Děti zachraňují životy. Na hrdiny si nehrají, pomáhají přirozeně, říká předsedkyně Dětského činu roku

Rozhovor s Miroslavou Plánkovou:

Proč jste se rozhodli před dvaceti lety poukázat na ty dětské činy? Co za tím stálo?

Máte pravdu, letos slavíme již dvacátý ročník a stejně tak, jak je tomu dnes, tak i u samotného vzniku byla snaha ocenit, pomáhat a motivovat budoucí generace v tom, aby nebyli lhostejní k tomu, co se kolem nás děje a aby opravdu pomáhali a byly za to odměňováni a motivováni k tomu, že je to takto správně.

Dvacet let je dlouhá doba a společnost se změnila. I ty děti se trošku změnily. Je tam nějaká reflexe toho, co se za tu dobu stalo?

Tuhle otázku slýchám často. Za ty roky, co mám tu příležitost u projektu být a pročítat ty jednotlivé příběhy, tak ti malí hrdinové - protože se bavíme o projektu pro děti od 6 do 15 let - konají opravdu hrdinské činy. Děti vnímají okolí, nejsou lhostejní a musím říct, že nevidím zásadní rozdíly v tom, jak tomu bylo před dvaceti lety, deseti lety, ani jak je tomu teď. Jediné, co se mění, tak je možná způsob a forma obsahu té pomoci. Od toho vzniku jsme rozšířili kategorie například o kategorii pomoc na netu. Ta před dvaceti lety nebyla samotné téma, v této době ale už rozhodně několik let patří mezi zásadní. A snažíme se i poukazovat v rámci nějakých diskuzí a setkávání se s dětmi na různá nebezpečí, které pramení právě i z těch změn ve společnosti a v tom, že ty hrdinské činy můžete vykonávat i na netu.

Dětský čin roku je pro děti od 6 do 15 let. Může se dítě přihlásit samo, nebo ho tam musí přihlásit škola, rodič, nebo někdo, kdo zkrátka uzná, že to dítě udělalo dobrého a zaslouží si, aby o tom vědělo víc lidí?

Dětský čin roku je charitativní projekt, který je součástí stejnojmenného Nadačního fondu Dětský čin roku. V rámci projektu mohou děti přihlašovat své příběhy samy, ale mohou přihlašovat i příběhy ze svého okolí, svých kamarádů, spolužáků. Nejedná se o hrdinský čin, který by museli vykonat pouze oni, ale že byly i jeho svědkem. Přihlašovat mohou jednak samotným nahráním příběhu na webové stránky detskycinroku.cz, nebo zasláním na adresu nadace. Stále přijímáme příběhy pouze formou psaného textu, což má pro mě osobně ten hezký přesah, že se snažíme motivovat děti také k udržení českého jazyka. Velmi často jsou součástí těch samotných sepisování příběhů i učitelé, velký dík jde i jim, jelikož to dávají jako samostatné slohové práce a zadání ve školách, kde děti mají za úkol popsat tyto činy. Nejedná se o cvičení na pár vět, ty příběhy jsou popsány, alespoň ty vítězné, na celou A4.

Takže je to vlastně slohovka.

V podstatě ano. A při samotném vyhlašování mají děti za úkol ty své příběhy zároveň číst. To může být s pomocí kamaráda, který ho přihlásil, nebo za pomoci patrona, který zastřešuje tu danou kategorii. Takže je tady jak práce s textem, tak zpracování, tak formulování toho příběhu.

Jaké příběhy z minulých ročníků ve vás rezonovaly nebo zanechaly opravdu silný otisk? Co si pod tím dětským činem představit?

Těch příběhů je opravdu nespočet. Jsou to stovky tisíc příběhů. Ta samotná nominace finálních pěti za každou kategorii a jen vyhodnocení toho, co je a co není hrdinský čin, je velmi náročná záležitost. Ty příběhy přicházejí i v několika větách, ale ty děti v tu danou chvíli někomu strašně pomohly, někomu možná zachránily život, někomu změnily život, někomu zlepšily den a někomu pomohly v náhledu na mladou generaci. Ale pokud mám sdílet nějaký konkrétní, tak mě napadá jeden, který ve mně dodnes rezonuje i jako s rodičem. A to je příběh dívenky, která zachránila z hořícího domu své sourozence. Ten požár vznikl bohužel kvůli hádce rodičů, kteří po propuknutí požáru zachránili jenom sami sebe a děti nechaly v požáru. Ta holčička potom zachránila své sourozence. Bohužel všechny děti skončily v dětském domově, protože bylo vyhodnoceno, že rodiče nejsou způsobilí postarat se o své děti. Ta holčička teď dělá všechno pro to, aby zůstala v kontaktu se svými sourozenci. Tam, kde to bylo možné, tak zůstala s nimi i v dětských skupinkách. Její jediné přání je, aby si maminka vzpomněla na její narozeniny. Ona sama sebe vůbec neviděla jako hrdinku, ale v podstatě jako dítě, které touží po tom zásadním a základním, což je rodina, rodiče a bezpečí. Takových příběhů je každý rok opravdu několik. Další krásná ukázka je pomoc přírodě nebo pomoc starším lidem, kdy se děti rozhodli, že budou trávit čas s babičkami a dědečky. Napekly pro ně perníčky, zanesly je do nejbližšího domu seniorů a tam si se seniory například povídali o jejich životě. I podle zaměstnanců domu seniorů to mělo velmi pozitivní efekt na celkovou náladu seniorů. Není neobvyklé, že se při čtení těch příběhů rozpláčou i samotní patroni, kteří pomáhají těm výhercům v čtení příběhů.

