Jan Kalina byl otcem kapely. Smutný texty drtíme veselou notou, říkají Jelínková a Nohavica ze Sto zvířat

Přepis rozhovoru:

Hostem pořadu O všem je Jana Jelínková, která je od roku 1990 zpěvačkou kapely Sto zvířat, má za sebou taky sólovou desku Dáma s čápem a přes 30 let je i učitelkou na základní škole v pražských Holešovicích. Spolu s ní přišel do studia taky baskytarista kapely Sto zvířat Adam Nohavica. Vítám vás.

Jana Jelínková (J.J.): Děkujeme moc za pozvání a přejeme všem krásný den.

Adam Nohavica (A.N.): Díky za pozvání, zdravím všechny posluchače.

Na úvod bych se vás zeptal, kolik hlav je vlastně v stádu kapely Sto zvířat v současné chvíli?

A.N.: Já to mám spočítané. Aktuálně s námi jezdí deset muzikantů. Plus tři, dejme tomu, jako technická podpora. A máme ještě nehrajícího kapitána Tomáše Belka jako textaře, takže prakticky čtrnáct lidí.

Vy jste v kapele jak dlouho?

A.N.: Teď to byly dva roky.

No a od založení kapely je to třicet čtyři let, to se dobře počítá, od roku devadesát. Kolik lidí se přibližně vystřídalo v sestavě Sto zvířat? Jsou to desítky, nebo i stovky?

J.J.: Stovky to nejsou, ale prostřídávalo se to tam několikrát. Co se hráčů kapely týče, tak to číslo je kolem patnácti, osmnácti, do dvaceti bychom se vešli.

A.N.: Teď se nám dva vrátili, takže bych je nepočítal. Vrátil se nám Miki Nop a Honza Beruška na kytaru.

A co to, že se vrátili?

A.N.: Tak kytarista nám ke konci roku přešel do jiné kapely. A vlastně jsme chtěli i rozšířit, nebo respektive navrátit ty perkuse do kapely. Takže Miki, bubeník, který v kapele byl patnáct let předtím, tak byl úplně ideální volba. Naprosto zapadl.

Jak vlastně nesete ty přestupy mezi jednotlivými kapelami? Odehrává se to v dobré atmosféře, nebo ty přechody můžou přinést i nějaké nepříjemné chvilky?

J.J.: No pokud se jedná o poslední přestup Kuby Červinky do jiné kapely, tak to proběhlo docela v klidu, že jsme si to jako vyříkali, řekl nám svoje důvody, my jsme je pochopili a zařídili jsme se podle toho. A v minulých letech to víceméně vždycky byla tak nějak volba těch lidí, kteří odcházeli. A taky se to celkem obešlo bez nějakých křečí.

Vaše muzika je veselá, je optimistická, ale my se nemůžeme vyhnout smutnému tématu. Máte za sebou poměrně těžké období, není to ještě ani rok, kdy vás opustil frontman kapely Jan Kalina. Jak fungujete bez něj?

J.J.: No, je to hodně složité. Nejenže Honza byl frontmanem, ale byl vlastně hlavou celé té kapely, protože to bylo jeho dítě, on to celé vymyslel a celé to tak nějak řídil. Takže asi největší zádrhel byl v tom, jestli vůbec dokážeme jít dál. Ale taky v tom, jak to přijmou diváci. Myslím si, že to byl hrozně důležitý moment, když jsme přijeli na první křest naší nové desky Noční ptáci do Olomouce a tam nás ti diváci tak vřele a tak srdečně přivítali a celou dobu toho koncertu nás hlasitě a spontánně podporovali, že jsme si řekli, že má smysl, abychom pokračovali dál.

