Děti při dabingu nic nehrají, opravdu v té roli jsou. Je to řemeslo, říká dabingová režisérka Hana Krtičková

Rozhovor s Hanou Krtičkovou:

Moderuje Aneta Christovová

Jak jsi se dostala k dabingu a herectví?

Možná to bude znít trošku jako klišé, ale každá holka má sen, že bude princezna, herečka a modelka. Ve čtrnácti letech jsem se dostala do uměleckého kroužku Studio uměleckého přednesu v Pardubicích, kam jsem chodila společně s hvězdami dnešního libereckého divadla a s Julčou Voldánovou, která byla ve zprávách v České televizi.

Jak jsi se tam dostala?

Byla jsem na škole strašná šprtka. Paní učitelky si mě vybíraly, abych za totáče recitovala budovatelské básničky. Později mě bavilo se trošku předvádět, být v kolektivu stejně smýšlejících lidí a na něčem společně pracovat. To byl můj hnací motor, velmi mě to bavilo a chtěla jsem se neustále zlepšovat.

A jak jsi začala s tím herectvím?

Není snadné se na tu školu dostat a já se tím začala zabývat, až když jsem byla docela stará – děti chodí na konzervatoř ve čtrnácti a mě to napadlo až v nějakých patnácti, šestnácti letech. Takže jsem se snažila dostat na DAMU a strašně dlouho to nevycházelo. Maminka říkala, že jestli se na tu školu dostanu, tak bude chodit kanálama. (smích) A můj tatínek říkal, že ohmataná pistole ze mě teda nebude. (smích) Teď jsou naši snad spokojení a smířili se s tím, čím dnes jsem. Nicméně během mých pokusů dostat se na DAMU jsem studovala češtinu a hudební výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Na činohru jsem se hlásila čtyřikrát a pan Rezner vždycky říkal: “Krtičková, zase!” (smích)

Jak jsi se na ty přijímačky připravovala?

Připravovala mě paní Veronika Matějová, dlouholetá rozhlasačka. Velmi mi pomáhala. Na ten poslední pokus jsem se nehlásila na činohru, ale na alternativní a loutkové herectví, kam jsem se dostala vlastně napoprvé a jsem za to ráda.

Co ti to dalo?

To nejdůležitější, co mi to dalo, bylo zjištění, že stát na tom jevišti není pro mě. Nerada jsem průměrná a měla jsem tušení, že bych se v herectví zařadila mezi ty lidi, kteří prostě stojí v zástupech. To se mi nelíbilo, proto jsem to vzdala a přešla jsem na tu druhou stranu, kde můžu kibicovat – k dabingu. (smích)

Jak sis tedy našla k dabingu cestu?

Ve škole jsme měli hlasovou výchovu a jevištní řeč. Učila nás geniální paní, Janička Altmanová, kterou všude chválím a blahořečím, protože ona mě k tomu navedla. U sebe doma v obývacím pokoji nás po večerech, po svých hodinách, učila dabingovou techniku. Byla opravdu strašně otevřený člověk pro všechny z toho ročníku, který vedla. Sama velmi aktivně dabovala, takže nám domluvila setkání s režisérem do televize, a dělali jsme ty hromadné repliky. Každý z nás si vyzkoušel nějakou malou roličku a asi tři z nás si ten režisér vybral a řekl, že to s námi chce zkusit i příště – takhle začala moje dabingová kariéra. Začala na těch Kavčích horách se třemi replikami a postupně jsem si to tam vyseděla až k velkým rolím. Trvalo to třeba dva roky, než si mě někdo všiml a než jsem začala pořádně dubovat.

Měla jsi nějakou vysněnou roli či herce, které jsi chtěla dabovat?

Hmmm, asi ne. (smích) Dabovala jsem Umu Thurman, a to bylo moc fajn, ale nemám žádnou herečku, která by byla vyloženě spjatá s mým hlasem. Ale stala jsem se hlasem Daisy, manželky Kačera Donalda. A možná to bylo osudové, protože můj otec byl za totáče v Itálii a přivezl mi tričko s Daisy. (smích)

K dabingu je potřeba talent, ale asi i hodně praxe, viď?

Je to stejné jako u herectví, je to řemeslo. Musíte se naučit dobře mluvit a ovládat všechny ty technické záležitosti, které k tomu patří.

Musí být dabér i dobrým hercem?

Já si myslím, že skvělý herec ještě nemusí být dobrý dabér. V tom dabingu totiž pracujete pouze se svým hlasem, musíte ho oprostit od svého těla. Dělám i dabingové kurzy pro děti a ty umí být absolutně přirozené a nemají potřebu něco hrát. Oni v té situaci, v té roli, existují. A čím víc to dítě dabuje a čím víc roste, tak má potřebu se nějak předvádět a začne nepřirozeně hrát. Nebo je to přestane bavit. Pamatuji si Vojtu Kotka, kterého jsem měla jako čtrnáctiletého kluka. Ten byl vynikající a zůstalo mu to.