Na tom, co říkáte, je asi nejhezčí to, že ty děti to nedělají jako úkol, že to je pro ně vlastně přirozené. Odkud si myslíte, že se bere to, že těm dětem není ten svět jedno, byť třeba v médiích, v televizi, v politice a jinde, jenom poukazují na ošklivosti toho světa?

Ono to možná bude přesně tak, jak říkáte. Že ten svět má nějakou tendenci více rozebírat a zviditelňovat ty špatné věci, které se dějí, upozorňovat na to, jaká příkoří se dějí. Stačí si zapnout naše nejsledovanější publicistické zpravodajství… A o tom, co se daří, co je povedené, co naopak funguje a je správně, tak se tolik nemluví. Ale díky projektu Dětský čin roku jsem součástí spousty příběhů a ukázek toho, že to tak vůbec není. O tu příští generaci se opravdu nemusíme bát. Je tam spousta správně nastavených hlaviček a absolutně nejsou lhostejní. Naopak se setkáváme s tím, že když si s těmi dětmi povídáme, tak kolikrát zmiňují, že dospělí to viděli také, ale nepřišli pomoct. Že vlastně tu danou situaci ignorovali a proto se stane, že pro tonoucího kamaráda skočí spolužák. Nebo vidí babičku, která nedokáže přejít přes cestu, protože jede spousta aut a poblíž není přechod pro chodce. Přijde to dítě a najde způsob, jak tu babičku bezpečně převést na druhou stranu.

To je vlastně smutná a zároveň hezká realita.

Ale je to bohužel realita. A snad z těch dětí, které budou motivovány k tomu, že je správné tohle dělat, budou vidět, že je to oceňováno, tak vyrostou dospělí, kteří to budou mít stejně.

Pomoc na netu asi nespočívá v tom, že naučím babičku jak chatovat nebo jak si založit e-mailovou schránku. Patří tam i vzdělání v tom, jak být ostražitější na internetu?

Těch příběhů přibývá. Přiznám se, že to není kategorie, která má největší počet příběhů, ale je vidět, že tam ta tendence je. Tuto kategorii zaštiťuje jeden z našich partnerů, Seznam. Objevují se příběhy, kdy vnuk, vnučka pomáhají babičce při tom, aby nebyli napadení “internetovými šmejdy” nebo příběhy o tom, jak dítě zabránilo stalkování jejího kamaráda či kamarádky přes SMS zprávy a emaily. Například jeden konkrétní příběh, který byl oceněný v minulých ročnících, souvisel s nebezpečím pro malé holky.

Jak ověřujete pravdivost příběhů?

Při registraci příběhu dítě zároveň uvádí, na jakou základní školu, případně víceleté gymnázium dochází. Vždy je tam uveden i kontakt na jeho učitele. Objevily se i příběhy, u kterých by bylo nutné okamžitě kontaktovat sociální péči, případně policii, což jsme právě skrz školu i udělali, protože se i objevily situace nebo příběhy, kdy daná situace popisovala trestný čin. A samozřejmě je potřeba si tyhle věci ověřit, nemávnout rukou, že to je tak absurdní, že tohle rozhodně nemůže být pravda. Ale snažíme se taktně - právě skrze pedagogy a danou školu - prověřit, jestli o tom zaprvé vědí a jestli se tohle stává. To jsou ty horší případy. V případě těch konkrétních činů, například záchrana života nebo konkrétní daná pomoc, tak se toho vyhlašování účastní i ti dotyční, kterým ten život byl zachráněn, případně komu pomohli.

Kdo je součástí poroty? Kdo o tom rozhoduje?