Proměnilo se vůbec publikum kapely Sto zvířat za těch více než 30 let? Chodí na vás mladí? Máte mladého baskytaristu…

A.N.: Nejsem nejmladší z kapely, ještě mladší je Bubeník Kuba Nývlt, takže… Každopádně, až mě vlastně překvapilo, jak pestré složení diváků je. Spousta náctiletých a samozřejmě i vyšší věky, které s tou kapelou žijí posledních třicet let. Ale strašně moc studentů, až jsem úplně překvapený, jak velký zásah ta muzika má i u těch mladších ročníků. A když se podívám třeba na naše statistiky na Spotify, tak tam máme nejsilnější ročníky 25 až 44. Takže vlastně v našem věku.

Vy jste teď řekl kouzelné slovo Spotify, které mě přivedlo rovnou k tématu vydávání desek a vůbec k tomu, jak se dneska konzumuje muzika. Vy vydáváte CDčka, ale těch se asi už tolik neprodává, ne?

J.J.: Myslím, že na koncertech se ještě prodávají.

A.N.: Na koncertech ano, ale je to takový artefakt, který si člověk vlastně odnese z koncertu jako nějakou vzpomínku.

J.J.: Myslím si, že je pořád dost lidí, kteří chtějí mít tu věc v ruce a chtějí se podívat na ten booklet a přečíst si ty texty a vědět, kdo co složil a tak, protože na Spotify tyhle informace nezískáte.

Ale kapely asi musí víc koncertovat, aby se uživily a vy jste tedy mnohohlavé stádo, takže kolik koncertů dáte za rok?

J.J.: No, bývalo to přes sto.

A.N.: Když jsem začínal, tak jsem se přesně chtěl podívat na počet koncertů a v době, kdy ještě bylo počítadlo na našich stránkách, tak to ukazovalo - samozřejmě před covidovými roky, takže třeba 2015 až 2018 - vždycky přes sto koncertů, kde byly jenom ty veřejné akce. Nějaké soukromé tam nebyly. Teď po tom covidu nechci odhadovat.

J.J.: Kolem osmdesáti je takový hrubý odhad.

Jak se to dá skloubit s vaší profesí, tedy s profesí učitelky v případě, že třeba ty koncerty nejsou o víkendu?

J.J.: No, jde to. Jde to, pokud máte, jako já, chápavé vedení, které mi jde na ruku. A když se to nestává příliš často. Když jedeme na Moravu a je tam víc koncertů, tak mi dokonce jaksi dokážou zařídit, že za mě mé kolegyně, laskavé kolegyně, vezmou výuku a já jim to pak vynahradím. Takže jde to. Ale je to o tom, že když někde trochu polevíte, tak pak to zas musíte jinde dohnat, no. Ale zařídit se to dá.

Jak na vás nahlížejí vaši žáci? Vy učíte na prvním stupni, tak oni asi moc neví o tom, co děláte. Nebo vědí?

J.J.: Jsou i tací, kteří chodí s rodiči na koncerty.

Tak to si musí říkat, že mají cool paní učitelku, ne?

J.J.: Úplně nevím, protože já jsem docela přísná paní učitelka. Ti, co už vyšli chodí na koncerty, potkávám se s nimi tam. A ti, co jsou teď v lavicích, tak někteří chodí i s rodiči.

Stála jste někdy před rozhodnutím “buď kapela bez školy, nebo škola a bez kapely”?

J.J.: V 96. roce jsme měli v srpnu odletět na měsíc do Ameriky, ale na konci srpna vždy máme takový přípravný týden, kdy jsme dřív ve škole než žáci, nastupujeme do práce dřív. A měnil se nám pan ředitel. A já jsem vlastně nevěděla, jestli mě nový pan ředitel pustí. Takže tam jsem byla rozhodnutá, že pokud by mě nepustil, takže okamžitě dávám výpověď a letím do Ameriky. Tak to bylo jedno takové rozhodnutí.

Máme před sebou léto, festivalovou sezonu, kde si vás můžeme přes léto poslechnout nebo vás vidět?

A.N.: Teď nám začíná v květnu už sezóna městských slavností a tak podobně. Ale určitě můžu pozvat diváky na Mighty Sounds festival, kde se zase po pár letech vyskytneme. Případně pražské diváky na Občanské plovárně. Nevím přesně teďka konkrétní datum.

