplná dezinformace – tak ti lidé byli zatčení. Třeba Nigel Farage z Reform UK tohle označil za krásný příklad toho dvojího metru. Přes tisíc lidí bylo zatčených a všichni dostávají kolem dvou, dvou a půl let ve vězení. To, co se děje, to je prostě strašné. Dokonce i když jdete po chodníku, zastavíte se a díváte se na ten protest, tak můžete být zatčeni. To se stalo.

Co to je za trestný čin, jít po ulici a dívat se? Musí být za něco konkrétně odsouzení.

Podpora výtržnosti. Ti lidé jsou zavřeni buď za výtržnost nebo jednoho staršího pána zavřeli za držení zbraně, asi nože. Nic s ním nedělal. Zadržení jsou běloši, pak tam byl jeden černoch, a ten byl zavřený na dva a půl roku také za výtržnictví, ale za rvačku s policistou a za rabování, navíc byl v podmínce. A tak to byl jeden, tak i proto se mluví o dvojím metru.

Ale určitě se nedá popřít to, že při těch protestech se rozbíjí soukromý majetek, rabuje se – tak to jsou zjevně trestné činy, že?

Samozřejmě, bohužel tam jsou nějací lidé, kteří jsou rádi, že se něco děje a že můžou prostě něco vyrabovat, rozbít… A ti samozřejmě ničí i pověst celé té akce. Lidé třeba chodí protestovat před hotely, kde jsou ti ilegální migranti, ale pak jsou samozřejmě tací, kteří potom rozbíjí okna. Tím, že rozbijete okno, tak nepošlete ty migranti domů, akorát zvednete náklady, které stejně zaplatí ti daňoví poplatníci. Teď si vláda udělala průzkum, protože asi chtěla vědět, jak dobře řeší ty protesty. Dvě třetiny veřejnosti jí říkají, že cítí, že tyhle protesty jsou proti ilegální migraci a myslí si, že to je velký problém. A pozitivní je, že se začíná zase mluvit o tom, že opravdu asi nějaké uprchlíky budou muset deportovat zpátky. Mimochodem chtějí teď naverbovat sto nových příslušníků tajných služeb, kteří se nějakým způsobem integrují do těch pašeráků, budou zjišťovat jejich cesty a zarážet migranty než přijdou do Británie. Já jim držím palce, snad se to povede, ale pravdou je, že už teď – i kdyby nikdo nepřišel – tak Británie má stop stav.

Já si vždy myslel, že Británie takový problém s migrací, jako měla Evropa po roce 2015, mít nebude, protože vnější hranice Evropy je velká. Hlídat Středozemní moře je větší problém, než ostrov typu Anglie… Ale zjevně jsem se pletl.

Ona i ta odvěká rivalita Francouzů a Angličanů pomáhá tomu, že třeba ty migranty, kteří přijedou do Francie do Calais, pobřežní hlídka vezme a ještě je doprovodí do britských vod. A v momentě, kdy překročí tu čáru, tak už jsou v těch britských vodách a Britové je musí přijmout. Takže oni jsou naštvaní na Francouze, ale ti také neví, co s tím. To není jen problém Británie, to je problém bohužel i Evropské unie.

Když jsem tady měl zmíněného Benjamina Kurase, tak říkal, že je velkou chybou jak labouristů, tak konzervativců, že na tu dělnickou třídu, která se cítí být ohrožená migrací a vychází do ulic, úplně zapomněli. Labouristé je opustili za Tonyho Blaira a konzervativci vůbec nepochopili, že to je třída, o kterou by se měli opřít a spolupracovat s nimi i proti těm migrantům. Je to v Británii tak?

Tommy Robinson to přesně takhle vysvětloval také. Ta anglická společnost je skutečně velmi třídní a ty třídní rozdíly jsou i mezi migranty – od těch nejbohatších šejků, kteří skupují domy v centru Londýna, přes Indy, kteří dál mají v podstatě kasty a potom máte třeba Pakistánce, kteří většinou mají nižší pozice a tak dále. To také pozoruji. Ta společnost je nastavená tak, že jsou k sobě ti lidé velmi slušní, velmi přátelští, ale srdečně si nepopovídáte s někým, kdo je v jiné třídě. A ta nejnižší třída migrantů i bílých je tím stižena nejvíce. A nebude se to zlepšovat, bude se to horšit.

Vy jste zmínila veřejného nepřítele číslo jedna v britských liberálních kruzích, a to je Tommy Robinson. On musí mít v sobě něco skutečně kontroverzního, protože on hájí Izrael a židy, kteří se od něho přitom distancují. Dokonce má od něj odstup i Nigel Farage. Čím to je?

Já mu držím palce, je to velký bojovník, ale Tommy Robinson je nevyzpytatelný člověk, má velmi konfliktní povahu a je opravdu z té nejnižší třídy, která si musela všechno vybojovat. A ta jeho třída vlastně nemá žádné zastání, protože to, co představuje Nigel Farage a Reform UK, už je prostě, buďme upřímní, pro trošku vyšší sortu obyvatel. Labour Party, už od dob Tonyho Blaira není strana pracujících, ale strana salonních liberálů. Není nikdo, kdo by tuhle třídu zastupoval, proto Tommy Robinson měl svoji Defence League, “obranou ligu”, která byla rozpuštěna. Přitom v demokracii by měli být všichni nějak zastoupeni, ale téhle třídě to chybí. My bychom dnes řekli, že jsou antisystémoví. Ale oni nejsou, to je stejné jako v Česku. Oni chtějí, aby ta demokracie fungovala.

