Hej, Slované: Bulharsko Západ vnímal jako chvost Evropy, tamní disent dostával jen omezenou pomoc

Na začátku si vysvětlíme, proč starší generace Bulharů a Bulharek cítí sympatie k Čechům a Slovákům. Přestože socialistické Bulharsko bylo od čtyřicátých let 20. století budováno jako kopie Sovětského svazu, přestože se bulharští političtí lídři, především generální tajemník bulharské komunistické strany Todor Živkov, neodvažovali vytvářet vlastní politiku (a drželi se tvrdé sovětské linie, i když v SSSR začínaly Gorbačovovy reformy) a přestože tak v zemi na rozdíl od jiných sovětských satelitů nikdy nedošlo ani k pokusu o demokratizaci či převrat, byla částí bulharské společnosti sovětská okupace Československa vnímána jako nespravedlnost a Čechoslováci jako hrdinové a oběť. Tato emoce v pamětnících zůstává, zatímco mládež už k nám silnější pouto necítí.

Bulharské moderní dějiny jsou mimo jiné dějiny monarchistické: a nikoli nezajímavé, vždyť poslední bulharský car Simenon II. se po pádu komunismu vrátil do rodné země ze španělského exilu a v roce 2001 se jako Simeon Sakskoburggotski stal bulharským premiérem, což je kariérně světový politický unikát. Ale bulharské dějiny jsou rovněž dějiny země, která se za druhé světové války přiklonila k nacistickému Německu a fašistické Itálii, protože v tomto spojenectví cítila naději, že by mohla realizovat svůj národní ideál Velkého Bulharska: státu, jemuž by přináležela také území Makedonie, Thrákie, Dobrudži a východních oblastí Srbska v okolí města Pirot. Ostatně jde o téma dodnes živé, protože bulharským traumatem je neuillyská smlouva z roku 1919, po níž Bulharsko muselo postoupit mnohá území, na něž si činilo historický nárok, okolním státům.

Jakub Mikulecký vysvětlí, proč Bulharsko zůstávalo „chvostem Evropy“, který Západ poněkud přehlížel a nechával ho zcela ve sféře vlivu sovětského Ruska. Dozvíme se, jak vypadal bulharský exil, jenž měl několik proudů včetně monarchistického a silného anarchistického, čímž je ojedinělý. Stejně jako je v evropských dějinách osmdesátých let výjimečné, co tehdy vrcholilo právě v Bulharsku: totiž „obrodné procesy“ neboli násilná asimilační politika, která měla za cíl udělat z bulharských Turků Bulhary. Represivní složky státu nutily Turky přejmenovat se a přijmout bulharská jména, což je konkrétní doklad, že socialistický režim v Bulharsku korodoval a stále víc propadal národovectví. Ani tato kapitola pověsti Bulharska na Západě tehdy neprospěla.

V druhé půli se diskuse přesune k literárním a literárněhistorickým otázkám. Sourozenci se svým hostem vytyčí termínové pole a vysvětlí, co je literatura šuplíková, samizdatová a co konfiskovaná a zda ji známe z českého prostředí. Pak dojde na úlohu vědeckofantastické literatury v neoficiální literatuře a na překlady světové literatury do bulharštiny. V Bulharsku totiž nezřídka vycházely texty, které v češtině v té době vyjít nemohly, na kterých však bulharský režim chtěl ukázat, že i na Západě jsou autoři kritičtí ke kapitalismu (například beatnici). Samostatnou kapitolou je takzvaná „bulharská literární palachiáda“ aneb texty, jež reagovaly na upálení Jana Palacha a jež sice vznikaly bezprostředně po činu českého studenta, avšak ke čtenářům se dostaly až po roce 1989.

Poslední část se týká dobrodružství vědecké literární práce. Jakub Mikulecký v současnosti bádá o bulharském literárním exilu a nadšeně líčí, že se mu podařilo vypátrat texty, jež zůstaly dávno zapomenuty v přihrádkách například francouzských knihoven: „Spousta těch exilových vydání není v Bulharsku známa, nikdo o nich neví a nepsal o nich. Nevím proč, ale v Bulharsku o to není zájem.“ Přitom o dobrodružství není nouze: třeba lze v bibliografických soupisech najít erotickou poému, kterou cudný zapisovatel schválně zapsal pod pozměněným, tedy špatným názvem. Aneb konečně podcast, díky kterému zjistíte, že dobrý literární vědec nemá nouzi o bizarní zážitky.

Kapitoly:

I. Proč jsou někteří Bulhaři vůči Čechům sentimentální? [00:00 až 05:26]

II. Bulharský socialismus jako kopie sovětského modelu. [05:27 až 09:40]

III. Proč byli Bulhaři na straně nacistů a vztah k Makedonii. [09:41 až 13:35]

IV. Socialistické Bulharsko jako přehlížený „chvost Evropy“. [13:36 až 20:21]

V. Podoby bulharského exilu a bulharský car jako premiér. [20:22 až 23:59]

VI. Bulharský obrodný proces a asimilace bulharských Turků. [24:00 až 31:26]

VII. Literatura disentu (nejen) umělecky hodnotných textů. [31:27 až 44:41]

VIII. Bulharská literární palachiáda a pověst o Janu Palachovi. [44:42 až 47:07]

IX. Literatura exilu a pátrání po dávno zapomenutých textech. [47:08 až 57:56]

X. Bulharské divadlo a film za socialismu. [57:57 až 1:00:51]

XI. Nostalgie po socialismu a současná politická atmosféra. [1:00:52 až 1:08:23]

Předchozí epizodu podcastu Hej, Slované si poslechněte zde:

Hej, Slované: Protesty Lukašenka od moci neodstaví, běloruská opozice nemá jasnou strategii | Radio Prostor

www.radioprostor.cz

Běloruský prezident a diktátor Alexandr Lukašenko letos oslavil sedmdesáté narozeniny a zároveň třicet let svého prezidentství. Uplynuly také čtyři roky od velkých společenských protestů proti jeho poslednímu zvolení, což mimo jiné znamená, že příští rok zemi čekají nové prezidentské volby. Přitom zuří válka na Ukrajině, takže běloruská otázka jako by se oproti situaci před čtyřmi lety ocitla na druhé koleji. Co si o tom Bělorusové myslí? Jak vlastně smýšlejí o válce v sousední zemi? Souhlasí s ní, nebo ne? Mimochodem, jaké je postavení běloruštiny v Bělorusku a mezi Bělorusy? Hostem devatenácté epizody podcastu Hej, Slované a bratrů Jakuba a Lukáše Novosadových je běloruský aktivista žijící v Praze Siarhei Kastrama. Kromě mnoha jiných věcí vysvětlí, jakým zlomem v běloruské společnosti byl rok 2020 a proč ho lze považovat za datum, kdy se narodil běloruský národ jako národ politický.