Můžeme klidně odkázat na stránky kapely.

A.N.: Přesně tak, na stránkách kapely.

Máte radši festivalové koncerty nebo ty vlastní?

A.N.: Obojí má něco do sebe. Na festivalu je to většinou hodina - vlastně všechny ty největší pecky, která ta kapela má. Nejsou tam moc prostoje, takže je to takové koncentrované. Na vlastní koncert přijdou vyloženě jenom fanoušci. Takže i to propojení je trošku jiný.

J.J.: Na festivalu nebo v tom venku je možná víc lidí, ale jsou třeba zase dál. V klubu je to takové komornější, k těm lidem blíž je to takové sevřenější. Ale obojí má něco do sebe.

Vždy, když sleduju nějaký koncert v televizi, tak závidím těm muzikantům, co jsou na pódiu a představuju si, jakou energii jim musí dávat to publikum. A říkám si, jestli se s tím vůbec dá dobrovolně skončit. Jestli se vůbec může člověk rozhodnout, že už toho nechá a že mu to nebude chybět.

J.J.: No úplně nevím. Teď si to asi představit neumím.

A.N.: Já bych neskončil kvůli muzice, ale kvůli tomu všemu okolo. Ať už třeba kvůli financím nebo vyloženě nějakému rozkolu v kapele. Ale samotná ta muzika, to prostě člověka baví furt.

J.J.: Já jsem si kolikrát stěžovala, že hrajeme příliš často, že si nestíhám odpočinout, ale musím říct, že by mi to asi chybělo. Protože ta energie je neuvěřitelná. Ta reciprocita je tak skvělá, neuvěřitelná a nabíjející, že by mi to opravdu scházelo.

U lidí, kteří kromě té hudební kariéry mají ještě nějaké své osobní a profesní životy, zbývá ještě prostor na něco jiného kromě té profese a té muziky? Dá se tam nacpat rodina, nebo možná ještě nějaké hobby?

J.J.: Určitě se dá všechno zvládnout. Je pravda, že vždycky člověk musí něco trošku ošidit, tak všude to tak nějak šolícháte. Možná by se mnou souhlasila moje dcera Jana, že mě to stálo hodně času a je pravda, že od malička byla hlídaná chůvičkami, a kolikrát to třeba i nechápala, ale dneska myslím, že už je dospělá a už ví, že prostě nebylo zbytí. Takže vždy se to dá nějak zařídit, ale vždy na úkor něčeho.

Vaše muzika na mě působí pořád optimisticky, vesele. Kde hledáte inspiraci? Protože, a to je zvlášť v médiích, vídáme čím dál víc zmarů, blbý nálady a podobně. Vnímáte ten svět kolem sebe, nebo na něj koukáte růžovými brýlemi?

J.J.: Myslím si, že růžové brýle nasazené určitě nemáme. Čerpáme energii ze sebe, ze složení té kapely. Možná se mnou Adam bude nebo nebude souhlasit, ale mám pocit, že jsme si lidsky krásně sedli a že vlastně je tam spousta vtipálků a všeho možného… A že vždycky zažíváme legrace a od toho se to odvíjí. Veselá muzika, ano, ale když se zahloubáte do těch textů, tak ne vždycky je to na veselá témata. A náš kapelník Honza Kalina vždy říkal, že ať Tomáš napíše sebesmutnější text, tak my ho musíme právě tou muzikou zase úplně rozdrtit a udělat to na veselou notu. Takže asi tak.

A.N.: Já s tím úplně souhlasím. Melodie jsou veselejší, ale ta témata jsou občas taková temnější a myslím si, že i ta naše poslední deska, i když byla natočena v takovém veselejším duchu, tak vlastně po tom, jak Honza odešel, tak si zpětně vlastně uvědomí, že...

J.J.: Rozměry těch písniček…

A.N.: A ty situace, během kterých byly natočeny… Pak najednou ta písnička má úplně jiný význam. Ale souhlasím, často je to určitě veselá muzika a myslím si, že i Honza k tomu přistupoval tak, že toho smutku a toho zmaru je prostě všude hodně, tak proč přidávat?

