Ekonom Lukáš Kovanda: Návrh rozpočtu je porušením slibu vlády, důraz na investice je ale pozitivní

Rozhovor s Lukášem Kovandou:

Moderuje Marek Stoniš

Vláda slíbila státním zaměstnancům nárůst mezd o nějakých osm procent. Je na tom náš státní rozpočet tak dobře, že si to můžeme dovolit?

Je to výsledek určitého kompromisu. Odbory žádali o něco více, ale s těmi osmi procenty jsou zjevně spokojené, možná je i trochu překvapilo, že vláda přes všechnu svou rétoriku byla svolná k tomu, aby takto poměrně výrazně přidala. Ta otázka zda na to máme, nebo ne… Zatím ano, protože to zatíží veřejné rozpočty nějakými šestnácti miliardami korun navíc. A kdybychom neuměli nalézt šestnáct miliard, tak to už by bylo hodně špatné. Proto jsem také nesouhlasil s tou rétorikou vlády ohledně přidávání školníkům a uklízečkám od září – vláda argumentovala, že už v rezervě nic nemá, přitom se ale jednalo o nějaké jednotky miliard. Ona ty peníze má, jen neměla politickou vůli přidávat od září. Zrovna dnes proběhla aukce další sady českých vládních dluhopisů a banky, fondy, mezinárodní investoři, finanční instituce a finanční domy si mohli ruce zpřetrhat, aby vládě mohli půjčit. To znamená, že Česká republika zatím nemá vůbec žádný problém si půjčovat – a proto není ani problém přidat šestnáct miliard na platy. Jiná otázka je, zda je to správné z dlouhodobého hlediska. Není totiž dlouhodobě zdravé, aby obecně zaměstnanci placeni z veřejných rozpočtů měli vyšší platy a výdělky, než mají zaměstnanci soukromé sféry, kteří je přitom platí ze svých daní a z dluhu, který nakonec také budou splácet zaměstnanci soukromé sféry. Nechci tady budovat nějaké příkopy mezi oběma sférami – třeba školství nebo zdravotnictví jsou sektory s vysokým angažmá státu a určitě také vytváří hodnoty – ale třeba zaměstnanci těchto sfér jsou z velké části placeni z daní z těch hrubých zisků firem a podnikatelů. A ani dluh není nic jiného než daně. Když odhlédneme z hlediska celkového rozpočtu od nějakých drobných výdělků, jako je třeba dividenda ČEZu, tak stát žádný jiný příjem než daně prostě nemá.

Já bych ty příkopy trochu hloubil, protože jsem na té druhé straně, než je ten člověk placený z veřejných rozpočtů a byl bych klidnější, kdyby – jak slíbila vláda – ty počty lidí závislých na veřejných rozpočtech klesaly. Ale ty počty stoupají a ten trend není úplně dobrý.

Dalších 1 200 zaměstnanců placených z eráru má přibýt v příštím roce a už jich je skoro půl milionu. Závislých na eráru je další stovky tisíc a jestliže připočteme lidi, jejichž výplaty jsou závislé třeba na nějakých subdodávkách, dodávkách a zakázkách pro stát nebo pro společnosti či organizace státem financované, tak to číslo vlastně už jde k milionu. Takže ten stát nadále bují a samozřejmě s tím mám také problém, protože tato vláda se zaklínala tím, že přetne přidávání nových pracovních míst ve státním sektoru a že bude schopna naopak ta pracovní místa rušit. To by byl jeden ze způsobů, jak snižovat zejména deficit státního rozpočtu tak, aby vláda nemusela šátrat v kapse daňového poplatníka. Ale ono to šátrání zkrátka zatím jde lépe než to osekávání ve vlastních řadách. Přitom všichni víme, že například ještě v roce 2022 – to znamená po propuknutí války na Ukrajině a po tom dramatickém nárůstu cen energií – se pan premiér stále zaklínal, že nebude zvyšovat žádnou daň a tečka. Oni to pak během roku 2023 trochu poupravili, takže nemluvili o jednotlivých daních, ale o celkové daňové zátěži – o té takzvané celkové daňové kvótě, což je celkové inkaso v poměru k HDP. Ještě si budeme muset počkat na to, jak toto narostlo, ale to každopádně nebyl ten původní slib. HDP roste každoročně, takže i když zůstává stejný podíl inkasa k HDP, tak to znamená, že se pořád zvyšují daně. Ten slib ale byl nezvyšovat daně a ne zvyšovat je jen podle růstu ekonomiky.

