Radio Prostor

Dobře udělený zákrok se pozná tak, že se nepozná. Důležité je i přijetí stáří, říká plastický chirurg

Plastická chirurgie

Kdo by nechtěl vypadat lépe? Doktor Ondřej Měšťák přišel do pořadu O všem vysvětlit, proč to není jen rozmařilá touha a jak nás krása ovlivňuje – ať chceme, nebo ne. Spolu s Markétou Rachmanovou rozebrali nejčastější zákroky, vývoj plastické chirurgie, ale i třeba život plastického chirurga nebo na jaké zákroky chodí muži a proč.

O VŠEM S MARKÉTOU RACHMANOVOU

Rozhovor s Ondřejem Měšťákem

0:00

0:00

Rozhovor s Ondřejem Měšťákem:

Máte profesní deformaci, že naproti vám sedí člověk, kterého vidíte poprvé a vy si říkáte “tak do čelíčka by to chtělo trošku botoxu, něco bych dal kolem očíček”?

No určitě jsem deformovaný… Ale zákroky lidem nedoporučuji – kromě botoxu, který je super efektivní, bezpečný a opravdu krásně zpomaluje stárnutí horní poloviny obličeje. Analyzuji všechny lidi na které se dívám, ale spíš se zamýšlím nad tím, jakou technikou bych třeba něco operoval, jestli by to bylo efektivní, nebo ne.

Kam se píchá botox?

K mračivce, k horizontálním vráskám na čele. Dobře udělený zákrok plastické chirurgie nebo estetické medicíny se pozná tak, že se nepozná. V dnešní době ten botox používáme jako rejuvenace – omlazení. Dáváme takzvaný baby botox, což jsou malé dávky, aby se ty vrásky vůbec neudělaly nebo aby se udělaly méně.

Jak vyvíjí plastická chirurgie?

Plastika se samozřejmě posouvá, ale je to spíše v rámci desetiletí. Neposouvá se tak rychle jako jiné obory – třeba jako onkologie nebo kardiologie, které jsou mnohem důležitější. A i kvůli tomu je tam víc peněz. Třeba v oblasti prsu můžeme u části pacientek dosahovat mnohem lepších výsledků, než jsme dosahovali před deseti lety. Některá prsa, když se tam dá implantát, tak vypadají hodně špatně. Pokud ale použijeme moderní a složitější techniky estetické chirurgie, tak můžeme i z prsou, která by dříve neměla úplně dobré výsledky pouze s tím implantátem, mít mnohem lepší výsledky – třeba při kombinaci s tukovou tkání nebo s takzvanou vnitřní podprsenkou.

Vy máte výhodu, že tyhle věci můžete třeba generačně rozebírat se svým otcem, panem Janem Měšťákem. Říká někdy třeba “když jsem byl mladý, co bych za to dal, kdyby to šlo takhle dobře jako dnes?”

To táta úplně neřekne. Táta je hodně konzervativní a opravdu si drží to, co dělal dřív. Spíš pozvedá obočí nad nějakými novými technikami, které se používají. Takže nějaké odlišné generační názory tam jsou, ale v dnešní době už mě nechává ty zákroky vykonávat. Když jsem začínal, tak to bylo trošku složitější.

Koukal vám pod ruce?

Ano. Ale na druhou stranu mě zase brzdil v nějakém přílišném experimentování. Usměrňoval mě, takže v něčem to bylo určitě dobré.

Posunul se i ideál krásy – to, co bylo hezké v devadesátých letech se dnes vnímá jinak. Ale přece jen ta atraktivita člověka něco znamená. Osobně jsem přesvědčená o tom, že atraktivnější lidi to mají třeba jednodušší ve chvíli, kdy chtějí sehnat nějakou dobře placenou práci. Když má HR na stole fotografii top hezké holky, která je navíc i chytrá a něco umí a vedle toho fotografii průměrné šedé myšky, tak si bohužel myslím, že sáhne po té hezké holce. Jak to vnímáte vy?