J.J.: To je naše krédo, chceme lidi bavit. Přesně tak. Aby odcházeli z toho koncertu veselejší.

Tomáš Belko je jediný autor textů nebo za některými písněmi stojí někdo další?

J.J.: Jeden jediný text napsal Jenda Kalina a to byla písnička, která se jmenovala Sto zvířat a vlastně na základě toho se taky pojmenovala kapela. A to byl text na úplném začátku, než si přizval další členy kapely. Bylo to o tom, že “sto zvířat v tobě se skrývá”, o vztahu muže ženy a že vlastně každý to zvíře on má v ní rád a tak. Ale jinak pak už jsme v rukách Tomáše Belka. Je to náš výhradní dodavatel textů.

Dá se říct, že v případě vás dvou jsou tady zastoupené dvě generace muzikantů. Kdybyste měli porovnat podmínky třeba pro muzikanty, jaké byly dejme tomu v tom roce 90 a jaké jsou dnes, měli to muzikanti tenkrát snazší, nebo to mají snazší teď?

J.J.: Já jsem ta, která začínala v těch 90. letech a všechno tady bylo v vlastně plenkách, ať už festivaly, všechny ty venkovní akce, i ty kluby.

A objevovala se jiná muzika.

J.J.: Ano, objevovala se i jiná muzika a bylo to všechno takové “jak to vyjde, tak to vyjde”. Pamatuju si, že jsme už jako kapely byli na festivalu, už nevím kde, ale nějaká kapela byla furt na pódiu. Už hrála přes, ale nebylo síly je sundat z pódia a prostě nebyl tam pořadatel, ten byl už někde přepitý a přejásaný a vůbec to tam nikdo neřídil, takže tam málem došlo ke rvačce. Někteří i odjížděli bez honorářů z nějakých akcí. Myslím si, že za tu dobu se v showbusinessu udělal velký pokrok v tomhle směru, že jsme vlastně dneska hýčkaní tím, jaké máme všude zázemí, že tam jsou stage manažeři, jsou tam všichni ti technici, kteří prostě přiskočí, všechno je jak po drátkách. Myslím si, že se to hodně, hodně změnilo.

A.N.: I s ohledem už jen na to vybavení, co je teď k dispozici, si kapela může pořídit věci, které tady v devadesátých letech prostě měli jenom v té nejvyšší lize. Na druhou stranu muzikantů je asi víc a víc. Můj táta říkal, že v osmdesátkách tady byl jenom jeden dobrý saxofonista. A teďka, kdybych…

Který?

A.N.: Ne, já si nevzpomenu. Promiň, tati. Takže... Nemyslím si, že je to lepší nebo horší. Je to prostě jiný. A buď se s tím člověk vyrovná, nebo bude vzpomínat na devadesátky.

Může dnes vlastně vzniknout velká kapela, kterou bude znát celá republika, tak jako to bylo v těch minulých dekádách? Může vzniknout ještě kapela velikosti, dejme tomu, Sto zvířat? A v těch světových poměrech, může vzniknout dnes kapela velikostí U2?

A.N.: Já si obecně myslím, že aktuálně hrají prim ty největší osobnosti, a to jsou většinou jednotlivci, že. Kapela jako seskupení teď má prostě posledních pár let krizi a pár let ji ještě asi bude mít. Nemyslím jen u nás, myslím i světově. Když se podíváme na ty největší festivaly, tak to je jedna osobnost a doprovodná kapela. Vyloženě kapela jako těleso, které hraje, tak buď to jsou kapely už z nějakých devadesátých let, ty legendy, Kabáti, Chinaski, takovýhle. Ale třeba Mirai, který fungují myslím, nějakých deset let, je dobrý příklad...

A to máte pravdu, že to je zrovna asi kapela, která prorazila napříč generacemi...

A.N.: Ta si to vyjezdila, všechno.

J.J.: Ty možnosti, jak se zviditelnit, teď přes ten internet tady jsou, jde o to, koho osloví, že jo?

