Domluvili jsme si svatbu v kostele. A jde to, říkají influenceři Zahálka a Filip
Vývoj LGBT komunity
Roman Filip a Štěpán Zahálka jsou mladí influenceři z LGBT komunity, kteří stojí za podcastem Úplně normální. S Lubošem Procházkou v Prostoru pro dva mluvili o podcastu, svém životě a vývoji v LGBT komunitě.
Roman Filip a Štěpán Zahálka hosty Prostoru pro dva:
Vy už nějakou dobu natáčíte podcast, který se jmenuje Úplně normální, který je o životě dvou kluků, kteří spolu žijí ve vztahu. Kde ten nápad vznikl?
Roman: Jednoho dne jsem se ráno probudil a najednou mi tady ta myšlenka přišla do hlavy. Podcast, nebo něco takového jsem chtěl dělat už dříve, protože k médiím mám blízko a celkově mě to oslovovalo. Ale chtěl jsem mít něco hodnotného, co bych dokázal předat ostatním lidem. V tu dobu jsem začal vlastně chodit se Štěpim a nějak jsme se poznávali, budovali jsme vztah a už v tu dobu jsem pochopil, že je to něco jiného že je to přesně to, co jsem hledal. Je to prostě ten pravý člověk – takové to klišé. A říkal jsem si, proč to vlastně i nepředat dál.
Často se o komunitních svazcích říká, že ti kluci jsou přelétaví. Chtěl jste předat i informace o tom, že takový vztah má opravdu smysl a je dobré ho budovat?
Roman: Já sám hledal nějakou inspiraci nebo lidi z gay komunity, kteří to mají nastavené jako já, protože já jsem byl vždy vztahový. A tak jsem hledal jsem v gay komunitě takové lidi, ale oni nejsou moc vidět. Oni vždycky někam zalezou a nejsou tak vidět, mi přijde.
A mluvíme o tom, že hledat lidi, kteří by vám sedli, nebo lidi, kteří by byly inspirací pro točení toho podcastu?
Roman: Celkově pro vztah. Já jsem chtěl ukázat, že jsme právě i my jako naše komunita, gay lidi, opravdu normální lidi, kteří mají i vztah a dokážou ho budovat a chtějí být spolu až do smrti.
Štěpáne, vy přikyvujete – takže když váš partner s takovou nabídkou přišel, okamžitě jste řekl ano, nebo jste to zvažoval?
Štěpán: Já jsem tu nabídku okamžitě odmítl. Protože jak nejsem člověk, který by pracoval v médiích – nebo aspoň v té době to tak bylo – tak mi to přišlo jako něco neuvěřitelného. Ale po nějakém čase jsem si to vlastně rozmyslel a kývl na to. Trochu jsem měl podmínky, jak ten koncept celkově upravit, ale myslím, že jsme se hezky domluvili a pak jsme to dali dohromady.
Roman: Štěpa se věnuje marketingu, takže hodně přemýšlí marketingově – jak by se to dalo dělat a podobně. Já to taky mám v sobě, ale pořád tam mám víc těch médií, předávání informací a takovýchto věcí. Štěpa je hodně analytický.
Podcast funguje už rok, kolik jste doteď vyrobili dílu toho povídání o slastech a strastech komunitního duhového vztahu?
Roman: No ono se to spočítá blbě, protože natáčíme i vlogy a bonusové díly.
Štěpán: A pak natáčíme i epizody hodně dopředu…
Jaké díly budou následovat?
Roman: Náš vztah pořád roste. Teď třeba máme to, že nás přijali na vysokou školu. Oba dva jsme se rozhodli, že jdeme studovat vysokou školu.
Která to bude?
Štěpán: Jdeme do Zlína na Baťovku. Oba dva jdeme studovat marketing.
Roman: Udělali jsme přijímačky a přijali nás oba. Takže tohle je taková výzva a určitě to budeme řešit v podcastu. A samozřejmě plánujeme i svatbu, takže se budeme brát – to bude taky velké téma. Takže pořád jsou nějaké inspirace.
Kdo je iniciátorem těch témat? Jste to vy, Romane, protože máte vztah k novinařině?
Roman: Jo, přesně. Já jsem zvyklý chrlit a Štěpán je zvyklý to třídit. Ale sám často přichází s tématy – je to spíš 50 na 50.
Kde ten podcast vyrábíte?
Štěpán: My ten podcast vyrábíme u nás doma. Je to paradox, protože bydlíme v miniaturním bytě, takže když máme nahrávací den, tak musíme celý ten byt vlastně přeskládat, abychom se tam vůbec vešli. Ale myslím, že na tom výsledku není poznat.
Odmítl někdy někdo z vás nějaké téma probírat?
Roman: Máme jasně dané hranice. To jsme si dali.
Zvete si i hosty?
Roman: No to přesně se právě bude dít. Už je máme právě rozjednané a určitě tam budeme mít hosty. První hosti určitě budou naše maminky. My jsme totiž měli docela silné díly o našich coming outech a samozřejmě, jak to bývá, tak naše maminky k tomu měly nějaké výhrady… Tak jsme jim řekli, ať to přijdou říct normálně na mikrofon.
