Jdeme si rozbít tlamy a pak podat ruce. Nenávist a emoce nechávám doma, říká Michal Martínek

Rozhovor s Michalem Martínkem:

Jak jste prožíval ten Eden?

Bylo to takové obrovské zadostiučinění v celé té symbióze bojové scény. Podařilo se vyprodat Eden a ještě tam byla tak úžasná atmosféra. Navíc se tam potkali opravdu skvělí zápasníci. Legendární odveta byla hlavní tahák, ale celé se to podařilo. Když jsme před dvanácti lety začali, tak jsme ani nesnili o tom, že budeme zápasit ve vyprodané aréně a že to přitáhne i velký mediální zájem. Za mě je to jeden z nejnáročnějších sportů na světě, kde není prostor pro chyby. MMA přináší obrovské emoce a myslím si, že to v tom Edenu bylo znát. Na cestu do klece za Karlosem budu dlouho vzpomínat.

Myslím si, že hodně lidí zasáhl fakt, že se možná jedná o jeho poslední zápas.

Karlos byl velmi dobře připravený, šel tam stoprocentně ready. Viděli jsme, že je dojatý a my jsme byli dojatí s ním. Byli to neuvěřitelné emoce.

Někteří naši bojovníci mívají problémy s klukama z Anglie. Můžeme se zaměřit na zápas Shem Rock vs. Pokorný. Podle mě nemůže nikdo z těch kluků říct, že by Shem Rock nepředvedl skvělý zápas. Jak na to koukáte vy?

Viděl jsem nějakých pár vyjádření, ale nejsem jeden z těch, který by to podrobně zkoumal. Rozumím tomu, že se každý z nás potřebuje propagovat. Nejsme olympijský sport, takže nemáme žádné dotace, žádný svaz a co si uděláme, to prostě nemáme. Prezentace Shem Rocka mi není sympatická. Ne z toho důvodu, že by nebyl sám sebou, ale spíš v rámci toho disrespektu soupeřů. Samozřejmě tam jsme od toho, že si jdeme rozbít tlamy, ale myslím si, že si přece můžeme podat ruce. Chceme těm lidem přeci jen ukázat, že to je sport a ten má lidi sbližovat. A když to tak někdo nemá, tak je to samozřejmě jeho věc, ale mně se to moc nelíbí. Jardu Pokorného znám dlouhá léta a přál jsem mu to, bohužel to nedopadlo.

Šel jste někdy proti někomu, koho byste vyloženě nenáviděl?

Někdo tu nenávist potřebuje, je to hodně individuální. Dřív jsem byl ten, kdo se nasere, rozběhne se a jede bomby – to diváci milují. Když jsem zápasil v zahraničí se špičkovýma klukama, tak oni ten tlak v prvním kole dokážou přežít a pak už nemáte sílu do těch dalších kol. Tam jsem se dlouho učil. Ať už jsem vyhrál nebo prohrál, tak to byla obrovská zkušenost. Rozvaha je na profesionální úrovni strašně důležitá. Kdybych tam dával ty emoce a tu nenávist, tak by to mě to vykolejilo. S tou kontrolou mi pomáhá podle mě i to, že jsem byl deset let vyhazovač v centru Prahy. Člověk si musí být vědom toho, jakou má sílu, čeho je schopný a neustále přemýšlet a mít situaci pod kontrolou.

Na jak tenkém ledě ti vyhazovači balancují? Protože na jednu stranu musí někoho “srovnat” a zároveň si uvědomovat, jakou silou disponují.

Lidé, kteří nemají zkušenost s konflikty většinou reagují strašně emočně a často dávají agresivním způsobem najevo, že třeba nesouhlasí s tím, že mají z podniku odejít. Myslím si, že hodně záleží na tom, jaké máte kolegy a zkušenosti. Myslím si, že ty konflikty už dnes nejsou tak vyhrocené jako dřív. Praha investovala několik miliard korun do těch orlích ok v centru města, takže tam se to dost uklidnilo.

Zároveň zakázali alkohol venku na ulicích, takže se ti lidé koncentrují spíše uvnitř.

Přesně tak.

Kdybyste to měl porovnat, tak která z těch zápasnických organizací vám dala nejvíc?

Můj první výjezd do zahraničí byl do Vegas v roce 2019 na Contender Series. Tam jsem selhal. Myslím si, že jet lag určitě hrál nějakou roli, ale ten zápas mě hodně psychicky posunul. Startoval jsem na OKTAGONu, byl jsem jeho historicky první šampion. Na ty zápasy rád vzpomínám, oni umí promovat zápasníky. Tehdy mě chtělo přeplatit XFN, ale mně ten OKTAGON zkrátka dával smysl, líbilo se mi, že se budovala nová generace, nová jména. Věřil jsem tomu, že to bude jednou obrovská liga a to, že jsem první šampion té ligy mě samozřejmě hřeje u srdíčka.

Když říkáte, že vás chtělo XFN přeplatit, tak řádově se bavíme o jaké částce?