A.N.: Má je každý. Na druhou stranu, když si člověk chce vytvořit single, tak vlastně v podstatě nepotřebuje kapelu. Stačí mu prostě bedničky, počítač a schopný producent, který to všechno umí. A na druhou stranu, tuhle sílu má vlastně úplně kdokoliv, kdo umí. Takže nepotřebujete bubeníka nebo basáka, abyste to mohl vydat do světa. Proto je vlastně snazší tu muziku dělat sám nebo s někým doma na koleni.

Obejdete se bez velkých labelů, bez velkých producentů? Dá se to? Může někdo prorazit jenom tak, že je self-made man?

A.N.: Tak je otázka, co berete jako velký label. Myslím, že spousta i těch třeba jako z rapovější generace, tak třeba mají nějaký svůj vlastní label. Například Milion Plus, nebo MC Gey, který teď vyhrál Anděla. Tak určitě to jde, ale jak říkám, není to kapela. Je to furt jedna osobnost.

Vy taky máte Anděla, že jo?

A.N.: Myslím, že za Rozptýlení pro pozůstalé, ne?

J.J.: Rozptýlení pro pozůstalé. Rozptýlení.

A sledujete to vůbec, ty ceny?

J.J.: No, sledujeme. Sledovali jste třeba ty poslední. No a my jsme vlastně v prvním kole byli nominovaný na kapelu roku a do druhého kola už jsme se nedostali. Ale myslím, že i ta nominace byla pro nás jako docela takovou satisfakcí...

A.N.: Asi neměli tak velký stůl pro deset lidí.

Co říkáte vůbec na současnou českou hudbu? Hudební scénu? Co z toho vás zaujalo? Nebo co z toho vám přijde zajímavé?

A.N.: Když to stáhnu k sobě, tak jsem vlastně celý život českou scénu vůbec neposlouchal. Až jako v posledních pár letech jsem objevil Tata Boys a takovýhle věci. Já jsem vyrůstal na internetu a proč bych si měl poslouchat český kapely Chinaski, když si můžu stánout 50 Centa z internetu?

Čekal jsem, že jste vyrůstal na Sto zvířat...

A.N.: Nikoliv. Musel jsem hodně, hodně, hodně samostudovat ještě. Teď samozřejmě vede hip-hip, rap a takovýhle věci...

Pro vás osobně?

A.N.: Pro mojí generaci i mladší. Myslím, že to je přesně ta generace, která nějakým způsobem konzumuje ty sítě a podobně. Když zmíním MC Geye, tak to je suprová poslední deska. Victor Sheen vydal taky moc hezkou desku. A musím říct, že mě to jako baví a ta česká cena je prostě taková česká.

A co vy si poslechnete?

J.J.: Abych pravdu řekla, tak poslední dobou vlastně moc neposlouchám muziku, protože jsem v hluku ve škole, pak třeba jdeme hrát… Takže v podstatě buď poslouchám mluvené slovo nebo ticho. Takže to je hudba mého současného života.

Posloucháte spíš rozhlasové hry nebo různé debaty nebo podcasty?

J.J.: Spíš poslouchám mluvené knihy, protože třeba nemám čas číst, sednout si k tomu, tak při práci, při něčem poslouchám literaturu.

Zajímá vás vlastně, co se děje? Jaké nové kapely jsou nebo - jestli se vůbec dá v muzice mluvit o konkurentech - jak se daří vašim “konkurentům” nebo jiným kapelám, které jste v minulosti sledovala?

J.J.: No, nestíhám na to hledět, abych pravdu řekla.

Je toho moc?

J.J.: Je toho moc na mě.

Vy sledujete svět?

A.N.: Asi už ne tolik. Spíš se postupně vracím k věcem, které jsem poslouchal 10, 15 let zpátky. Myslím, že v určité chvíli v tom člověk buď žije od rána do večera a prostě hltá to jednu písničku za druhou a nemůže bez toho být, nebo si v jednu chvíli prostě řekne stop. Zkonzumovat veškerou tu novou hudbu je prakticky nemožné. Protože toho vychází tolik. Takže se k nějakým věcem vracím - třeba co vyšlo před pěti rokama a nestihl jsem. Ale obecně ty trendy moc nesleduju.

