Hrdinové, nebo fašisti? Nejen Ukrajinci mají svého Banderu, u Srbů je to Draža Mihailović

Bělehradský primátor Aleksandar Šapić navrhnul přestěhovat hrob jugoslávského prezidenta Josipa Broze Tita a zároveň na jedné z nejrušnějších městských tříd vybudovat pomník problematického válečného hrdiny Draži Mihailoviće. Velká část společnosti to odmítla. Hrály v primátorově nápadu roli developerské zájmy vedení města, anebo šlo o upřímné historické přesvědčení nepřítele komunistů? Co s Titovým odkazem? Stihla se srbská společnost dekomunizovat? A co to vlastně znamená? Rehabilitaci hrdinů, kteří donedávna byli vnímání jako nacisté? Co si má společnost počít s nejednoznačnými hrdiny minulosti? Vždyť Draža Mihailović zformoval první protinacistický odboj v Srbsku, byl to royalista, hrdý voják, za války první legitimní politický partner Američanů, Britů a dokonce i Stalina, ale také politický soupeř Josipa Broze Tita, jehož režim následně jakékoli Mihailovićovy zásluhy s chutí vymazával ze společenské paměti.

Jenže nehledě na to Mihailović skutečně provedl ve své politice obrat, který je mu přítěží. Domácí odboj proti nacistům sice zformoval takřka okamžitě po začátku okupace, jenže do konce války si jeho četnické jednotky pošramotily pověst spolehlivé antifašistické rezistence, protože na rozdíl od partyzánů zůstávaly v přesvědčení, že nemá smysl aktivně bojovat, nýbrž je potřeba vyčkat, jak se válka vyvine a zda se Spojenci na Balkáně vylodí a zemi pomůžou. Četnici se skutečně oficiálně paktovali s okupanty i dalšími představiteli kolaboračních sil. To vše Titův režim rád zdůrazňoval. Navíc v nesrbském prostředí se četnici dopouštěli brutálních zločinů nad nesrbským obyvatelstvem, nad nimiž dodnes zůstává rozum stát. Čili Mihailovićova pověst je právem kontroverzní a je potřeba se s ní vyrovnat. Není to jednoduché, vždyť jednak Američané Dražu Mihailoviće dvakrát vyznamenali – poprvé hned po válce, podruhé v devadesátých letech – a jednak na Západě zpravidla vnímáme složité jugoslávské dějiny černobíle, abychom se v nich neztratili. A to dokonce i v současné české publicistice zabývající se Dražou Mihailovićem.

V současném kontextu zvýšeného zájmu o ukrajinské dějiny se samozřejmě nabízí analogie Draži Mihailoviće se Stepanem Banderou. Dává smysl? Boris Mosković ji v rozhovoru odmítá, vysvětluje proč a zdůrazňuje, že Mihailović měl jednodušší možnosti, jak prosazovat své koncepty a myšlenky, poněvadž na rozdíl od Bandery jednu dobu skutečně byl regulérním partnerem mocností: ostatně byl ministrem války v exilové vládě v Londýně a Britové ho vnímali jako hrdinu. Nešťastné připodobnění ale přivede diskutující k zamyšlení nad tím, které srbské politiky – současné i historické – Češi znají. Jsou to jen váleční zločinci devadesátých let a Tito? Zdá se, že ano, ostatně posledním důkazem byla oslava osmdesátých narozenin Miloše Zemana, kterou navštívil také srbský prezident Aleksandar Vučić, ale do českých médií se na rozdíl od jiných evropských politiků z oslavy nedostal. Platí to ale i na druhou stranu: co vědí Srbové o české politice? Jakou roli v tom hraje dědictví „humanitárního bombardování“ Bělehradu v roce 1999?

V závěru se diskuse stočí ještě jednou k tzv. jugonostalgii: jestliže v minulém díle jsme konstatovali, že Jugoslávie je pro mnohé Balkánce vrcholem dějin, nyní si vysvětlíme, že to neplatí všude, že existují regiony a země, které za Jugoslávií neteskní. Dokonce může být problém, když slavní zpěváci zazpívají na svém koncertě jugoslávské hity. A současně srbská mládež tvrdí, že je spokojena, že v současném srbském „ministátě“, který za posledních třicet let ztratil mnoho území, je konečně v klidu, protože Srbové jsou ve státě sami, mohou se tak soustředit na sebe, rozvíjet se a neztrácet čas s řešením potíží jiných národů. Takže kdo vlastně ještě vzpomíná na Jugoslávii? Aneb konečně podcast, který vám vysvětlí, že dějiny jsou plné fascinujících a humorných paradoxů.

Kapitoly:

I. Kde má být pohřben Josip Tito a co je to Muzeum Jugoslávie. [00:00 až 13:20]

II. Jak zacházet s ikonami minulosti? Aneb co s náckem Mihailovićem. [13:20 až 20:05]

III. Vláda Slobodana Miloševiće a demokratizační pokusy Srbska [20:05 až 30:28]

IV. Kdo byl Draža Mihailović, jaký je jeho odkaz a co jsou zač četnici [30:29 až 41:35]

V. Lze srovnat Mihailoviće s Banderou, anebo to není možné? [41:36 až 44.13]

VI. Proč ze srbské politiky známe jen válečné zločince 90. let? [44:13 až 47:45]

VII. Havel, Zeman, Albrightová & bombardování Srbska [47:46 až 54:56]

VIII. Které balkánské země neteskní po Jugoslávii a smí se zpívat jugopop? [54:56 až 1:04:22]

IX. Je pro Srby problém neustálé zmenšování Srbska? [1:04:23 až 1:11:]

Předchozí epizodu Hej, Slované si poslechněte zde:

Nejednoznační hrdinové: jugoslávský prezident Josip Broz Tito jako nejvíc cool diktátor | Radio Prostor

www.radioprostor.cz

Vysněnou dovolenkovou destinací Čechů za komunismu bývala Jugoslávie. Země úplně jiná než Československo a v porovnání s ním v mnoha ohledech země svobodná. Silným vzpomínkám na dávno a tragicky zaniklý stát ale podléhají také místní, pro něž je Jugoslávie něco takového jako pro Čechy první republika: v jistém smyslu je to vrchol jejich dějin. S tím souvisí rovněž vzpomínka na jugoslávského vůdce Josipa Broze Tita. Kdo byl tento muž? Čím to, že ho dnes řadíme k diktátorům, kteří jsou „cool“ a vzbuzují sympatie davu? Nejen o tom hovoří v sedmnácté epizodě podcastu Hej, Slované bratři Lukáš a Jakub Novosadovi s odborníkem na moderní dějiny Balkánu, historikem Borisem Moskovićem. Epizodu vysílá Rádio Prostor, na svých poslechových aplikacích také Echo24. Najdete nás rovněž na Spotify.