Inspirací jsou pro mě rozpadlé kostelíky a zaniklé vesnice, říká spisovatel Štěpán Javůrek

Přepis rozhovoru:

Dnes se v O všem vydáme mimo jiné za příběhy Krušnohoří, zejména do Sudet, protože právě tam zasazuje děj svých románů Štěpán Javůrek, jeden z nejúspěšnějších současných spisovatelů, který před lety napsal Chaloupky a dva díly románové trilogie Sudetský dům. Štěpáne, dobrý den.

Dobrý den.

Děkuji, že jste tady, protože jak jsem pochopila z vašeho Instagramu, tak máte těsně před svou himalájskou cestou poznání.

Já tomu takhle říkám, aby nebylo na první pohled zjevné, že se jedná o nesmyslnou hospodskou sázku, ale skutečně to tak je. Zítra odjíždím na tři týdny do Himalájí.

Proč jste se tak rozhodl?

Seděli jsme v hospodě s partou kamarádů a přemýšleli jsme, čím si ozvláštnit a zpříjemnit život. Napadlo nás to v pozdních večerních hodinách a k realizaci vedla poměrně rychlá cesta. Když už jsme se jednou dohodli, tak jsme si říkali, že to dodržíme a pojedeme.

Takže jste si rovnou z hospody pořídili letenky.

Takhle rychlé to zase nebylo. Tam padlo rozhodnutí, poté jsme hledali termín.

A jak to bude probíhat? Jak to máte naplánované?

Těžko říct, vůbec nevím.

Necháváte tomu volný průběh?

Já nad tím moc nepřemýšlím. Včera jsem byl nakupovat oblečení a jeden můj kamarád, který se mnou jede, říkal, že to bude zájezd “za všechny prachy”. To jsem včera, během placení, pochopil. Snažím se toho vědět co nejméně, protože mě všichni straší. Mluvil jsem s lidmi, kteří tam už byli, ale každý si k té historce něco přidá. Pak se to nafukuje a vše vypadá dost katastroficky. Na základě těch různých vyprávění jsem se rozhodl, že se toho tedy předem dozvím co nejméně a nechám se na místě překvapit. Také jsem se rozhodl, že to zvládnu. Myslím se, že síla myšlenky rozhoduje.

Takže žádná fyzická příprava neprobíhala.

Ta probíhala. To bylo to jediné, co probíhalo. V dubnu jsem v okolí Jáchymova, kde žiji, naběhal a nastoupal tisíce výškových metrů. Na tom jsem si dal záležet, ale jinak senechávám překvapit.

A jakého nejvyššího cíle byste chtěli dosáhnout?

Okolo šesti tisíc metrů nad mořem.

Já jsem si říkala, že řeknete tři, nejvíce čtyři. Šest tisíc metrů nad mořem je opravdu hodně vysoko.

Ano. Proto, jak říkám, necháme se překvapit, jak to celé dopadne.

Uf, tak jsem ráda, že jsme vás stihli odchytit ještě v nížině.

Může to být úplně poslední rozhovor, který pro česká média dělám, takže může být poměrně vzácný.

Děkuji vám za tohle PR, to se bude hodit. Vy jste nevystudoval žádnou literární akademii ani žurnalistiku, ale jste v podstatě spisovatel-amatér. Učil jste se za pochodu? Nebo jak jste došel k tomu, že začnete psát knížky?

Učím se to pořád, ale došel jsem k tomu tak, že jsem začal objevovat krajinu Krušných hor, která je mým domovem a je mi blízká. Narážel jsem na nejrůznější místa, která něco prozrazují na první pohled, ale člověk musí pátrat, proč je někde rozpadlý kostel nebo zmizelá vesnice. A začalo mě bavit tyhle příběhy odhalovat, pátrat po nich, mluvit s pamětníky, zkoumat různé zdroje. A když jsem už na něco přišel, tak jsem to sepsal. A psal jsem to nejdříve na své webové stránky, Facebook, zkrátka sám pro sebe. Vůbec jsem neměl ambice napsat román. Pak se to ale stalo. Tu potřebu jsem měl a napsal jsem rukopis knihy Chaloupky. Takže jsem se k tomu dostal náhodou, takovou přirozenou cestou.