Máte hodně dobrý instinkt a vnímáte to dobře, protože to tak je a máme na to data. Mám jednu zajímavou přednášku o tom, jak lidé vnímají krásu, aniž by to vůbec chtěli. Lidé si myslí, že krása není důležitá, ale je. A ovlivňuje to nás všechny, ať člověk chce nebo ne. Hezcí lidé mají menší pravděpodobnost, že dostanou pokutu nebo že budou odsouzeni soudem, mají vyšší platy, lepší známky ve škole a rychlejší akademický postup – krása má vliv i v té akademické sféře. Ale myslím, že mnohem větší vliv má to, jak se člověk cítí a jak je sebevědomý – ten zákrok člověku může zvednout sebevědomí a může být v životě šťastnější. Takže to je takový sekundární efekt, který je možná ještě výraznější, než ten zákrok samotný.

Pak jsou tady sociální sítě, což jsou výkladní skříně našich životů. Jak často musíte někomu rozmlouvat něco, co viděli na Instagramu a co se jim v tu chvíli líbí a co strašně to chtějí?

Prakticky nikdy, ale samozřejmě každý doktor a každá klinika má nějakou svoji sociální skupinu pacientů, takže je to možná i tím, kdo k nám chodí. My se specializujeme na přirozené výsledky – třeba právě u těch prsou. Většina mých pacientek nechce, aby někdo poznal, že mají zvětšená prsa. Stejně tak to platí i pro zákroky v obličeji. Ty přefouklé rty, vyboulená prsa, to není něco, co děláme. Obecně chodí na konzultaci na plastickou chirurgii hodně normální lidi. Ti blázniví, kteří jsou třeba závislí na plastikách, těch je extrémně málo. Je to fakt výjimečná věc.

Anti-aging je velké společenský téma, hodně se o tom mluví a píše. Na jednu stranu je to trend, na druhou stranu se ale volá po přirozenosti.

Důležité je přijetí stáří. Já myslím, že je dobré stáří brát pozitivně. Můžeme s ním trošku bojovat, ale nemůžeme ho zastavit. Pro mě je nejdůležitější, aby se každý cítil co nejlépe. Protože když se člověk cítí dobře, tak vyzařuje pozitivnější emoce a zlepšuje celé okolí. Takže ať si každý dělá to, co ho dělá nejvíce šťastným. Jsou data, že po těch estetických zákrocích jsou lidé přijímání lépe a i se lépe cítí. Z rozhovorů s pacienty po zákrocích vyplývá, že mají větší šance – určitě to není správné, ale bohužel je to tak. Podvědomí lidí takhle funguje.

Platí pravidlo, že čím dřív budu uvažovat o tom botoxu, tak tím déle bude ta kůže hezká a mladá?

Je to strašně individuální. Jsou holky, které mají hlubší vrásky na čele už ve dvaceti letech. Je to genetikou i životním stylem. Genetiku člověk nezmění, ale ten životní styl ano.

To znamená neponocovat, hodně pít, dobře jíst a hýbat se?

To je úplný základ. Velmi důležitý je kvalitní spánek a hodně lidí ho zanedbává. A ano, ten botox výrazně zamezí tomu, aby se nám tvořily vrásky. Ale musí se to dávat tak, aby to nebylo poznat, aby to nebylo takzvané “frozen forehead” – zmrzlé čelo. Cíl všech dobrých estetických doktorů je, aby to bylo přirozené. Botox, nějaké resurfacingy, chemické peelingy a microneedlingy jsou věci, které podle mě fungují na udržení dobrého stavu kůže. Dobrá kosmetika je také důležitá, ale je spíš sekundární.

Estetických klinik a plastických chirurgů je veliké množství. Možná se žena, která je odhodlaná podstoupit zákrok, hnedka na začátku lekne, že neví, kde hledat a co je ta známka kvality. Co byste poradil?

Je to loterie. Ale to je i v případě, kdy jdete do autoservisu nebo do nemocnice. V České republice je ta kvalita ale obecně na docela dobré úrovni.

Ještě platí to, že sem jezdí na zákroky lidé ze zahraničí?

Ano. Ale ne kvůli kvalitě, spíše kvůli ceně. Ten medical tourism je spíš ze západu na východ.