Je Robinson skutečně zastánce těch opomíjených?

Chápu, proč má vztek. On se vlastně stal i takovým ochráncem těch dívek, které byly znásilňované – to byla velká kauza: Pákistánské muslimské gangy si vybíraly velmi chudé dívky, často i sirotky, o které se měl starat stát a ty znásilňovaly. Katastrofální bylo i to, že se to ten systém – jak konzervativci, tak liberálové – snažil zamlčet. Robinson proti tomu bojoval, protože se zastával svých lidí, kterých se vlastně nikdo nezastal. Ale jako dobrou ukázku té jeho povahy bych řekla, že když přijel tenkrát do České republiky, tak měl mít nějakou debatu ve sněmovně, která ale byla zrušená. O to se postarali ti “správní lidé”.

Ti systémoví.

Za mě spíš ti antisystémoví. (smích) Každopádně pak měl mít tiskovku, kam dorazila média, ale on buď nepřišel, nebo dorazil se strašným zpožděním, protože zjistil cenu alkoholu v Česku a strašně se opil. On je kontroverzní, ale podle mě lidi jako on jsou potřeba. On asi nikdy nebude moci být politik, ale vždycky bude tím aktivistou.

Vy jste zmínila Nigela Farage, který teď dostal ve volbách čtrnáct procent hlasů, ale kvůli většinovému volebnímu systému má pět poslanců. Což je velký “ústavní handicap”. Myslíte si, že ještě poroste, nebo ho přidusí tento handicap?

Poroste. Jemu strašně pomáhá, že umí pracovat s chybami nepřítele nebo konkurenta. Konzervativci jsou teď úplně vyřízení a myslím, že Reform UK prostě natáhne jejich voliče. V podstatě jednou z mála osobností, která konzervativcům v parlamentu zůstala, je akorát Suella Braverman, kterou nemají rádi, protože ona je něco mezi Tomy Robinsonem a Nigel Faragem v sukni. Je velmi kultivovaná, ale dokáže si prosadit své, je bývalá nejvyšší státní zástupkyně, bývalá ministryně vnitra a řekla bych, že má v tuhle chvíli obrovskou podporu. Nevyloučila, že přejde do Reform UK, což si všichni přejeme, protože to už by byl jasný konec konzervativců. V momentě, kdy vstoupí do Reform UK, tak já už vím, že příštím premiérem bude Nigel Farage.

Tak to by mě bavilo. Vy žijete v Londýně deset let, myslíte si, že váš život je spojen s Londýnem a s Británií navěky, nebo máte takový pocit vrátit se sem do České republiky?

Do bezpečné zóny z válečné zóny, že. (smích) Já jsem za těch deset let udělala strašně moc práce a reportáží a všeho dalšího, abych poznala Brity. A dokážu dnes říct, jací jsou a co budou dělat. A tady v Česku jsem zjistila, že znovu poznávám svou zemi a svoje lidi. Ta společnost a politika se tak strašně změnila za těch deset let. A to jezdím velmi pravidelně domů. Musím říct, že se mi teď v Česku hrozně líbí, proto jsem říkala to “národní obrození”. Přijde mi, že určitá část společnosti opravdu začala pracovat pro to, abychom se jako Češi posunuli. Já nejsem pro to, abychom se uzavřeli od celého světa. Ale to, co dělá EU a jakou moc jsme ji vlastně postupně dali do rukou – a nejen jí, teď v podstatě i Americe… Na deset let jsme prodali území Americe a naši vládu ani nenapadlo si třeba vymoci zjednodušená víza… Myslím, že když ta zem je v nějakém ohrožení, byť to není tak dramatické, tak si jí lidé začínají víc vážit.

Považujete se za českou patriotku, ačkoli žijete v Londýně?

V momentě, kdy jste daleko, tak si začnete uvědomovat, jak je to skvělé… V Londýně jsem byla po boku “brexitářů” čtyři roky – od referenda až po všechny ty boje. Nebylo to snadné, ale bylo to pozitivní. To byl ten poslední moment, kdy jsem cítila, že ti lidé bojují za svojí zemi. Teď už to necítím. Teď bojují za to, aby měli klid, aby nějak zaplatili účty za elektřinu a aby nějak přežili. A už tam necítím naději. Ale tady tu naději cítím. Je zatím hodně zahrabaná, ale já ji cítím i přes to všechno – rozhádané pravičáky, strašnou vládu…

Vy jezdíte do Česka na každé volby a jste výraznou odpůrkyní korespondenční volby. Ministrovi vnitra jste vzkázala, že korespondenční volbu nepotřebujete a že opravdu se těch voleb dá zúčastnit už teď.

Samozřejmě dá, ale já přece chci vidět, jaká je atmosféra v té zemi. To je úplně to nejmenší, co můžete udělat. Dojet si do Čech a aspoň nasát atmosféru – co je pravda, co ne. Zvenku to vypadá jinak. Vy prostě neznáte tu zemi, když do ní nejezdíte. Sama mám otázky, co všechno o téhle zemi vím, a to se fakt snažím poctivě jezdit.