Spousta úspěšných věcí přichází právě náhodou, to vám potvrdí kdekdo. Vychytal jste, v té tématice, díru na trhu? Nebo čím si vysvětlujete úspěch a prodejnost románů?

Já nad tím vůbec nepřemýšlím. Rozhodně jsem nešel psát první knihu s tím, že zacílím na nějakou díru na trhu. Píšu z prostředí, ve kterém žiju a obracím se do minulosti, protože je důležitá. Vysvětluje nám spoustu jevů, které kolem sebe, my v tom pohraničí, vidíme do dneška.

Vy pocházíte z Ústí nad Labem, tudíž z Krušnohoří. Máte okolí procestované už od dětství, ze školních výletů, nebo výletů s rodiči?

Já jsem se do Krušných hor dostal přirozeně, spíše sám, když mi bylo kolem patnácti let. V té době jsem s tou krajinou zažil intenzivní zkušenost. V patnácti letech jsem hrál volejbal a přes léto jsem se fyzicky připravoval, chodil jsem běhat z Jirkova a Chomutova nahoru do kopců, a tam jsem začal tu krajinu poprvé velmi intenzivně vnímat. Takže jsem se do Krušných hor dostal přirozeně, sám, než by mě tam dovedli rodiče.

A to místo vám evidentně přišlo hodně magické.

Je to zvláštní, těžko se to vysvětluje. Já jsem v Krušných horách doma, pro mě je to domov, nejmilejší místo, které mám. Není to žádná velká věda, každý se cítíme být doma někde jinde.

Vaše příběhy vychází ze skutečných reálií, nebo jsou volně inspirované tou krajinou a příběhy domorodců, pamětníků?

Nejvíce čerpám z toho, že chodím a potkávám se s lidmi, to je pro mě nejcennější zdroj informací. V té krajině trávím hodně času i pracovně. Prakticky každý týden jsem minimálně dva dny někde v terénu, chodím po horách a ti lidé se svěřují, mluví, vypráví… Ty příběhy si ukládám, ale příběhy hlavních hrdinů v mých románech jsou smyšlené, jen se odehrávají na pozadí skutečných událostí. Vkládám do té knihy jednotlivé střípky, které mi lidé vyprávějí. Někdo mi řekne zážitek při odsunu, jak jim vytrhali dlažbu v chodbě, protože se jim nelíbila, druhý mi řekne, jak se mezi sebou chovali lidé za války a podobně. A tohle si pak do těch knih promítám, ale že bych psal vyloženě něčí příběh, to ne.

Možná, že právě tyhle věci, které jsou na pozadí, mají tu sílu, tu autentičnost. Je nějaký konkrétní příběh, který vás natolik fascinoval, že jste se až divil, že nebyl dosud sepsán?

Ano. Mě tyhle příběhy naučily nesoudit lidi. Snažím se ty věci popisovat, psát, jak to cítím, ale nesoudím ani jednu stranu událostí, které se staly. My se můžeme pouze domnívat, jak bychom se v pozici těch lidí a na jejich místech chovali my, kdybychom to zažili, ale nezažili jsme to. To znamená, že některé ty historky, které jsem zaslechl, jsou opravdu děsivé a to se netýká pouze války, odsunu, ale třeba i 50. let. Já se to snažím reprodukovat, přibližovat lidem tuhle část naší historie, aby se na ní nezapomínalo, protože to si myslím, že je to důležité. Často si říkáme pouze to, co je nám příjemné a bokem dáváme to, na co nejsme pyšní.