Nedá mi to ještě nezastavit se ještě u té vaší profese. A sice u učitelství na prvním stupni základní školy v Tusarově ulici v Holešovicích. Jak dlouho učíte?

J.J.: Učím tak dlouho, co jsem v kapele. Prostě jsem přišla do školy, tam jsme se poznali s Honzou. A tam jsme vlastně založili kapelu. Takže vlastně učím o rok déle, než jsme se poznali.

Jak se změnily děti? Já pořád poslouchám nadávání na současnou mladou generaci, ale zároveň mi to připadá jako neuvěřitelné klišé, protože starší generace vždy nadává na tu mladší a ta mladší se vymezuje proti té starší. To je prostě věc, která tady je, co je lidstvo lidstvem. Ale pořád se tomu divíme. Tak jak vy vnímáte děti?

J.J.: Ne, že by se nějak moc změnily. Jenom mají větší hřiště. Mají širší mantinely, větší rozptyl. A na jednu stranu je to pro ně dobře a na druhou stranu je to pro ně strašně stresující. My když jsme měli ve výchově užší mantinely, tak jsme měli pocit jistoty, že se ty děti smějí pohybovat odtud potud. Věděli jsme, kde jsou hranice. A teď se ty mantinely roztahují, rozpínají tím výchovu, že vlastně ty děti v tom najednou trošku nevědí, co se sebou. A jsou z toho někdy stresovaný tím a pak i nervózní a agresivnější vůči sobě i dospělým. A myslím, že to je právě ten pocit nejistoty. Že nemají prostě jasně dáno odkud kam jdou. Kam se smí pohybovat. A že některé děti teprve až když přijdou do školy, tak dostávají nějaké užší mantinely, ale už se to hodně špatně zužuje. Takže myslím, že ty děcka jsou vlastně furt stejný, jenom ty možnosti, které mají, jsou rozdílnější, než byly třeba dřív.

Když pozoruju svoje děti, tak si občas zapřemýšlím nad tím, jestli bych radši vyrůstal v té současné době, nebo jestli bych radši vyrůstal v tom dětství, které jsem měl já. Máte to?

J.J.: No to mi říkala úplně přesně moje dcera Jana, když byla v té pubertě, “hlavně mi neříkej, že ty jsi to měla lepší, to dětství, nebo něco... Mami, my jsme spokojení s tím, jak to máme”. Já jsem jí říkala, že my jsme dávali hodně na to setkávání se, že jsme prostě udělali rychle úkoly a běželi jsme a furt jsme byli venku… Oni to mají trošku složitější. Někteří ani nechtějí chodit ven, protože sedí u toho počítače, nebo u těch sítí různých a tak. Ale musím říct, že i její generace, i ona strašně trpěla, když byla zavřená v tom Covidu, že jí chybělo to setkávání se. Takže si myslím, že nejsou úplně ztraceni.

Abych pravdu řekl, já jsem to období Covidu jako kdyby vytěsnil. Ale vnímám, že máme dobu předcovidovou a dobu pocovidovou. Jak jste vlastně jako kapela Sto zvířat zvládali ten Covid? Nekoncertovalo se, nenahrávalo se, co jste dělali?

J.J.: No, tak živili jsme se jak to šlo. Já jsem samozřejmě zůstala na svém, učila jsem.

Učitele jsem obdivoval, protože oni se museli ze dne na den přeorientovat na úplně jiný způsob komunikace se studenty. Vy jako učitelé jste stáli několik hodin před zapnutou webkamerou a zároveň interagovali s těmi, kdo jsou na druhém konci a ještě si dopisovali s rodiči, kteří dostávali každý den jiné informace o tom, co se děje.

