Frontman Katapultu Olda Říha: Nezpívám texty, ale příběhy!

Rozhovor s Oldou Říhou:

Když mi bylo deset let a byl asi rok 1977, tak jsem byl na Černé louce v Ostravě na koncertu kapely Katapult. A tak mě to uhranulo, že jsem si říkal, že už nechci poslouchat nic jiného než bigbít a Rock'n'Roll – a to mi zůstalo. Pamatuješ si ten koncert?

Pamatuji, protože já mám velký fotoarchiv a nedávno jsem zrovna viděl fotky z té Černé louky. My jsme v Ostravě vždycky byli doma, je to železné srdce republiky. A když jsme tam přijeli na hotel z koncertu, třeba z Černé Louky, tak jsme šli do hospůdky. To se ještě stihlo na tu desátou. A chodili jsme mezi havíře, kteří tam chodili spláchnout ten prach. A tam jsme se cítili skvěle.

O Katapultu se vedly vášnivé debaty v druhé půlce 70. let – říkalo se, že jste kapelou dělnické mládeže a že hrajete takový “primitiv rock”. Uráželo tě to, nebo ne?

Tak my jsme byli novináři jasně daná škatulka – slušně řečeno jsme byli kapela pro učně. Já jsem na to byl hrdý, protože jsem dělnického původu, taky jsem vyučený, Dědek byl vyučený, takže mi to vůbec nevadilo. Mě to nemohlo urazit. A když vidím ty dobové fotky, ty narvané amfiteátry, tak mě vůbec nic nemohlo rozhodit, protože já to své publikum znal. Mimochodem na těch fotkách se ukazuje, že každý ten kluk měl holku.

Já jsem byl vlastně u vašich začátků – ty roky 1977 a 1978, to bylo to nejslavnější stříbrné album. Nic se nemá prozrazovat úplně dopředu, nicméně brzy budete slavit padesátku. Chystáte něco?

Nemám moc rád oslavy, ale vím, že fanouškové si na to potrpí, tak jim chci udělat radost. Já dělám celý život radost lidem dole. A padesát let Katapultu oslavím koncerty. Já jim prostě připravím repertoár, předělám scénu, přinesu něco novýho, jinýho, hezkýho, jednoduchýho, ale hlavní bude, že všechno bude o té muzice. Žádné výbuchy, ohně, scéna, ledové stěny. Bude to jednoduché, krásné, černobílé jeviště a otevřu srdce. A lidi potom píšou: “My jsme omládli o čtyřicet let.” A já na to říkám: “A já taky.”

Co to vlastně ten rock'n'roll je? Je to hudba, je to životní styl, filozofie, nebo móda? Jak bys to definoval?

Je to úplně všechno. To všechno je v rock'n'rollu. Je v něm pravda. Z toho roku 1958 – Bill Haley, Chubby Checker, Chuck Berry, všichni ti první rockeři – všechno to vzniklo z blues, z pravdivých příběhů, z obyčejné tříakordové, dvanáctitaktové písničky. A když padne taková otázka, tak říkám, že nehraju za Katapult, protože jsem zároveň Katapult, hraju upřímně. Já hraju rock'n'roll a jsem rock'n'roll. A v rock'n'rollu můžeš dělat, co chceš. To, co potřebujete, je pravdivý příběh.

Chci se zeptat na vaše začátky – vy jste začali s Mahagonem, pak byly kolem toho nějaké zákazy, ale tebe asi nešlo zakázat, že? Ty jsi přírodní úkaz.

(smích) No protože já nemůžu opustit to, co žiju, to bych se musel zabít, že jo. Ale já jsem to vždycky říkal Dědkovi, když jsme obdrželi první zákazy a spadli jsme z návštěvnosti 18 000 lidí třeba na tři stovky v nějakém kině: “Já mám jedno řešení. Pojď, budeme to hrát, jako kdyby tam bylo deset tisíc lidí. Pojď. Protože by nám museli uřezat ruce, abychom přestali hrát. A to jim nedovolíme.” My jsme nic neřešili, my jsme fakt chtěli jen hrát. Ale když chceš tohle dokázat, tak musíš projít padesátkrát peklem a pak můžeš zažít blaho, nebe. Pokud bys byl jen furt v nebi, tak bys neznal peklo. Nic není zadarmo.

A co je pro tebe peklo? Nehrát? Nemít obecenstvo?

To si nedovedu vůbec představit, že bych nehrál. Ale pro mě je peklo, když ti lidé mají blbé vlastnosti. Projít peklem je, když mi deset lidí řekne, že mi zavolá a pak mi stejně nezavolá. Když každý žije jen tak pro sebe. Projít peklem je přijít o kamarády, přijít o přátele. Přijít o tu podstatu. A tak dále a tak dále. Ale ta láska k muzice tě k tomu prostě vrátí. Já jsem i zámečník, opravář výtahů a dělal jsem třeba v divadlech údržbáře. Mě to strašně bavilo a já jsem se tam od těch herců ledacos naučil. A když herci umře máma, tak stejně musí jít. Ty kecy, že život jde dál… No, to je jen klišé, taková pravda, kterou víme… Ale když máš empatii a máš tu lásku k tomu divadlu nebo k muzice, tak ti to naskočí automaticky. Potřebuješ jít hrát.

Proč těm komunistům vadil rock'n'roll?