Já pocházím z Krkonoš a pamatuji si, když mi moje babička vyprávěla, že jako malá holka koukala na odsun německých sousedů. Říkala, jak to bylo pro místní Čechy opravdu těžké, protože mezi nimi měli spoustu přátel a kamarádů. Všichni tam žili společně, na území krkonošského pohraničí. A pak to samozřejmě neslo i temnou minulost toho, jak se Češi začaly chovat po válce a měli pocit, že mají Němcům něco vracet. Tak si myslím, že je to v Krušných horách podobné.

Možná ještě horší. V Krkonoších se české a německé etnikum nějakým způsobem střetávalo a nějak spolu žili, ale v Krušných horách, zvlášť na hřebeni hor, bylo až do roku 1945 Čechů naprosté minimum. Výměna obyvatelstva pak byla dost masivní. Ale znovu se vracím k tomu, že ty věci nesoudím. Občas mě někdo nálepkuje, že jsem díky svým knihám zastánce toho nebo onoho, ale tak to vůbec není. Já se na každého dívám jako na člověka a každý z nás má svůj individuální příběh, a to, jakým jazykem mluvíme, není až tak úplně podstatné.

Máte informace o potomcích těch odsunutých Němců nebo potkáváte se s nimi? Vrací se tam?

Ano, jezdí tam. Dnes je to běžná věc, někteří dokonce projevují přání, že by se tam rádi nechali pohřbít a spočinuli v té rodné zemi. To je zvláštnost, že stále někdo v uvozovkách straší s nějakými česko-německými vztahy a stále se ta karta vytahuje. A my, co žijeme v pohraničí, tak víme, že vztahy mezi Čechy a Němci jsou nejlepší, jaké kdy v tom regionu byly. Jsme sousedi. To, že tam existuje přirozená hranice, která tam vždycky byla, nic neznamená, protože jsme sousedé a obýváme jedny hory.

Takže ptát se vás na otázku, jestli máte pocit, že by se nám Němci nebo my Němcům měli za něco zpětně omlouvat, je asi zbytečná.

Omluva je symbolické gesto. Nic nestojí a spoustě lidem pomůže. A já znovu říkám, omluvit se neznamená něco smazat, něco přepisovat. Když chodím po školách, snažím se ty věci říkat tak, jak jsou a vyprávět tu historii celou. A vyprávět ji celou znamená říct ano, Němci se v letech 1938 a 1939 v pohraničí chovali vůči českému obyvatelstvu děsivě, násilně a rozpoutali válku. A když přicházel Wehrmacht do pohraničí, tak ho drtivá většina obyvatel vítala nadšeně a podobně. To jsou věci, které víme a není potřeba je nějak lakovat na růžovo, takhle se to prostě bylo, takhle se to dělo. A stejně tak je realita, že v letech 1945 a 1946 se v pohraničí rabovalo, znásilňovalo, vraždilo, kradlo a i to je součástí historie. A to, že to přiznáte a řeknete “nebylo to správně”, tak to neznamená, že mažete to předtím, ale to gesto je podle mě důležité. To tak prostě má být. A víc k tomu vlastně není moc co dodat.

Když psala Kateřina Tučková svůj román Bílá voda, což je román, který je zasazen do prostor kláštera a řeholnic právě z období 50. let, tak ona ho psala 10 let. Je to historička, takže si dávala opravdu velmi záležet a pětkrát, osmkrát ho přepisovala. Vy historik nejste, nicméně určitě jste si také zpětně dočerpával z nějakých pramenů?

Ano, samozřejmě, ale řekla jste to přesně. Když někde beseduji, tak říkám, že nejsem historik. Já jsem člověk, který v tom regionu žije a má ho rád. Někdo se mě na to ptal a zmiňoval, že paní Tučková psala knihu deset let a já jsem na to z legrace říkal, “no také jich prodává desetkrát více než já, protože si s tím dává desetkrát víc práce.” Ale jestli někdo otevřel tohle téma a pomohl mu, tak jsou to právě české autorky, které s knihami tohoto zaměření přišly v posledních letech a odvedly opravdu velmi dobrou práci. A hodně to pomáhá té veřejné debatě. Ale znovu říkám, já nejsem historik, já jsem jenom člověk, který má rád svou krajinu, svůj region a snaží se ho přibližovat lidem.