Jaký je z pohledu ekonoma návrh na státní rozpočet pro rok 2025? Premiér Fiala i ministr financí opakují, že je prorůstový, konsoliduje veřejné finance a že hlavními prioritami jsou investice do školství, vzdělávání, vědy a obrany. To se asi dá rozebrat kapitola po kapitole, ale jak byste ten rozpočet nazval obecně vy?

Nenaplněný slib – to ten rozpočet určitě charakterizuje, protože jestliže vláda v relativně normálním roce, který nás doufejme čeká, po relativně normálním roce, jako je ten letošní, stále plánuje deficit ve stovkách miliard korun. To prostě není naplnění slibu, protože v živé paměti máme, že když za minulé vlády měl být schodek čtyřicet miliard korun, tak to tehdejší opozice označovala snad za trestný čin. Tím chci říct, že už tehdy kritizovala tu absolutní výši. My si jako ekonomové můžeme říci, že je objektivní pravda, že se vládě podařilo stabilizovat deficit veřejných rozpočtů v poměru k HDP a dokonce bude klesat – což je ten úplně nejzákladnější ukazatel. Ale vládě se ten absolutní údaj nepodařilo příliš snížit. Ale tu předchozí vládu přece kritizovala i za ten absolutní údaj už v tom předcovidovem roce 2019. Takže pokud by měla vyžadovat od sebe to samé, co žádala od předchozí vlády, tak by nemohla být spokojena a nemůže toto označit za ozdravení veřejných financí. A jakmile nejsou ozdravené veřejné finance, tak je obtížné hovořit o nějaké prorůstovosti, protože pak vám vzniká vysoký náklad obsluhy dluhu, který v tom příštím roce má být zhruba sto miliard korun. Takto vysokou částku dáváte v podstatě na úrok těm bankám, finančním institucím a mezinárodním fondům, od nichž si vláda půjčuje. No a tyto prostředky pak chybí na ty školy, nemocnice, dálnice, silnice a tak dále. A pokud tedy nemůžete tolik investovat, protože splácíte úroky, tak to úplně prorůstové není. Na druhou stranu – abych pouze nekritizoval – tak určitě přínosné a solidní je to číslo výše investic, které má přesáhnout i 250 miliard korun. Pokud se to naplní, tak to je prostě dobré číslo. I když není rekordní, jak vláda uvádí, protože třeba v roce 2015 se v poměru k HDP proinvestovalo více.

Vy říkáte, že rozpočet je nenaplněným slibem. Základní otázka je, proč to tak je? Je za tím to, že vláda se skládá z pěti koaličních stran, které mají protichůdné priority a musí se plnit programy jednotlivých stran?

Určitě je to jedna z příčin. Neumím posoudit, zda je to ta hlavní příčina, spíš bych řekl, že ne. Prostě není dostatek politické vůle a přiznejme si i to, že ona pro to není nutnost. To skutečně byl obratný politický marketing těch současných vládních stran, že v tom roce 2020 až 2021 dokázaly podstatnou část veřejnosti vmanipulovat do představy, že české veřejné finance jsou v rozvratu a že pokud nová vláda rychle nezatáhne za záchrannou brzdu, tak že spějeme “řeckou cestou” někam do bankrotu. Já už tehdy upozorňoval na to, že to prostě nemělo žádnou oporu v realitě a v jakýchkoliv číslech. Vždyť ani ratingové agentury nám ani o stupínek nezhoršily rating. Ten se stále zlepšuje už od konce devadesátých let, což je naprostá výjimka v rámci celé EU. Ale umným politickým marketingem a umnou rétorikou tehdejší opozice se v těch covidových chvílích opravdu podařilo navodit představu, že jsme před krachem a že se musí zvolit jiné strany, abychom ozdravili veřejné finance. Ale ty veřejné finance před žádným krachem nebyly. Byly samozřejmě v problematické situaci, ale ty vysoké schodky tehdy vykazovaly všechny okolní země. Můžeme se bavit, zda byly všechny covidové výdaje utraceny efektivně, ale rozhodně to není klíčový důvod, proč jsou tady nyní ty schodky. A vlastně tou klíčovou ránou do veřejných financí nakonec ani nebyly různé covidové více či méně transparentní výdaje činěné v nějakém pohotovostním a nouzovém režimu, ale bylo to zrušení superhrubé mzdy. Jestliže bychom dnes měli superhrubou mzdu – a já po ní nevolám – tak si spočítejme, kolik by to přineslo. Pro ten příští rok by to bylo nějakých 140 miliard korun – 90 miliard státnímu rozpočtu a nějakých 50 miliard obcím a krajům. Kdybychom vrátili zdanění mezd zaměstnanců, o čemž je ta superhrubá mzda, tak bychom v příštím roce měli zcela vyrovnané veřejné rozpočty. Tudíž veřejné finance v žádném rozvratu nebyly, ale veřejnost tomu uvěřila a zvolila strany, které slibovaly nápravu. A protože v rozvratu nebyly, tak se ty strany nyní ani moc nemusí činit, aby ty veřejné finance stabilizovaly. Veřejnost pak má pocit, že udělaly nemožné, že Česko uniklo tomu hrozivému bankrotu – který ale nikdy nehrozil. On je to vlastně majstrštyk politického marketingu, který pramení z toho, že podstatná část veřejnosti nerozumí veřejným financím. Veřejnost uvěřila zkrátka nějakým vyeskalovaným tvrzením, která prostě byla nesmírně zveličená.