Jak se v tom orientovat? Podle čeho vybírat?

Záleží, jak analytický ten člověk je. Doporučil bych se podívat na pár klinik a zjistit si něco o těch doktorech, kteří na těch daných klinikách působí. Nejdůležitější je vidět výsledky operací. Každý doktor má jiné zaměření – někdo dělá přirozenější výsledky, někdo méně přirozené. Třeba i ze sociálních sítí už klient nacítí takovou osobnost kliniky i toho lékaře. A i to je podle mě důležité – aby si pacient s doktorem sedli. Doporučuji se objednat i na více konzultací. Pacient může vnímat více věcí – kolik má lékař na toho pacienta času a co vlastně říká. Člověk pak vidí rozdíly v přístupu jednotlivých klinik a podle toho si může vybrat. Takže určitě bych doporučil zajít na více míst a podívat se na výsledky před a po. Pozornost bych upíral i na to, jak se ten daný lékař vzdělává. Ne tolik doktorů se vzdělává tolik, kolik by mohli. A také záleží na tom, co má za vzdělání – to, že jede člověk na kongres, ještě nemusí nic znamenat. Po atestaci už hodně doktorů nemá motivaci se dál učit. To není jen v Česku, děje se to všude po světě.

Vy jste říkal, že cílem vašich zákroků je, aby skoro nebyly vidět. Stává se, že za vámi přijde někdo, kdo naopak chce, aby ta změna vidět byla?

To se téměř neděje. Můj cíl je dělat přirozená prsa. Ideál krásy prsu je jasně matematicky popsaný a jasný, takže o to se maximálně snažím. Ale jednou za pár měsíců přijde pacientka, která chce udělat nějaké opravdu obrovské implantáty, které jsou prostě nebezpečné, destruují to prso, je tam mnohem větší riziko komplikací a podle mě navíc nejsou hezké. Každý doktor má jiný názor, já bych se bál komplikací, následků a destrukce těch tkání. Výhoda menších implantátů je, že dlouhodobě nedestruují tkáň a po nějaké době jdou vyměnit za větší.

I onkologické onemocnění – jako je třeba karcinom prsu – může skončit tak, že ta žena absolvuje nějakou ablaci. Ti mamologové řežou a mám pocit, že se úplně v tu chvíli neřeší ta estetická stránka, která je velmi důležitá i pro tu následnou rekonvalescenci. Je to jenom můj pocit, nebo je to nějaký začarovaný kruh českého zdravotnictví?

Opět máte dobrý instinkt. Ta mastektomie je neučinnější terapeutická metoda pro karcinom prsu a takzvaný “breast conserving therapy” je tedy prs záchovný výkon, kdy se vezme jenom část prsu s nádorem a ozáří se zbytek prsu. To jsou dvě základní metody jak se to řeší. Hodně často se dělají ty prs záchovné výkony. Já si myslím, že někdy je dobré zrekonstruovat to prso spíš celé a neozařovat, ale na druhou stranu to je onkologická věc a o tom musí rozhodnout onkologové. Ti chirurgové se snaží zachovat víc kůže, ale ona se ta kůže stejně sama stáhne. Trošku se na to myslí a děláme i okamžité rekonstrukce, ale to je bohužel relativně málo. Okamžitá rekonstrukce je stav, kdy se přímo při jedné operaci udělá ablace i rekonstrukce prsu. Dnes se to dělá na více pracovištích, hodně to začínal můj táta na Bulovce, kde na konci devadesátých let založil centrum péče o ženy s nemocemi prsu. Ne všechny ženy, které by mohly mít okamžitou rekonstrukci se k ní ale dostanou. Myslím, že bychom to mohli posunout o kousek dál.

Jaký je vůbec zájem o studium plastické chirurgie? Je to žádaný obor?

Docela ano. Hodně lidí je možná demotivovaných tím, že si myslí, že je těžké se dostat do oboru plastické chirurgie. Není to zas tak složité. Vždycky to chce čas – a když člověk chce, dá tomu ten čas a snaží se, tak toho dosáhne. Štěstí je jenom o tom, jak rychle se to podaří. K nám třeba chodí i hodně mediků. Mám kurz praktické plastické chirurgie, kam mi chodí medici asistovat na Bulovce a zájem o to docela je.