Upřímně to na mě působí mnohem autentičtěji, protože jste člověk, který ten kraj zná a o to uvěřitelnější to může být, než když si někdo s titulem z fakulty historie usmyslí, že napíše román z nějakého období a z oblasti, kde byl dvakrát a přišlo mu to zajímavé. Tím nenarážím na Kateřinu Tučkovou, ale i takové případy podle mě jsou.

Určitě, ale chtěl bych říct jednu důležitou věc. Na moje knihy mi chodí spousta pozitivních reakcí, i spousta kritiky a to je normální, je to v pořádku. A nedávno mi někdo napsal, že to moje dílo není literárně na výši. Já jsem si v tu chvíli uvědomil, že přece jakékoliv umění, ať už jde o sochu, obraz nebo knihu, tak má několik rovin, vrstev. A ta umělecká hodnota je jenom jedna z nich. Ona ta hodnota toho díla může být také v tom, že někomu pomůže v těžké situaci, někomu zlepší náladu, někomu zpříjemní čas, někomu pomůže vyrovnat se s minulostí a podobně. Takže já si vážím každého, kdo něco tvoří a s úsměvem vždy opakuji, že mi jednou nějaká paní řekla: “no píšete krásně, ale Mornštajnová to není” a já jsem jí na to řekl: “no jo, no ale ve Ferrari taky nejezdíme všichni, že jo.” To znamená, naprosto bez jakýchkoliv emocí, ano, každý děláme věci jinak dobře a je to tak v pořádku. Každé to umělecké dílo má nějaké vrstvy a ta umělecká hodnota není jediná vrstva.

Sledujete debaty ohledně toho, jak by se měl vyučovat dějepis?

Moc ne.

Ty debaty jsou postavené na tom, že by se mělo ubrat z toho vysvětlování ohledně starého Egypta a jít spíš pozpátku po těch novodobých dějinách, což je věc, která se bohužel ve spoustě škol ani nestihne.

No tak to s tím souhlasím samozřejmě. Má osobní zkušenost je přesně taková. O Egypťanech jsem věděl co jedí, dělají, byl jsem pomalu Tutanchamonův nejlepší kamarád, ale o novodobých dějinách jsem se musel dozvědět doma. Samozřejmě oni se nás ty novodobé dějiny dost bytostně dotýkají, takže mluvit o nich, může být některým z nás nepříjemné.

Myslím, že to téma odsunu Němců může být i díky vašim knížkám takový hezký doplněk k výuce pro někoho, kdo se o to může zajímat. Třeba i z toho důvodu, že v tom pohraničí bydlí, nebo že měl v rodině příběh...

Já mám jedno heslo, furt ho všude opakuji a myslím, že vysvětluje všechno: Nezapomínejme kvůli posledním třiceti nebo čtyřiceti letům nešťastného vzájemného soužití na těch pět set let předtím. Pět set let předtím tam ti lidé tu krajinu kultivovali, žili tam, všechno tam postavili, vybudovali. Byl to jejich kraj a je úplně jedno, jakým mluvili jazykem. Dnes, když chodíte po památkách, po krajině, když vidíte to všechno… Zkrátka někdo to vybudoval, někdo tam zanechal ten otisk, tu lásku, péči. A to, že se to pak zkazilo těmi posledními třiceti lety vzájemného česko-německého soužití na tom území, tak nezapomínejme na to, co bylo předtím.

Venku je tedy Sudetský dům, Sudetský dům II a když je historicky zasadíme, tak v jakých obdobích se pohybujeme?

Tak ta jednička je konec války a odsun, ta dvojka jsou 50. léta, což je snad ještě větší tabu pro nás, než ty věci válečné a poválečné. Taky jsem dostal spoustu zpráv od nejrůznějších příznivců dob minulých a nebylo to úplně vždycky pozitivní. Ale opakuji, že si prostě myslím, že je to součást naší historie a musíme o tom mluvit.