Myslíte, že je chyba, že v současné vládě není někdo, kdo by byl profesí ekonom?

Nemyslím si, že to je chyba, protože když se podíváme třeba na to, kdo šéfuje Evropské centrální bance, tak to je právnička. V Americké centrální bance to je také tak. Tyto role jsou zkrátka hodně “manažerské” – a to, co musí ten politik, třeba ministr financí, umět, tak to je si umět nechat poradit. To znamená obklopit se ekonomy, kteří mu dobře poradí. Myslím si, že vláda má několik poradních orgánů včetně Národní ekonomické rady vlády, kde jsem také během té předchozí vlády působil. A i v té současné jsou experti. Myslím, že i řadě těch ekonomů, kteří jsou v tom NERVu, tak někdy vstávají vlasy hrůzou na hlavě, když politici prosadí něco, co jim není úplně po srsti. Já sám můžu dát jeden příklad za sebe: Když v roce 2020 tehdejší Babišova vláda zavedla rouškovné, to znamená těch 5 000 korun pro důchodce, tak mě volali z jednoho média a ptali se, co si o tom myslím a proč to NERV doporučuje vládě. Ale já se o tom dozvěděl z těch médií. Takže řada i ekonomických věcí prostě vzniká na půdorysu těch koaličních stran a ti odborníci o tom nemusí být vůbec zpraveni, což může být problém. Já si třeba myslím, že takové věci, jako je nulová spotřební daň na tiché víno, je velice kontroverzní a že by u většiny ekonomů neobstála. Většina ekonomů by třeba také chtěla radikálnější řezy v oblasti dotací. Ale zde se dostavuje ke slovu ten politický kompromis, který skutečně je náročný – a zvlášť v té pětikoalici. A zdaleka ne vše je podle představ ekonomů.

Vy jste zmínil to rouškovné, nad kterým jste zvedl obočí. Považujete za něco podobného třeba výdaj na nákup sítě benzinových pump, který uskutečnila tato vláda nebo na firmu NET4GAS, která distribuuje plyn? To jsou všechno miliardové investice, které i laikům připadají divné.

Podle mě není strategický význam pro to, aby stát vlastnil benzinové pumpy, takže tomu nerozumím. Při nějaké palivové krizi by vláda stejně nemohla vysoké ceny benzínu a nafty stlačovat, protože neovládá rafinérie. Ty tady ovládají zejména Poláci a Maďaři, kteří tady buď skrze podnik Orlen vlastní přímo rafinérie nebo sem skrze maďarský MOL a jeho dceřinou společnost slovenský Slovnaft dováží už zpracované, rafinované ropné produkty. Takže to, že bude v rukou státu jedna – a ani ne ta největší – síť čerpacích stanic, tak to asi nemůže měnit cenotvorbu. Tento výdaj je podle mě skutečně nesmyslný a ekonomicky nemá žádné racio, aby vláda provozovala čerpací stanice. Myslím, že vláda ani nedokázala tento nákup pořádně vysvětlit a když už jsme mluvili o tom NERVu, tak bych chtěl vidět jednoho jediného člena, který by obhajoval, že to byl dobrý krok. Co se týče NET4GAS, tedy té společnosti, která vlastní tisíce kilometrů plynovodů v České republice, tak tam je to trochu jiné, protože tam přece jen lze vnímat určitý strategický element takového nákupu. Tam je problematické spíše to načasování investice, která navíc obnášela velkou část dluhu společnosti. Prostě dokud ta společnost byla zisková – a ona byla zisková kvůli zejména tomu, že ruský Gazprom platil za přepravu plynu – tak byla společnost v soukromých rukou zahraničního kapitálu – a to kanadského a německého. No a jakmile společnost přestala býti ziskovou kvůli sankcím na dovoz ruských energií a odstřihávání se od nich, tak vlastně nemá co přepravovat a zisková není. A v této fázi to má přejít na českého daňového poplatníka, aby to platil. To mi přijde poněkud zvláštní a je to klíčová výtka. I když vím o dopisu pana ministra průmyslu a obchodu Síkeli šéfce Evropské komise Ursule von der Leyenové, ať zváží tu možnost, že po kompletním odstřihnutí od ruského plynu by vlastně mohly na Slovensko proudit ty molekuly plynu přes Českou republiku z Německa, z Norska a z těch přístavních terminálů na zkapalněný plyn. A to by zase mohlo dostat NET4GAS z té aktuální ztráty do zisku. Ale je třeba říci, že Rakousko má i jiné cesty než přes to Německo a Česko. Může získávat plyn například z Itálie, Slovensko zase může získávat například z Litvy… A navíc je možnost, že Slovensko bude brát plyn třeba z Azerbajdžánu, to znamená dál z východu. Takže je velice diskutabilní, jestli se skutečně podaří dostat NET4GAS opět do zisku na základě toho, že mu bude placeno za přepravu plynu například na Slovensko nebo do Rakouska. Pravděpodobně žádný soukromník by při tak nejistém zisku do tak velkého obchodu nešel. Ale protože se jedná o státní peníze a “z cizího krev neteče”, tak k tomu vláda přistoupila.