Ne všechny podcasty mohou být úspěšné. Jak moc si připouštíte, že nemusíte být na trhu úspěšní?
Štěpán: Říkali jsme si, že to je taková sázka na nejistotu a že uvidíme třeba po třech měsících – jak se to vyvine a jak se to chytne. A ono se ukázalo i to, že tím, jak to ze začátku nebylo profesionální, tak to bylo v něčem jiné a lidi to dost bavilo. Takže v tom si myslím, že bylo i takové naše kouzlo.
Roman: Mě samotného překvapilo, že se to líbí, že nám lidi píšou, že máme i takové úspěchy. Na sociálních sítích to velmi, velmi dobře funguje, až se jako sám divím. Máme i milion zhlédnutí u “Reelka” – nechápu. Takže je to vlastně hezky naopak – že tomu nedáváme až takovou váhu. Je super, že to funguje.
Od 1. ledna roku 2025 vstoupí v platnost novela občanského zákoníku, která z většiny dorovnává práva osob stejného pohlaví – nejsou ještě dořešené adopce dětí pro stejnou pohlavní páry. Řešili jste to i ve vašem podcastu?
Roman: Řešili. Řešili jsme to partnerství – jak bude vypadat, co tam bude. A abych řekl pravdu, tak nejdříve jsem se chtěl vzít já, ale pak se mi nelíbilo to, že to úplně není tak stoprocentní, tak jsem se nechtěl vzít, ale Štěpán pak chtěl. Ve finále jsme si vlastně v podcastu řekli, že se vezmeme.
Bude to příští rok?
Roman: My už víme všechno. Máme i místo, budeme se brát v kostele, protože jsem z křesťanské rodiny, tak pro mě je důležité, aby to bylo vlastně jednak duchovně zabalené.
A bude to prostě...
Jaký je pohled římskokatolické církve na život osob stejného pohlaví?
Roman: Právě od římskokatolické církve máme půjčený ten kostel, ale já nejsem katolík, jsem protestant. Takže nás by měl oddat člověk, který mě sám křtil a bude mít ten kostel jenom propůjčený. Ale i přímo ten kněz římskokatolické církve se s námi bavil, chtěl nás poznat, poznal nás… Byl to velmi progresivní kněz.
Štěpán: Vlastně nám vysvětlil, co je a co není v jeho silách. My jsme se pak právě domluvili na tom propůjčení kostela a myslím, že to je vlastně forma, která je pro nás lepší.
Chtěli byste i adoptovat potomka nebo si ho nechali odnosit nějakou náhradní maminkou?
Roman: Děti chceme. To i v podcastu říkáme otevřeně, ale zatím to určitě není naše téma. Samozřejmě je nám líto, že to je v takové situaci, i proto vlastně děláme ten podcast, aby se tyhle věci šouply, aby veřejnost pochopila, že jsme v pohodě a úplně normální.
Ten partnerský svazek, do kterého se chystáte, se ale podle zákona nejmenuje “manželství pro všechny”, je to “partnerství”. Jak moc vás tohle trápí? Vím, že pro část homosexuální veřejnosti je to téma velmi třaskavé.
Štěpán: My jsme to probírali i v podcastu a to, že to nebude manželství, ale bude to partnerství, tak nám samozřejmě vadí. Nedává nám to z jakéhokoliv hlediska smysl, ale my jsme si právě i říkali, že dobrá, teď se něco schválilo, jmenuje se to trochu jinak, než bychom očekávali, ale nechceme dalších pět, osm let čekat, až přijde další změna. Takže tu svatbu uděláme teď.
Jak se vám žije v Česku v roce 2024?
Roman: Třeba když jsem sem jel, tak jsem měl takovou špatnou náladu a říkal jsem si, že trošku žiju v zemi zabedněnců. Ale Česko fakt miluji. Jen je to takový momentální stav, kdy vidím, kdy třeba se udělala na olympiádu úžasná kolekce a všichni to tady sepsuli. Ale svět to naopak vyzdvihuje – tu kolekci od Jana Černého. Pořád nás poznamenává ten komunismus – to pořád cítím. Myslím si, že tohle téma je pořád aktivní. Ale myslím, že třeba za těch pět let jsme se hodně dostali dopředu. Přijde mi, že to jde někam kupředu.
Štěpán: Já si myslím, že to je určitě lepší, posouvá se to a můžu to i porovnat se světem, protože my jsme dost cestovali po Evropě a když vlastně porovnám ty jiné státy s Českem, tak si myslím, že ve finále můžeme být rádi, že žijeme tam, kde žijeme. Ta situace v zahraničí totiž taky není ideální, akorát my Češi, jak si pořád dokola stěžujeme, jak je to tady špatné, tak nemáme kolikrát ty zkušenosti ze zahraničí.
Jak moc vnímáte českou politiku? Jak moc to k sobě pouštíte?