S čím za vámi chodí muži? Já si zkusím tipnout – botox a víčka?

Přesně tak. Tipujete skvěle. Víčka jsou pro mě nejčastější zákrok u mužů. Nejčastěji se operují ta horní víčka. Je to malá operace, trvá pětadvacet minut. Má to super efekt, ale ne všichni to potřebují. Opravdu to umí toho člověka relativně snadno rozzářit. Pak se dělají gynekomastie. To je zvětšená prsní žláza u mužů – z konzumace marihuany, steroidů, nebo geneticky. Občas to mají i muži, co chodí do posilovny. Třetí nejčastější operace je liposukce. Často k tomu ty muže dotlačí manželka. Lidi obecně u plastického chirurga často končí kvůli svému okolí. Mám třeba pacientku, která za mnou přišla na konzultaci s tím, že má velký nos. Její máma jí fotila z úhlu, kde ten nos vypadá velký a přítel jí řekl, že má velký nos. Řekl jsem jí, že má úplně normální nos a že by potřebovala spíš vyměnit okolí. Lidé by se nad tím měli zamyslet a měli bychom podporovat své okolí v tom, aby se všichni cítili ve svých tělech dobře.

Je důležité o tom mluvit i s dětmi, aby nepodlehly tomu, že musíme být všichni krásní.

Ano, to určitě. Na začátku jsem říkal, že má ta krása vliv na to, jaké mají lidé platy, jak jsou úspěšní a tak dále, ale to je opravdu jenom malé procent toho, jak ten člověk působí – jak se chová a jaké má schopnosti je samozřejmě mnohem důležitější. Člověk může potkat ženu, do které se zamiluje a pak zjistí, že se s ní nedá bavit. A funguje to i naopak – můžete potkat někoho, kdo se vám tolik nelíbí a stane se z toho láska na celý život. Takže není to tak, že by byl ten vzhled úplně nejzásadnější. Má jen určitý vliv na sociální interakce.

Jak vypadá den plastického chirurga?

Každý den je jiný. V pondělí učím, v úterý mám ambulanci, což je většinou deset hodin a zhruba padesát pacientů – třicet kontrol, dvacet konzultací. Ve středu operuji na soukromé klinice, ve čtvrtek na Bulovce a v pátek zase na soukromé klinice. To je takový normální týden. Pak máme různé kongresy a někdy se také musím věnovat rodině.

Co je pro vás jako pro plastického chirurga nebezpečné? Pořád platí to, že byste neměl dělat třeba adrenalinový sport, že byste neměl moc lyžovat nebo že byste měl být víc opatrný právě na ty ruce, které jsou váš základ?

Hodně kolegů právě dělá adrenalinové sporty, protože se člověk dostane do “flow” stavu a odpojí se trošku od reality. Pomáhá to i v té psychické regeneraci – člověk pak může být víc připraven na pacienty a věnovat jim více energie.

Jak dlouho trvá rekonvalescence po plastice?

Je to individuální – záleží, co je to za typ zákroku. Já se to snažím dělat u mých pacientů tak, aby byla ta rekonvalescence prakticky instantní. Nejvíce dělám operace prsu a mí pacienti mohou dělat druhý den dělat prakticky všechno – kromě skákání a běhání. Velkou fyzickou zátěž doporučuji většinou až po dvou měsících.

Je něco, před čím byste chtěl jakožto plastický chirurg varovat?

No, tak těch věcí je samozřejmě víc. Myslím, že plastičtí chirurgové obecně by měli být garanti krásy a ta krása jde matematicky vypočítat. Doporučuji, aby byli lidé, kteří chodí na zákroky v estetické medicíně, konzervativní. Když se to přežene, tak už se to hrozně těžko bere zpátky a těžko se navrací ta přirozená krása. Doporučuji nekombiovat více velkých zákroků dohromady, aby se nezvyšovalo riziko celkové operace.

Ondřej Měšťák · Foto: RADIO PROSTOR