Aby naše veřejné finance byly v nějaké rovnováze a abychom hleděli do budoucna s optimismem, tak se musí dařit českému průmyslu, protože jsme průmyslová země. Zároveň jsme relativně malá země, která je navázaná na trhy našich nejbližších a větších sousedů. A ty zprávy, které k nám chodí, nejsou příliš optimistické. Například Volkswagen aktuálně nevypadá úplně nejlépe a pro nás klíčová Škoda patří pod Volkswagen. Do jaké míry nás může ovlivnit evropská ekonomika, regulace z EU, Green Deal a podobné záležitosti?

Určitě to nepovede k nějakému zlevňování. Cílem všech těch opatření je naopak zdražování, protože jednak se musí takzvaně internalizovat externality, což je skutečně ekonomický fenomén, kdy třeba cementárny, ocelárny, elektrárny vypouští do ovzduší emise, které následně poškozují životní prostředí. Tyto velké podniky nebyly nijak penalizovány za to, že poškozují životní prostředí, což se může třeba projevit i zhoršením zdravotního stavu populace a většími náklady na veřejnou zdravotní péči. Takže před nějakými dvaceti lety vznikl systém emisních povolenek, které si tyto podniky kupují, a tak se zpět na ně přenáší náklady, které souvisí s těmi emisemi. Od roku 2027 se má rozšířit okruh emisních povolenek, takže už se nebude týkat pouze těch velkých podniků, ale i samotných domácností. To znamená, že budeme vlastně platit tu povolenku třeba v ceně vytápění v našem bytě nebo když pojedeme na čerpací stanici a natankujeme benzín a naftu. Mně to jako přijde jako legitimní věc, ale to, co mi vadí, je zase ten taneček politiků, který jsme viděli třeba v červenci letošního roku. Naše vláda chtěla tak nějak pokoutně schválit ty dokumenty, které dláždí cestu tomu takzvanému “českému Green Dealu” – v podstatě je to ta Green Dealová legislativa překlopená do české legislativy. Tuto legislativu budeme muset stejně přijmout a nyní už se schyluje k dalšímu pokusu. A není pravda, že by to mělo zdražit pohonné hmoty jen o dvě koruny na litr. To tak může být v té úvodní fázi, ale studie prominentních německých think tanků hovoří o nárůstech třeba 10 až 15 korun na litr. O tom by se měla vést debata a ne se to zametat pod koberec. V nějaké společenské diskuzi by vláda měla jasně říct “chcete zdravější životní prostředí? Tak za to musíte něco zaplatit”. Ale vláda nic takového neříká. Ona prosazuje nějaký zásadní dokument, který zásadně mění režim české ekonomiky, ale vůbec o tom nevede diskuzi. A to je to, co mi vadí a je špatně. Pak ten establishment samozřejmě ztrácí v očích veřejnosti důvěryhodnost. A ke slovu se dostávají různé alternativní proudy, které pak jsou tím establishmentem označovány za dezinformační, protože přicházejí s různými informacemi. Ale tak když se nemluví o tom, co ten establishment má na stole, tak veřejnost ztrácí důvěru a více se uchyluje k nějakým dalším zdrojům informací. Problém je, že se politici o nepříjemných věcech prostě bojí hovořit. Třeba já, když na základě dat německých prominentních think tanků a analytiků, řeknu, že zdražení nemusí být dvě koruny na litr, tak okamžitě je snaha takový názor umlčet. Není náhoda, že zrovna v červenci, v čase dovolených, vláda něco takového chtěla prosadit. Takto zásadní dokument by se ale měl řešit přece úplně jindy.