Je to čtení na dovolenou?

No, nevím. Záleží, jak se k tomu kdo postaví. Já po sobě svoje knížky nečtu. Na dovolenou si beru radši lehčí témata, ale to je tak nastavením. Taky si myslím, že to je hodně tím, co kdo dělá, protože, pokud přeženu: jste sociální pracovnice a celý rok tyhle nejrůznější těžký životní příběhy zažíváte na vlastní kůži, tak věřím, že si pak vezmete spíš na dovolenou Saturnina. Taky si myslím, že to je i o tom, jak je člověk nastavený.

Vy jste si na sebe ušil trochu bič, když jste předem avizoval, že je to trilogie. Ten třetí díl už máte nějak rozpracovaný, v jakém je to stavu?

To je obráceně, to není tak, že jsem si na sebe ušil bič. Já jsem nechal na přebal druhého dílu Sudetského domu napsat větu, že je to druhý díl románové trilogie a tuhle pitomost jsem tam napsal jenom proto, aby mě nenapadlo psát čtvrtý díl. Takže naopak, to jsem si tam vlastně napsal proto, abych trojkou musel skončit. Ale třetí díl je rozpracovaný, aktuálně na něm dělám. Je to dost na hraně, ale na druhou stranu, pokud se to trošku zpozdí, tak to bude v řádu týdnů. Prostě ta knížka vzniká, ten příběh mám celý v hlavě vymyšlený, teď už ho musím jenom dostat na papír, jsem tak zhruba v polovině.

Až to bude venku, bude pořád ještě o čem psát?

No, myslím, že vždycky je o čem psát. Mám v hlavě témat spoustu a až dokončím trilogii Sudetský dům, tak si spíš nechám tak nějak uležet, co dalšího zvednu. A jsem si téměř jistý, že tou další knížkou vybočím do současnosti. Mám nějaké dvě varianty toho, co vznikne.

Několikrát jste zmínil, že jste patriotem Krušných hor, máte to tam prochozené, bydlíte tam. Ale ta místa jsou přece jen pro toho většinového Čecha a Moraváka oblast trochu nepolíbená a málo objevená pro ten masivní turismus. Je to z vašeho pohledu dobře?

No, z mého pohledu to dobře je. Ale Krušné hory jsou objevovány stále víc a víc, turistů v nich přibývá a bude se tak dít i dál, bez ohledu na to, jestli se nám to líbí nebo ne. To znamená, že náš úkol není mudrovat, jestli je fajn, že turisté přijíždějí, nebo to není fajn, ale popasovat se s tou situací. To znamená být připraveni na to, že těch lidí tam bude víc a postarat se o ně. To je prostě trend, který nezvrátíme ani kdybychom chtěli.

Ale pořád je to ještě únosná situace.

Jo, myslím si, že jo.

Co Jáchymovsko? To je oblast, která je spíš spojená s 50. léty, s politickými vězni a tak dále, ale když půjdeme úplně do historie, tak najdeme něco úplně jiného.

No, tak Jáchymov jako takový vlastně vznikl roku 1516, takže je to na ty poměry mladé město. Ale teď vůbec nevím, kde začít. Jáchymov a okolí je taková moje srdeční záležitost. To je takový obrovský potenciál… Je to úplně plastická učebnice dějin. To město bylo svého času druhé největší město Českého království - obrovské, slavné, bohaté. Nedávno jsme měli jednu akci v Jáchymově a říkal jsem si, že tady v těch místech bylo kulturní a společenské centrum celého království do určité míry. Ale to centrum dělají lidi, ti ho tvoří. To znamená, že to naši předkové dokázali a my zatím ne. A to znamená, že ta chyba je v nás. Vždycky se dočítám, že Jáchymov a celé Krušné hory a celý Karlovarský kraj, potřebuje doktory a učitele a firmy a já nevím co, nový silnice… Ne, ne. My potřebujeme lásku těch místních lidí k tomu území, protože když ti místní budou to místo mít opravdu rádi, tak to všechno ostatní přijde. Já si strašně přeju, aby Jáchymov v tomto naplnil svůj potenciál.