Nechci zmiňovat čísla, ale byl to zhruba čtyř násobek toho, co jsem měl a navíc by mě vyplatili ze smlouvy. Mě ale bavilo být v OKTAGONu, proto jsem neodešel. V roce 2019 jsem potom dostal nabídku kontraktu přímo do UFC, ale já jsem se rozhodl pro PFL, protože mě tam chtěli do té pyramidy o milion dolarů. Potom jsem šel do Ruska a byl jsem pod ACA. Tam jsem byl moc spokojený, ale pak přišla válka a odešel jsem.

Na ten odchod jsem se chtěla zeptat – když vypukl ten konflikt, byl pro vás odchod automatickým krokem?

No, netrvalo to dlouho. V rámci pár týdnů to bylo jasné. Bylo nás tam deset a šest nás odešlo.

Jak se díváte na začlenění ruských sportovců zpátky do toho oběhu?

Pokud někdo má na to, aby v tom sportu prosperoval, ale nemůže tam být, tak to ten sport kazí a kazí to i konkurenci. Z hlediska politiky je to určitě složitější, do toho já nevidím. Nejsem od toho, abych říkal, co je dobře a co je špatně. Je mi líto každého sportovce, který se nemůže prosadit.

Dan Škvor mi říkal, že se v MMA rozmohl streptokok, stafylokok… Zápasníci jsou prý trochu prasata. (smích)

Objevují se různé infekce, třeba za nás byla v roce 2011 zápasnická houba. To je taková infekční kožní vyrážka. Největší problém je, že ty gymy nestíhají mezi každým tréninkem vytřít. Hodně lidí chodí do gymu po práci, kolem té čtvrté, páté hodiny odpoledne a přesně v těhle hodinách se ten úklid zkrátka nestíhá.

Minimálně jednu věc, kterou máte s Karlosem společnou, kromě MMA, je přátelství s Ivo Rittigem, že?

Ano.

Jakou hraje roli ve vaší sportovní kariéře?

Obrovskou. Já jsem ho znal ještě jako vyhazovač. Vždy se choval k personálu velmi slušně a to se mi líbilo. Jednoho dne se dozvěděl, že zápasím a přišla mi od něj zpráva na Instagram. Pamatoval si mě a říkal, že o mně Karlos hezky mluví. Po nějaké době jsme se sešli na kafe a ocenil mě za to, že jsem se snažil bojovat v těch nebezpečných vodách. Tam vznikly naše dohody, které mezi sebou máme a velice rychle se to přetvořilo na přátelský vztah. Nedám na něj dopustit, je skvělý rádce.

Někdo ho vnímá kontroverzně. Vy jste ho tak nikdy nevnímal?

Šestkrát týdně jsem měl jako vyhazovač směnu a do podniků chodila řada kontroverzních lidí. Já se řídím tím, jak se ten člověk chová ke mně a jak se s danou osobou cítím. Nejsem žádný soudce, abych lidi hodnotil. Je mi jedno, co má kdo za sebou, není to moje věc – je pro mě hlavní, jestli si rozumíme a jak se s tím člověkem cítím.

Co byste řekl, že vám Ivo Rittig dal, předal?

Hlavně asi historky, přehled a humor. Po té prohře v Contenderu mi narozdíl od ostatních neříkal, že jsem k ničemu, ale pomohl mi a toho si vážím. Psychicky mi to velmi pomohlo a za to jsem mu do dnes vděčný. Máme skvělý vztah a baví mě tím, že má pořád tah na bránu.

A on je zároveň i váš sponzor?

To je těžké takhle pojmenovat. Ale ano, pomáhá mi s celkovým rozvojem.

Šlo mi právě o to, jak se dá skloubit přátelství a peníze zároveň.

On má kolem sebe tolik lidí a možností, že dokáže na všechno zareagovat, na všechno má odpověď, dokáže všechno vyřešit… Otevírá mi možnosti. A vím, že jeho názor není žádný kalkul, ale že mi chce pomoct, dokáže se vcítit do mé situace. Fandí mi, létá na moje zápasy po celém světě.

Když byste zůstal u hokeje, byl byste tam, kde jste teď v MMA?

To se nikdy nedozvíme. Začínal jsem jako malý kluk v roce 1994 na Slavii. Pak jsem šel do Apexu, do Sparty, zpátky do Slavie a následně jsem hostoval tři sezóny v Mladé Boleslavi. Odehrál jsem něco přes tisíc zápasů. Vyhráli jsme turnaj v Kanadě v Maple Ridge. To jsme byli první evropský tým, který vyhrál mezinárodní pohár nejvyšší soutěže v Kanadě.

Vypadá to, že jste sportovní multitalent. Sbíráte úspěchy prakticky za všechno, na co jste v životě sáhl.

Když mi něco nešlo, tak jsem dělal všechno pro to, aby to šlo. Vždy jsem věděl, že je důležitá příprava a kardio. Základ je být dobře protažený, mít kvalitní regeneraci a tak dále. Když jsem byl malý, tak jsme s tátou analyzovali můj trénink a vždycky nás zajímali spíš chyby. Úspěch je super, ale je důležité vědět, co by se dalo zlepšit.