A nebyla by ta diskuze už vlastně pouze “akademická”? Ten evropský Green Deal je přece už nezvratný.

Asi nelze očekávat žádné zásadní změny, ale právě i proto by se vláda měla k tomu postavit “jako chlap” a nedělat tyto kličky.

Není to “kličkování” také důvod, proč vláda ten návrh rozpočtu pro rok 2025 zveřejnila tak na poslední chvíli? Abychom tedy neměli čas se v něm úplně hrabat a třeba rozvinout ty debaty? Ten režim byl z pohledu historie České republiky unikátní.

Ty přípravy rozpočtu vláda letos skutečně nebývalé zavřela do jakési černé skříňky. To ale úplně nesouvisí s tím českým Green Dealem, protože to jsou dokumenty, které jsou střednědobé povahy – nebude to platné od příštího roku. Nicméně to uzavření debat o rozpočtu do té černé skříňky vládě přišlo vhod, protože ona prostě nenaplní ten svůj klíčový slib výrazně ozdravit veřejné finance. Funkční období jí končí v příštím roce, a to už prostě ta vláda nedá. A samozřejmě čím méně se o tom bude hovořit, tím pro ní lépe. Když se o tom bude mluvit pouze v září, tak je to pro ní lepší, než kdyby se o tom mluvilo od poloviny června až do toho září. To znamená, že z pohledu politického marketingu budou ty negativní dopady vměstnány do daleko kratšího období. To mám za ten klíčový důvod, proč se rozpočet zavřel do černé skříňky. Myslím, že kdyby vláda měla v příštím roce hospodařit přebytkově nebo vyrovnaně, tak to bude už někdy od února vytrubovat do světa.

Je pro ekonomy relevantní debata o dani z nečekaných zisků, tedy “Windfall Tax”, která se zúžila jen na ČEZ a vlastně opticky snižuje deficit na 230 miliard?

Je to relevantní debata, protože u té Windfall Tax už skutečně neexistuje důvod, proč by měla příští rok pokračovat. To je skutečně daň, která by neměla být a ani příslušné nařízení Evropské komise něco takového nežádá. Ono volá po alespoň částečném pokrytí těch mimořádných výdajů, ale nikoliv po plném. To je zase, že tady Češi využili příležitosti a jsou papežštější než papež a bruselštějští než Brusel. Prostě příští rok bude daň, která dominantně zatěžuje jednu skupinu lidí, a to menšinové akcionáři ČEZu. Desítky miliard od těchto lidí poputují do veřejné kasy, což si myslím, že je neobhajitelné – a to i z hlediska nějakých morálních principů a z hlediska pravicové politiky. Toto je skutečně silně levicové a diskriminační opatření, protože penalizuje jednu skupinu lidí a stát tím i poškozuje kapitálový trh. Prostě platí, že ten, kdo je na kapitálovém trhu, kdo je na burze, je v ohrožení nebo potenciálně zapláče. Já v tom vidím celý soubor negativních projevů a dopadů a myslím, že takové věci střednědobě až dlouhodobě škodí. A to je pro českou ekonomiku zásadní.

Dovedete si představit, že ten další rozpočet, který bude vláda předkládat, může být optimističtější a lepší než je tento?

Já bych nerad, aby to vyznělo, že ten rozpočet považuji za katastrofu. Ty investice jsou příznivé, daří se stabilizovat ten schodek veřejných financí k HDP, což je mimojiné dáno tím, že kraje a obce mají obrovské přebytky – v příštím roce možná až 90 miliard. Ty veřejné finance nejsou v nějakém katastrofálním stavu a ani nikdy nebyly. Určitě jsou nyní v lepším stavu, než byly v době, kdy tato vláda začala úřadovat. Samozřejmě ji nyní přeje to, že už tu není covid a už tu není propuknutí války na Ukrajině. Takže si přejme, ať je i ten příští rok ekonomicky normální. Ať není žádná pandemie a ať válka skončí – to pak prospěje i českým veřejným financím. A rozhodně se nebojme nějakého bankrotu nebo něčeho takového. To České republice nyní absolutně nehrozí.