J.J.: No řeknu vám to takhle, nechtěla bych to zpátky, nechtěla bych to zpátky. Bylo to mnohem, mnohem časově náročnější… Sice těch hodin nebylo tolik jako při běžné, prezenční výuce, ale bylo to náročné. Ale na druhou stranu, všechno se dá nějakým způsobem, prostě se zatnete a jedete. I pro ty děti to muselo být hodně zajímavé, no. Tak jako byli jsme v těch obývácích těch rodičů, mnohdy jsme tam viděli leccos. (smích)

Dokážeme si představit. Co vy bez muziky, co jste dělal?

A.N.: Já jsem v první vlně Covidu ještě ani nebyl v kapele, takže jsem poctivě cvičil doma. Mám ještě civilní zaměstnání, takže jsem byl naštěstí finančně zabezpečen a s mým učitelem na basu jsme si vyměňovali nahrávky přes telefon. Domlouvali jsme se, co mám a nemám cvičit. Ale bylo to ohromně složité, jako pro spoustu lidí, nejen z toho finančního hlediska. Kluby nevěděly, jakým způsobem se uživí. Byly nějaké dotace, někdo dostal kompenzační bonus, ale ne každý na něj dosáhl.

J.J.: A ne všechny kluby přežily, že jo?

A.N.: Ne všechny kluby přežily, přesně tak. Potom už vlastně se ani nevědělo, jestli za měsíce budeme moct hrát, nebo ne. Pak se řeklo, že musí být maximálně třicet lidí na svatbě, padesát lidí…

Já jsem na to úplně zapomněl.

A.N.: Na tyhle věci lidi zapomněli… Venkovní akce se mohli pořádat jen pro dva tisíce lidí. Slyšel jsem, že Kabáti si od někoho pronajali šapitó a jezdili po republice v šapitó. A v to září, když jsem tam ještě nebyl, tak kluci na něj vzpomínají, že se hrálo snad přes dvacet koncertů, protože se šuškalo, že 1.října všechno zavře. Já už jsem přišel naštěstí do doby, kdy už to fungovalo.

A pak byl ten návrat.

J.J.: Nejdřív byly koncerty přenášené, že jo. Hráli jsme v Akropoli, kde nikdo nebyl, jen tam byly LED obrazovky. Nebo jsme v hráli v Lucerna Music Baru.

Lidé na to koukali na YouTube nebo v České televizi.

J.J.: To bylo takové zvláštní. A ještě bylo vtipné, že když před námi byly ty LED obrazovky, tak jste si třeba našel nějakého známého, že ho máte třeba v levém rohu.

Vy jste to měli tedy tak, že jste měli pódium, lidé se na vás dívali skrze obrazovky a vy jste je viděli.

J.J.: Ano, kdo si zapnul kameru, toho jsme viděli. Já jsem viděla svého známého vlevo a najednou zmizel, objevil se místo něj někdo jiný a můj známý se objevil jinde. Takže nás udržovali v pozornosti. Bylo to docela vtipné. Také jsme hráli v tržnici u SASAZu venku, že lidé museli být v autech. Bylo to hodně zajímavé, ale byli jsme ochotní udělat cokoliv pro to, abychom mohli hrát.

A pak ten návrat, museli jste si zvykat...

J.J.: Ne, to jsme naskočili to prostě do úplně do plnejch, protože jsme byli úplně vyhladovělí.

Co vás čeká v budoucnu? Vy jste vloni vydali i i za těch nepříznivých okolností desku…

J.J.: To byl poslední počin našeho kapelníka Honzy Kaliny. On ji vlastně dovymazlil a ta deska vyšla až měsíc po té, co on odešel. Ale byla už dávno hotová, on udělal i obal. Všechno stihl, ale už to nestihl pokřtít.

To je velmi specifická situace. To byl asi smutný křest.

J.J.: Smutné to bylo celkově, hlavně jsme nevěděli, jestli zvládneme pokračovat dál. Ale věděli jsme, že jsou naplánované tři křty a že to musíme jako dotáhnout do konce. A na základě toho se ukáže, jestli je to bez Jeníka životaschopné. A troufám si tvrdit, že se nám už v té Olomouci potvrdilo, že to životaschopné je.