Já jsem žádnou teorii neměl, protože jsem to nepochopil. Ale z doslechu vím – já jsem ani po tom nepátral a je blbý to i říkat – že jim údajně připadalo, že já ovládám lidi a umím ovládat lidi. A protože to byly hajzlové, tak oni chtěli ovládat lidi a na to nasadili, že “ten Olda si tam s těma lidma dělá, co chce, že je ovládá”. Já jsem nikdy nikoho neovládal, Ale já ti řeknu brutální věc – na nás StB vůbec ani nepromluvili, nás by nedostali. Nikdy.

Vy jste vydali desítky tisíc desek v 70. letech. Kdyby to bylo dneska, tak jste milionáři a sem by tě asi přivezl cadillac. Není ti to líto? Vy jste vlastně přišli o hodně peněz, viděno dnešníma očima.

Já to takhle nemám postavené. Já vůbec tím nemůžu trpět. Mám krásný život. A moje krédo je, že chci hrát a jedu si pro úspěch. Moje žena sedí jen v kanceláři 30 let, zná tu branži a říká "ty si jedeš pro úspěch, proto chceš, aby se dodržovaly smlouvy, abys zahrál, aby tě nikdo neotravoval, že něco nejde." Takže já jsem nikdy netrpěl tím, cos popsal. A jsem vůbec rád, že jsem to dokázal dostat tam, kam jsem chtěl.

Proč jste toho vlastně nevydali víc v těch sedmdesátých a osmdesátých letech?

Jeden novinář mě jednou napadl, že strašně rád mluvím o zákazech. Až jsem se smál a odpověděl, že když se někdo teda ptá, tak mám říct, že je blbej a aby se na to neptal? My jsme toho nemohli vydat víc, protože jakmile se toho prodalo na zlatou desku, tak nás zakázali na šest let. Šest let jsme nesměli natáčet a hrát různě po republice. Někdy v kraji Plzeň nebo v Praze a tak. A tam vznikla strašná díra… Já ti řeknu i veselou příhodu, že když nás zakázali, tak komunisti zjistili, že Supraphon nesplní plán. A tak Supraphon jel do Polska, kde hrála ABBA a chtěli s ní kontrakt, že ABBA místo Katapultu vydá desku, aby splnili plán. No a ABBA v tom Polsku zahrála ta pro předáka protikomunistické opozice Lecha Wałęsu. Takže neměli Katapult, neměli ABBU a neměli plán. (smích)

Když ty se pohybuješ v té branži těch 50, 60 let, tak ona se proměňuje. A já mám takový pocit, jako by se vracela ke svým začátkům v tom, že dneska si můžu stáhnout cokoliv odkudkoliv. Vrací se to zpátky ke koncertům a kdo není schopen oslovit lidi na koncertech, tak je v pytli?

No tak ideální je, když je to vzájemně v rovnováze. Prodej nosičů dneska třeba akceptujeme už i přes Netflix a digitální prodej. A s koncerty to je spojená nádoba.

A funguje ti to?

No mně to funguje. Mně je spíš líto těch lidí, kteří si myslí, že budou hned slavní a ono ne. Protože i dnes platí, že to může trvat i deset let, než budeš mít vyprodáno, ale stejně musíš mít pěkné písničky. Musíš mít hity. A musíš z tebe stříkat ta upřímnost, nemůžeš být introvert. Jestliže je kytarista introvert, tak může hrát, ale potřebuje frontmana, který je extrovert. Já třeba hraji s analogovým zvukem. Hraji přesně se stejným zvukem jako v roce 1975 nebo 1976. A má to obrovský úspěch. Lidi si pochvalují, že rozumí všemu.

Tak já poznám katapult se zavřenýma očima po jednom rifu. U nejlepších kapel to tak je, že?

U všech z těch 60. až 70. let to tak je: Led Zeppelin, State of War, Rolling Stones… To bylo moje mládí a já z toho žiju. To, že jsem docílil svého stylu, je boží dar. A já, když už někdo o to stojí, tak mu řeknu: “Nikomu neříkej o radu. Nenech si nikdy poradit. Jdi svojí cestou. Ať ti říká, kdo chce, co chce. Věř svojí muzice. A hlavně najdi vlastní zvuk a vlastní styl. A i to slovo image je důležité. Může to trvat deset let a dosáhneš toho.” O Katapultu se říkalo, že jsme vylétli v roce 1975 z ničeho nic. Deset let jsem hrál s Dědkem a Toljou… Deset let! Já měl štěstí, že jsme byli tři, kteří měli ten “faktor X”. Je důležité mít osobnosti.

Máš nějaký sen? Potkat třeba nějakého rockera? Třeba Lemmy Kilmistera nebo Iggyho Popa?

Tak já jsem měl to štěstí, že už jsem ty sny měl a splnil si je. A když nastal čas, tak jsem to přestal dělat. Oni stejně zjistili, že nejsem předkapela, ale že mě zpívá 18 000 lidí. Takže jsem zjistil a potvrdil si některé věci – jak se to v Americe nebo v Anglii dělá. Oni byli všichni velcí kamarádi, ale ty jejich manažeři… Tam šlo prostě o život – byli konkurence. Takže já jsem si tohle splnil, naučil jsem se tam to, co jsem ještě neuměl, dost jsem se tam doučil. Pro mě to bylo prostě vysoká škola, kde jsem si potvrdil, že to dělám dobře. Takže já jsem si ty sny splnil a můžu ti říct – já žiju pořád svůj sen.