Kde ještě jsou takové vaše srdcovky? Kdybyste měl vypíchnout pár míst, které by si člověk neměl nechat ujít?

Toho je tolik… Udělal jsem asi pětkrát, že jsem ty hory přeběhl. Odjel jsem vlakem do Děčína a během pěti dnů jsem je přeběhl do Kraslic, kde jsem přespal. Tam je na každém kousku něco. To prostě opravdu, tam si každý najde to svoje, musí tam přijet mnohokrát, aby vůbec tu krajinu poznal a pochopil. A taky si myslím, že pro spoustu lidí je to tak, že přijedou do Krušných hor poprvé a buď si je zamilují, nebo se už nevrátí.

Je to taková zvláštní krajina. Nedávno mi někdo řekl, že byl poprvé v Krušných horách a nic tam není.

Je otázka, jestli ten člověk vidí to, co tam je. Zase se vracím zpátky do historie, neuvěřitelně bohaté historie, ale jak tady teď sedíme, děláme spolu rozhovor, tak já tady koukám z okna a přede mnou je obrovská cedule obchodního řetězce Julius Meinl. Julius Meinl je rodák z Kraslic. Je z Krušných hor. To, že pak dobyl celý svět skoro nikdo vlastně neví. A to jsou desítky, stovky příběhů. Je to hodně ovlivněný tím, že o těchto lidech a událostech se pak po roce 48 nesmělo mluvit. Proč by někdo mluvil o Meinlovi, když to byl Němec. Ale to historické bohatství, ta kulturní krajina je prostě jedinečná.

Když se tak prohrabáváte těmi historickými archivy nebo když procházíte tu krajinu a pozorujete místa, která zůstala po lidech, kteří tam předtím spokojeně žili, vyvolává to ve vás vděčnost za tu dnešní dobu? Že nemusíme prožívat to, co tam prožívali tito předci, nebo to už je moc patetické?

Ne, to já jsem rád každý den. Pořád nerozumím tomu, na co si vlastně dneska stěžujeme. To vůbec nechápu. I když se dějou nejrůznější věci, tak žijeme v nádherný době. A to si připomínám dnes a denně. Když jdete po Jáchymově, tak si na každém kroku říkáte “zaplať pánbůh za dnešní dobu”. A opravdu mě strašlivě uráží, když dnes představitelé veřejného života používají ten pojem “nová totalita”. V kontextu toho, že my tam koukáme na místa, kterými prošlo sedmdesát tisíc vězňů, kteří v nelidských podmínkách ztráceli život jen za to, že měli názor nebo že nechtěli prostě plout s davem nebo že prostě nebyli konformní, tak co je na dnešní době totalitního? Já když tady do rádia řeknu cokoliv na jakéhokoliv představitele veřejného života, tak mě určitě za dveřma nikdo nezatkne. Takže si myslím, že používat dneska takový věty je prostě hloupý.

Mám občas pocit, že když se ocitnu na nějakém místě, které je spojené ať už s nedávnou nebo s dávnou historií, tak se ve mně probudí taková touha to zažít na vlastní kůži, třeba jen na den a pak zase zmizet do současnosti. Měl jste to někdy takovýhle podobný stav?

To jsem neměl.

Ne? Kdybych asi byla na místě, do kterého je zasazený děj Chaloupek nebo Sudetského domu, tak bych chtěla být v roce 1947-1948 na tom stejném místě a vidět to.