A.N.: Je to takové klišé, že když někdo v kapele umře, tak se říká: “on by si strašně přál, abychom pokračovali, a tak tedy pokračovat budeme”, ale v tomhle případě je to stoprocentně pravda. V nějakých situacích, když se Honza vyjadřoval, mluvil o tom, že “ty mladý, vy těch Sto zvířat převezmete a pojedete dál”. Takže to, jestli chceme pokračovat, ani nebyla otázka, protože jsme prakticky všichni chtěli. Přemýšleli jsme ovšem nad tím, jakým způsobem to pojmout. Tím, že máme dva frontmany a dva zpěváky, tak jsme zvažovali všechny varianty. Nakonec se k nám po úvodních křestech připojil Míra Barabáš jako stálý host a dnes už člen kapely. A myslím si, že úplně přesně zapadl, jak stylem, výrazem zpěvu, tak k i tou lidskostí, tím humorem. A jak říkáme, Honza by měl radost a smál by sel.

A kdo je dnes vlastně hlava té kapely?

J.J.: Myslím, že si to tak vzájemně předáváme. Padlo to na mě, protože jsem tam nejstarším členem, ale někdo zase dělá sociální sítě, do toho já už moc nevidím.

A.N.: Důsledkem toho, co se stalo, se všichni o ty role podělili. Honza byl hlava těch Sto zvířat a rád měl pod sebou všechno. A jakmile už nebyl, tak jsme se o to museli všichni podělit. Každý přidá ruku tam, kde je zrovna potřeba. Ale pro mě je hlava Sto zvířat tady Janička.

Dobře. Blížíme se ke konci. Pojďme jenom připomenout, kde vás v nejbližší době mohou naši posluchači a vaši posluchači a diváci vidět. Zmiňoval jste festival Mighty Sounds.

A.N.: Ano, Festival Mighty Sounds, 11. května budeme v Mostě, 24. května budeme na Beerfestu v Olomouci.

A co přes léto?

A.N.: Já se konkrétně těším na náš každoroční koncert v Zach's pub v Plzni. Což nebude festivalový koncert, ale budou to plnotučné dvě hodiny Sto zvířat. A potom ještě 22. srpna budeme v Praze v Občanské plovárně. Takže tam určitě všechny zvu.

Zapamatujme si tedy 22. srpna v Praze na Občanské plovárně. Jedno z nejhezčích míst Praze na pořádání koncertů.

A.N.: Ano a doufám, že to tak ještě vydrží.

Doufám, že se mi podaří dorazit, že nebudu někde na dovolené. A napadla mě ještě jedna věc. Když cestujete po republice, jsou nějaký místa, které máte vyloženě rádi? Nějaká města, kam se těšíte víc, než jinam?

A.N.: Těžko říct takhle z hlavy. Možná Plzeň.

J.J.: Rádi jezdíme do Pardubic, do Žlutého psa. I do té Olomouce jezdíme rádi.

Koncertování v zahraničí se ještě koná?

J.J.: To se už léta nekoná, dlouho jsme nikde nebyli. Do zahraničí jsme jezdili hodně v devadesátkách. Jezdili jsme do Německa, Švýcarska, Francie, dvakrát jsme byli v Americe… Bylo to krásné. Ale teď už nejezdíme.

Jakto? Bylo to těma devadesátkama?

J.J.: Myslím si, že ano. Bylo to dané tím, že o to byl i zájem. A na druhou stranu, my zpíváme výhradně česky, nemáme anglické texty, takže v dnešní době se daří v zahraničí asi spíš těm, kteří zpívají anglicky, než česky.

Poslouchali jste pořad O všem na rádiu Prostor, kde byla hostem Jana Jelínková, zpěvačka kapely Sto zvířat a baskytarista Adam Nohavica. Moc děkuji, že jste přišli.

J.J.: My děkujeme mockrát za pozvání a přejeme vám zase krásný den.

A.N.: Také moc děkuji a na slyšenou.