Asi na sebe vytváříte velký tlak.

Ano, ale zároveň je mi úplně jedno, kdo jde proti mně. Mě baví se cítit silný ne proto, abych to dával najevo, ale abych mohl reagovat až to bude potřeba. Když jsem začal s MMA, tak jsem si říkal, že co když mě někdo technicky zničí. Takže jsem začal trénovat desetkrát týdně.

Když říkáte, že se rád cítíte silný, tak jaká situace vás dokáže zlomit, když pomineme ten sport?

Tak může se stát hodně věcí. Já se snažím žít co nejvíc teď a tady a jsem smířený s tím, že dělám chyby – jako každý smrtelník. Chybu napravím a jdu dál. Jako vyhazovač jsme si prožil mnoho nepříjemných situací, ono vás to časem otupí.

Vy kromě zápasení také komentujete. Je to takový váš plán B?

Je to zajímavé, rád si pokecám a vím, že k tomu mám co říct. Vnímám to jako prestižní odvětví. Já jsem studoval vysokou školu, ale v klidu jsem se naučil být až na těch vratech. Studoval jsem marketingovou komunikaci na Vysoké škole finanční a správní. Na jedné konferenci říkal jeden muž, že pokud nechcete být v životě lopata, dělník, tak musíte přemýšlet a učit se. Ten dotyčný měl asi patnáct titulů, ale mě to nedalo, zvedl jsem ruku a řekl jsem: “A vy si s těma vašema titulama postavíte barák? Nebo tou tramvají co s ní jezdíte do školy, umíte jí řídit?” Což jsem samozřejmě dělat neměl, ale já jsem byl vždy takový vznětlivý a nebojím se ozvat.

A jste háklivý na tyhle předsudky?

Nemám rád předsudky, nesnáším to. Já se snažím každého respektovat, protože vím, že fungujeme v jedné velké symbióze. Samozřejmě když jedu v autě a zaterasí mi cestu popelářské auto, tak se vztekám, protože zrovna pospíchám. Pak se uklidním, protože vím, že kdyby ty odpadky neodvezli, tak tu za chvíli neprojede nikdo. Vážím si každého člověka, který něco dělá a chce v tom být dobrý. A je mi úplně jedno, jestli je to zedník, dělník, pokladač střech a tak dále. Všechno je škola života a mám rád, když se k sobě lidé chovají slušně.

Pojďme k těm komiksovým postavičkám. Takže který tým – Marvel nebo tým DC?

Avengers jsou top. Robert Downey, Iron Man, na tom jsme vyrůstali. Mám rád třeba i Punishera, to je myslím Marvel.

Takže kolik najdeme u vás doma postaviček?

Moje manželka je sbírá také, v ložnici máme celou knihovnu plnou postaviček. Mám tam i Freddyho Kruegera, mám tam třeba Spawna… Baví mě únik z té reality. Zbožňuji i Hvězdné války. Koukám i na ty kreslené pro děti. (smích)

Takže je to něco, co vyplňuje váš volný čas?

Já toho volného času moc nemám. Večer si rád zapálím CBDčko, hodím se do zeleného a něco si pustím. Ráno si čtu zprávy, ale ty politické kauzy mě moc nezajímají. Zajímá mě hlava státu.

Vy máte s prezidentem Petrem Pavlem i fotografii.

My jsme byli v té jeho hlavní prezidentské kampani. K lidem z armády mám nesmírný respekt.

CBDčko je něco jiného než hulení. Co používáte, nebo s čím máte zkušenosti?

Mám rád Icebong, vaporizéry… Naštěstí nemám diety, tak mohu vyžrat ledničku. (smích) Nejsem ten typ, co jí před zápasem brokolici, pro mě je důležité, abych byl dobře naladěný a měl dostatek tuku i cukrů.

Kdy bude další zápas?

S týmem se to snažíme směřovat na konec léta, začátek podzimu, ale zatím nemáme vůbec nic daného.

Ještě jsem se chtěla zeptat na Viktora, protože pokud si dobře vzpomínám, tak ten váš poslední zápas skončil tím, že vy jste vyhrál a Viktor měl zlomenou čelist.

Takhle to on podává. Tu čelist mu zlomil můj granát. Dostal za dvě a půl minuty pětadvacet úderů do držky a to, že mu z toho dva údery zlomili lebku, to je jeho problém. Na druhou stranu, co má ten tým říkat.

No asi to, co říkáte vy – objektivně se podívat na to, co jsme udělali špatně a snažit se to udělat jinak. Neplácat se po zádech, když není proč.

Hromada lidí hledá chyby jinde. Snaží se vymlouvat na nějaké nehody, náhody a podobně. Teď jsem vyzval v polských médiích Simona Baura, což je polská dvojka, abych si mohl přijít k titulu. Pešta tam něco kvákal o tom, že by si to chtěl dát ještě jednou, což samozřejmě respektuji, mám pro to pochopení. A jestli se uvidíme nebo ne, to se dozvíme časem.