Štěpán: Já jsem upřímně člověk, který se politikou zabývá docela dost. Ale měl jsem období, kdy jsem to trochu omezil, zablokoval jsem nějaké sociální sítě, přestal jsem číst články a musím říct, že se mi vlastně žilo docela hezky… A po nějakém čase, když jsem tenhle zájem obnovil, tak jsem vlastně zjistil, že se za tu dobu nic extra nestalo a že je všechno při starém.
Roman: Možná, že to je právě tím, že jsem tím hodně oklopený kvůli své práci, tak už jsem trošku možná otupělejší, takže si to moc k sobě vlastně nepřipouštím.
Řešíte v podcastu někdy i politiku? Třeba zdražování nebo daně…
Roman: Spíš to řešíme lifestylově. Když už bychom řešili ceny, tak bychom je řešili kvůli tomu, že si chcem třeba pořídit dům.
Jak moc se mění tolerance nebo uvědomění? Jak jste prožili coming out?
Roman: Já jsem z Plzně, což není až tak velké město, ale je to velké město. A to, že jsem gay, jsem věděl prostě od malička, takže žádný velký coming out nikdy nedělal. Na základce už dávno všichni věděli, že jsem vlastně gay. A nějakou negativní zpětnou vazbu jsem cítil až třeba ve dvaceti, jednadvaceti letech. Teď je mi dvacet sedm. Vím, že třeba můj mladší brácha měl trošku problémy, protože se mu lidi vysmívali za mě – že jsem já gay. Takže vím, že se k to němu dostalo, ale on je naštěstí dost průbojný a má silnou osobnost, takže to v pohodě zvládl a ani mi to nevyčítá. Ale vím, že on to měl vlastně paradoxně i těžší než já.
Štěpán: Já měl coming out až někdy ve 20 letech. A teď je mi 28. A moje rodina to přijala dobře, samozřejmě potřebovala nějaký čas na zpracování, ale teď se normálně stýkáme. Je to pro nás úplně běžné téma. Jk se to posunulo za těch osm let, tak samozřejmě cítím i to, že když se třeba bavím s mladšími lidmi, tak ti to berou úplně normálně a ani se nad tím nepozastavují – už vlastně automaticky počítají s tím, že člověk, se kterým mluví, by mohl mít teoreticky partnera, nebo partnerku. Což mi přijde zajímavé, protože ještě ta naše generace – lidi kolem třicítky – tak si myslím, že prostě automaticky počítají s tím, že kluk má holku, holka má kluka, tečka. Ale ta nová generace už i trochu upravuje tu komunikaci.
Osmého srpna máte mít na Střeleckém ostrovu live podcast, že? To budete jenom vy dva nebo i host?
Roman: Budeme tam jenom my dva a budeme mluvit o rodině.
Tedy o tom, co všechno by mohlo následovat po těch novelách, když všechny klapnou?
Roman: Přesně tak. Ono vlastně i letošní téma Pride je rodina, takže jsme na toto téma navázali a budeme se bavit o tom, co vlastně do budoucna plánujeme a jak to je vůbec i třeba v rámci té legislativy možné.
Tím tématem rodiny jste mi teď připomněli, že většinou souběžně s Prague Pride je pochod Aliance pro rodinu, která je vždycky poblíž a dává najevo, že rodina je základ státu.
Roman: To se nám velmi líbí. To je téma, který nás velmi oslovuje. Takže to se nám líbí a je to samozřejmě lepší než latex.
Umíte si představit podcast, kdy by mezi vámi dvěma a třeba zástupci té Aliance pro rodinu byla nějaká debata, kde byste se pokusili názorově si vyjasnit ty pozice?
Štěpán: Ano. Zní to jako výzva. A vlastně i minulý rok, jak jsi byl ty Romčo pracovně na Prideu, tak jsi dělal i rozhovory s různými lidmi a byla tam nějaká církevní skupina, se kterou jste tam měli takovou podobnou debatu. A líbilo se mi, jak jsi vlastně dokázal argumentovat. Takže já si myslím, že nějakou debatu bychom si dokázali představit.
Roman: Tak i já procházím si z křesťanského prostředí, takže skoro vím, co v té hlavě mají. Nechci být moc vyhraněný, ale myslím si, že to mají nastavené špatně.
Pokud by se někdo chtěl s vámi o něčem poradit – ať už to kluk nebo holka – můžou vám někam napsat? Můžou se vám ozvat?
Roman: My k tomu i v podcastu vyzýváme a jsme tomu otevření – i proto tady právě jsme. A lidé nám píšou hodně. Píšou nám na sociální sítě, třeba na Instagram, kde se nám hodně svěřují se svými dost vnitřními příběhy a my se jim samozřejmě snažíme nějak odpovědět. Samozřejmě nemůžeme jim poradit, co mají dělat, ale spíš jim říkáme nějaké svoje zkušenosti, co jsme my zažili. Jde to i přes mail, ale většina píše přes ten Instagram, Facebook, máme i TikTok a občas nám napíše někdo i tam. A musím říct, že jsme byli překvapeni, kolik vlastně lidí nám napsalo a co s námi jsou ochotní řešit – že nás vnímají jako nějaké blízké kamarády. Občas nás potkávají třeba v tramvajích a pozdraví nás, jako bychom byli jich dlouholetí kamarádi.