Asi jsem to neměl i proto, že já si ty věci promítám. Vizualizuji si to sám. Při těch svých cestách vlastně mám pocit, že to nějak zažívám. A když mluvíme o Chaloupkách… Obecně v těch zaniklých obcích je i dodnes strašně cítit ta energie. Tam třeba pět set let žili lidi, co to tam prostě měli rádi, vychovávali tam děti, chodili do kostela, do školy, do hospody, prostě tam žili. A to, že najednou to údolí je prázdný, že někdo zboural ty baráky, vyhnal ty lidi, neznamená, že zmizela ta energie. Ta tam je ohromná. Tak to já si tak nějak představit umím a umím tam být i sám.

Co zfilmování vašich románů? Už jste dostal nabídku na scénáře?

Já asi mám tu nevýhodu, možná to je výhoda, že nikdy jsem nebyl na žádné besedě, kterou bych si organizoval sám. Vždycky jedu jenom tam, kam mě pozvou. A stejně tak je to s filmováním. Já prostě nikomu nepíšu, neobvolávám a nenabízím. A věřím, že všechno v životě má svojí cestu. Takže si myslím, že to jednou přijde.

Takže nebránil byste se?

Byl bych rád. Nemůžu si představit, že by byl nějaký autor, který by byl nerad, že mu chtějí zfilmovat knížku. Takže bych byl rád a nechávám tomu volný prostor. Moc by se mi líbilo, jestli se to jednou bude filmovat, tak jediný, co bych si přál je, abych mohl vybírat ty herečky. A jinak tomu nechávám volnej průběh.

Vy pracujete i pro ty současné Krušné hory. V čem ta vaše práce spočívá? Pojďte to popsat.

To je otázka. Někdo mi řekl nedávno, že jsem “billboard Krušnejch hor”. To bylo dobrý. A jsem ředitel Destinační agentury Krušnohoří. To je organizace, která se stará o to území a o nějaký smysluplný rozvoj - především cestovního ruchu. Takže ano, já jsem i svůj profesní život spojil s Krušnými horami, i když jsem se tomu trošku bránil, protože já jsem pracoval ve strojírenství a to bylo skvělý a moc mě to bavilo. Ale mám svoji práci strašně rád a teď je to tak, jak to je. Prostě teď jsem v Krušných horách i pracovně ukotvený.

A co vás na té práci tak povznáší?

Mám skvělý, prostě skvělý tým kolegů a to mi hodně pomáhá, protože práce s nimi je strašně fajn a vůbec v Krušných horách je strašná spousta zajímavých, inspirativních lidí, kterým na tom regionu záleží, takže člověk pak tu práci dělá rád. Samozřejmě jsou i věci nemilý, nepříjemný, i to je součástí všeho. Ale já se snažím to dělat podle svého svědomí a dokud tady ten čas být ředitelem agentury mám, tak se snažím pro ty hory udělat maximum.

Vždycky, když jsem četla nějakou knížku, která je zasazená do válečného nebo poválečného období, tak jsem měla pocit, že se většinou dělají hrdinové z mužů. Byli to bojovníci, byli to ti, co se vrátili. Ale i žena, která zůstala v tom pohraničí sama s rodinou, s dětmi, která musela zachovat fungování rodiny a pak se třeba ještě starala o toho chlapa, který se mohl vrátit i zmrzačený, měla těžký úděl.

Jsem přesvědčený, že to měli těžší, protože přesně, jak říkáte: muži byli pryč, oni měli všechno na starost, pak se jim muži často nevrátili, nebo se jim vrátili, různě zmrzačený. Ony ty ženy v pohraničí byly taky dost tvrdý, možná i dáno tím, co museli vydržet. Takže to není nějaká pověst, že často byly vlastně tvrdší než ti chlapi. Často byly i takové nesmlouvavější.

Takové vikingské ženy.