Čím tě dabing tak okouzlil?

Je to práce s hlasem, a to se mi strašně líbí. Osobně se mi líbí altovější zabarvení, sameťáci. Nemám ráda uječené dabérky.

Dabingu se věnuje i tvá dcera, že?

Ano.

Kdo další z rodiny dabuje?

Ještě syn. (smích) Manžel chtěl také, ale to by nešlo.

Jak poznám, že by mohlo mít mé dítě talent na dabing?

Ten rodič to pozná těžko, protože s tím nemá zkušenosti a neví, co hledat.

Tak jak sháníte děti?

No, těžko. Většinou to jsou děti od herců. Ty dabingové kurzy pro děti dělám i z toho důvodu, abych těch dětí měla dostatek. Třeba kluci jsou použitelní jako děti do té doby než začnou mutovat. Holčičky jsou ambiciózní, těch se hlásí více. Obecně říkám, že čím mladší dítě, tím lepší. Nesmí být zakřiknuté a sedět v koutě, ale čím větší rošťák a výřečný tvor, tak tím líp.

A může se k dabingu dostat i dospělý?

Když je to člověk, který je mimo obor, tak v podstatě nemá šanci. Nicméně je spoustu herců, kteří tu příležitost během studia nedostali a propracují se k tomu později. Když narazíte na osvíceného režiséra, který se nebojí důvěřovat člověku, který ještě nikdy nedaboval nebo nezpíval, tak tam nějaká šance je. Každý dabingový režisér má své oblíbené kolečko lidí.

Co je takový základ, který musíš mít v sobě a co se dá lehce naučit?

Ty technické věci musíš mít v sobě – výborně mluvit. Je potřeba mluvit čistě, srozumitelně a umět vyjádřit hlasem emoce. A to kdy, jak a jaké pauzy dělat, to už je otázka zvyku a cviku. U dětí je ideální začít kolem sedmého, osmého roku. Třeba ty máš velmi specifický hlas a opravdu tě neobsadím na vícero malých rolí, protože když je například sto rolí, nezveme si do studia sto dabérů. Jednoho herce obsazujeme do více rolí. Na to je potřeba mít takový neutrální hlas, aby posluchač nepoznal, že promluvil ten stejný člověk v první minutě, v patnácté minutě a potom ještě na konci filmu.

Jak dnes dabing vůbec probíhá?

Dříve to bylo podle mě výborné, ale bylo to tím, že toho obsahu nebylo tolik. Tehdy se film zkoušel jako divadlo. Přišli herci na zkoušku dabingu, týden to zkoušeli a pak to třeba natočili. Pan Klapka, skvělý dabér Colomba, mi vyprávěl historky, jak dabovali, jak to zkoušeli a pak to v přímém přenosu dabovali. Hrálo se tedy jako divadlo. Dnes je to jinak – přijdete do studia, jste tam sám a oddabuje pouze tu svoji roli. Takže mnohdy ani neví, o čem ten film je, když má v tom filmu třeba jen pět vět.

A na hlavní role se herci připravují dopředu?

V dnešní době je to trošku složité, protože každá společnost si to své dílo chrání a nechce ho pustit ven předtím, než vyjde v té televizi. Takže se to nedá posílat. Dřív jsme si nosili VHSku a vytištěný papír, abychom si to doma natrénovali. Někteří herci to chtějí vědět dopředu, takže mají šanci si přečíst scénář. Ale ta doba je taková, že přijdete do studia a ten film vidíte poprvé.

Jak tak velké změny vnímáš?

Dá se tomu vlastně přizpůsobit. Záleží také na tom, jak a co se dabuje, jakým tempem se to dabuje a kolik na to ta společnost vynaloží peněz. Takže ten výsledek je potom rozdílný podle stavu financí – na něco je více času, na něco je méně času. Trochu se obávám nástupu umělé inteligence. Divadlo vždycky zůstane, ale nejsem si jistá, jestli dabing umělá inteligence časem nenahradí.

Nemáš na závěr nějakou vtipnou historku z natáčení?

Já nevím, jestli to Bohdan Tůma snese. (smích) Točili jsme takový severský film, kde byl Bohdan bača. Měl tam nějakou repliku a já jsem mu říkala, kdy má začít. Po chvíli se z druhé strany se ozvalo: “Bééé, bééé”. Tak říkám: “Bohdane, co to děláš?” A on řekl: “Já myslel, že dabuju tu ovci.” (smích)