Jestli můžu celý ten proces maličko přiblížit, tak děti mají možnost v letošním roce od března až do září přihlašovat příběhy. Mohou je také přihlašovat pedagogové nebo kamarádi těch hrdinů. V průběhu října, na konci toho přihlašovacího kola vyberou organizátoři, partneři a patroni pět finálních příběhů z každé kategorie, které jsou následně na webových stránkách projektu a je možné pro ně hlasovat.

Kolik těch příběhů přichází?

Přichází jich zhruba kolem pěti set, šesti set za rok.

Mě tady zaujal jeden příběh s název “Daroval vlasy nemocným”. I tohle považujete za hrdinský čin, o kterém je třeba mluvit a může být příkladem?

Rozhodně ano. Tenhle konkrétní příběh byl dokonce sepsán starší sestrou, která popisovala hrdinský čin její malé sestřičky, která ještě psát neuměla. Sama od sebe se totiž rozhodla, že věnuje vlásky na paruky pro děti, které jsou nemocné. A dokonce k tomu vyzvala i další.

Už jste tady nakousla systém vašich patronů. Ti se mění každý ročník, nebo je to parta, která s vámi zůstává už delší dobu?

My máme to velké štěstí, že máme stabilní osazenstvo nebo partu patronů, kteří jsou s námi už od toho samého začátku – třeba čestný předseda a moderátor slavnostního předávání Aleš Háma nebo Jitka Čvančarová, Petra Černocká, Jan Révai, Zbyněk Drda, Lucie Křížková, a další. Pak se ale každoročně objevují pod záštitou některých kategorií, například zmiňovaný Seznam nebo v letošním roce i náš partner Oresi, budou mít své speciální patrony. Nebudu přibližovat, kdo to bude, ale jsou to VIP osobnosti.

Je to tak, že některým dětem třeba vůbec nedojde, že spáchaly nějaký hrdinský čin a došlo jim to až ve chvíli, kdy na to někdo poukázal?

Já si myslím, že ano. Část příběhů je sepsaná díky učitelům, ti hrají v projektu velikou roli.

Co pro to dítě znamená ta nálepka “malý hrdina”? Když dostane tuhle nálepku za záchranu lidského života, spřátelí se zachránce se zachraňovaným?

Ano. To je například vítězný příběh loňského ročníku, kdy kamarádka pomohla kamarádce a tím ji zachránila život. Dívka měla velké deprese a měla tendence k tomu, aby si sáhla na život. A díky jejich přátelství se nic tak špatného naštěstí nestalo. Na samotném vyhlašování je to velmi emotivní, často děti své příběhy ani nedočtou, takže jim s tím patroni pomáhají. Kolikrát je to pro děti i první výlet do Prahy – cesty tam i zpět hradíme celým skupinám, pořádáme raut a chodíme třeba i do Muzea voskových figurín. A pak s nimi komunikujeme, dělají rozhovory, fotí se… Myslím si, že je to pro ně nezapomenutelný okamžik. A budeme rádi za šíření povědomí o tomto projektu. Velmi špatně se nám daří zapojovat pražské školy. Z Prahy tam téměř žádná škola nějakým aktivním způsobem zapojená není, což mi přijde velká škoda.

V Praze je málo hrdinů? (smích)

Já věřím, že tento ročník bude silnější. Je pravda, že není potřeba si ty příběhy vymýšlet, takže pokud se nestal žádný hrdinský čin, tak chápu, že se nepřihlásí.

Tak já vám přeji, ať se těch příběhů přihlásí hromada. Děláte hrozně hezkou práci a musíte mít moc hezký pocit už jenom z toho, že mezi těmi příběhy jste a jsem přesvědčená o tom, že o naší mladou generaci opravdu nemusíme mít starost, že to s těmi dětmi není tak strašné, jak se občas povídá.

Také moc děkuji, Markéto. Ještě bych chtěla zmínit, že v tom rozhodně nejsem sama, mám úžasné kolegy ze společnosti Whirlpool, kteří byli v podstatě u zakládání projektu. Takže my tím žijeme všichni. Všichni jsme na to hrdí, že děláme věci, které mají smysl a že když můžeme, tak je správné pomáhat. A že i společnosti, které se zabývají prvoplánově byznysem a generují zisk, tak si dokáží najít způsob, jak dělat správné věci a podporovat je.

Takže, pokud jste učitel, rodič, máte něco společného se školstvím nebo zkrátka máte pocit, že nějaké dítě udělalo něco, co by si zasloužilo označení dětský čin roku, tak se podívejte na www.detskycinroku.cz a Mirka Plánková se na vás určitě bude těšit.

Děkuji za pozvání.