Když pak probíhal ten odsun, tak ony byly zarputilé. Věřili, že se jednou vrátí. Ale musím říct, že když to píšu, tak mě vlastně nikdy nenapadne se koukat, jestli mám udělat hrdinu z muže nebo ze ženy, jestli mám udělat hrdinu z bílýho nebo z černýho, z Němce nebo z Čecha. Já tyhle věci neřeším. Pro mě je to prostě člověk a možná, že tím, jak to právě neřeším a neberu si na to ohledy, tak občas taky šlápnu do nějakého vosího hnízda. Někdo má pocit, že jsem neurvalej nebo ne úplně konformní, ale pro mě to prostě vůbec není podstatné. Samozřejmě vnímám ty debaty ve společnosti o rovnoprávnosti mužů a žen. Zrovna včera jsem byl nakupovat oblečení a říkal jsem si, jak to s tou rovnoprávností vlastně je když jdete nakoupit hadry. 75 % krámů je pro ženský a 25 % pro chlapy. Takže jak to vlastně s tou rovnoprávností je? Spíš si z toho tedy dělám legraci, a to kvůli tomu, že to pro mě vůbec není důležitý.

Tak to je asi výborná cesta - mít takový životní nadhled. Zvlášť když pocházíte, odkud pocházíte a znáte ty příběhy. To pak je ten nadhled vlastně i takový protilék proti nějaké trudomyslnosti. Jak se vám žije v současném Česku?

Mně se žije krásně. Jsem fakt životní optimista. Podívejte, to je třeba jako s naším regionem. Všichni říkají: “Karlovarský kraj a Ústecký kraj, to jsou ty vyloučené regiony, tam je všechno špatně.” Ale region je vždycky takový, jako jsou lidi, kteří v něm žijí, ti tvoří ten obraz regionu. Takže jestli máme pocit, že to stojí za prd, tak si to musíme vyříkat sami se sebou. A jak se mi žije v Česku? To je úplně to samé. Prostě to tady tvoříme my. My jsme ten obraz, ta politika, ti lidé, které tady generujeme, to všechno je z nás, to jsou všechno lidi jako jsme my. Takže když nejsme spokojení s tím, jak vypadá politická situace, tak se můžeme ptát sami sebe, že jo. Pořád se tu opakuje, jak ti politici kradou, ale pak ať se každý zamyslí, jestli třeba neodnesl z práce hřebíky, že jo. Takže si zametejme ty vlastní prahy. Mně před nějakou dobou řekl jeden velmi chytrý člověk inspirativní věc, která mi hodně pomohla: “když ty chceš furt pohnout se světem, ty chceš furt otočit svět. Tak otoč svůj život - věci, které tě bezprostředně obklopují. Když každý změníme ten svůj mikrosvět, tak prostě dohromady to bude dobrý”. Každý máme nějaké hranice a nějaké schopnosti, kam jsme schopni dosáhnout, to je potřeba respektovat. To si myslím, že je podstata. Začněme každý sám od sebe, no.

Čímž odpovídáte na moji poslední otázku, která zní: co byste si přál? Takže upravit si to bezprostřední, co nás obklopuje a nenadávat, protože víme, že bylo hůř.

Já bych si přál, ježíšmarjá, kdyby to zůstal tak, jak to je teď, tak bych byl spokojený.

Co je před vámi, to víme, jsou to ty Himaláje, zítra tedy odlétáte. Tak vám držím palce, hlavně ať se ve zdraví vrátíte, ať to tam s vámi nesekne.

Tak já křtím knihu Krušnohorské osudy po návratu a vlastně… já mám rád i černý humor, takže to vlastně nemůže dopadnout špatně. Mám se vrátit den před tím křtem, tak buď tam budu a dopadlo to dobře, nebo tam nebudu a v tom případě si myslím, že in memoriam se knížky prodávají úplně nejlíp. Takže žádná špatná varianta mé cesty do Himalájí vlastně neexistuje.

No a co teprve audioknihy? Tak ale to vám samozřejmě nepřeju, ale je potřeba si to takhle občas nadlehčit. Tak moc vám děkuji, že jste přijel a ať se vám daří, Štěpáne.

Já vám moc děkuju.

Šťastnou cestu.