Dcera národa je dobovka z Národního obrození. Díky moderním prvkům osloví i mladší diváky

Matěj Chlupáček minisérii Dcera národa režíroval spolu s rumunsko-maďarskou filmařkou Cristinou Groșan. Rozhovor s ní si můžete přečíst zde.

Cristina Groșan o Dceři národa

Znala jste osudy Zdeňky Havlíčkové?

Jako cizinka žijící v České republice jsem samozřejmě znala Karla Havlíčka Borovského a něco málo o národním obrození, ale vůbec jsem netušila, že měl dceru – a jakou dceru! Když mě Matěj a Maja z Barletta Productions poprvé oslovili s tímto projektem, začala jsem číst všechno, co jsem našla o Zdeňce Havlíčkové a národním obrození. Pocházím z oblasti na rumunsko-maďarské hranici, takže v 19. století jsme všichni byli součástí jednoho impéria – Rakousko-Uherského. Také jsme bojovali za právo mluvit vlastním jazykem, jen na východnější straně impéria. Takže tohle jsem chápala.

Ale když došlo na Zdeňku, fascinovala mě tahle mladá dáma, která dostala šanci, co zněla až příliš dobře, než aby to byla pravda. Ale samozřejmě, co zní tak dobře, že to snad ani nemůže být pravda, obvykle pravda není. Národní obrození chtělo ze Zdeňky udělat symbol pro české ženy, vybrali pro ni peníze na věno přes národní loterii, ale očekávali od ní i naprostou poslušnost. Což je pro mladou dvacátnici, která poprvé zažívá lásku, nemyslitelné. Tohle podle mě dělá náš seriál zajímavým. Plány skupiny vážných politiků jsou obráceny naruby chytrou, mladou, zaláskovanou ženou.

Jak se vám jako cizince vstupovalo do dění v době českého národního obrození?

Dříve jsem v Praze natáčela celovečerní film Běžné selhání podle scénáře Kláry Vlasákové, který produkoval Marek Novák z Xova Film. Byla to skvělá zkušenost a součástí spolupráce byl dlouhý a plodný castingový proces s castingovou režisérkou Majou Hamplovou. Když mě jako producentka oslovila s příběhem Zdeňky Havlíčkové, okamžitě mě zaujal. Téma o dospívání mladé ženy mi samozřejmě není cizí, ale příběh zasazený do Rakousko-Uherska byl pro mě také zvlášť zajímavý.

Jsem rumunsko-maďarského původu ze smíšené rodiny, taková typická Transylvánka, dalo by se říct. Pocházím z východní části toho samého Rakousko-Uherska a měli jsme podobné národní boje. O těch jsem věděla z hodin dějepisu ve škole. Čtení o české historii mi jen rozšířilo pohled na napětí v Rakousko-Uhersku na konci 19. století a pomohlo mi lépe pochopit českou věc tehdy a Čechy dnes. Doufám, že jsem mohla přinést svébytný pohled a přispět k obohacení způsobu, jakým je příběh Dcery národa vyprávěn.

Myslíte, že je Zdeňčin příběh aktuální i dnes?

I když se Zdeňčin příběh odehrává v 19. století, zní pravdivě i dnes. Vzpoura proti autoritám, první láska, procházení různými životními zkušenostmi obklopená přáteli a prohlubování toho přátelství – to jsou univerzální milníky, které patří k dospívání. Jenže v 19. století byla společenská etiketa a zákony jiné. Plnoletost byla ve 24 letech, mladá žena se nemohla rozhodovat sama a procházka s mužem po ulici Na Příkopě znamenala něco tak vážného jako oznámení zásnub.

Chtěla byste žít v jiném čase než ve 21. století?

Každá doba v historii přináší specifické výhody a výzvy. Jako ženě mi 21. století připadá jako nejlepší čas pro život, i přes jeho problémy. Zároveň mě nekonečně fascinuje společenská etiketa 19. století, jejich láska ke kultuře, způsoby, jakými národní obrození bojovalo za českou kulturu, aby přesvědčilo Vídeň dát českým zemím více pravomocí. Po tolika čase stráveném s jejich odkazem je skutečně fascinující procházet se po Praze a objevovat jejich stopy, které jsou stále mezi námi.

V domě, kde byl léčen a na tuberkulózu zemřel Karel Havlíček Borovský, je nyní obchod se sportovním vybavením. Národní divadlo, které podporovali jak Palacký, tak Rieger, postavy, které mají v našem příběhu svá místa, je nadále ikonickým místem Prahy. Procházíme se po Riegrových sadech, které byly pojmenovány po Františku Riegrovi v roce 1913, deset let po jeho smrti, na počest jeho přínosu českému národu. Při krátké procházce Novým Městem, v Palackého ulici 7, se ocitneme tváří v tvář velkému Palackému, protože to bylo místo, kde žil, pracoval a nakonec zemřel. Ale po Zdeňce v Praze není ani stopy. Je pohřbená v Německém Brodě (dnešní Havlíčkův Brod), daleko od svých rodičů. Naštěstí však nyní existuje seriál, který vypráví její příběh, jak se stala Dcerou národa.

Jak probíhala režijní spolupráce s Matějem Chlupáčkem?

S Matějem jsme začali spolupracovat už v rané fázi. Když Lucie Vaňková psala scénáře k seriálu, my jsme začali sledovat různé filmy nebo seriály pro inspiraci, diskutovat s producentkou Majou Hamplovou, lokačním a sestavovat filmový jazyk

a vizuální svět, ve kterém by měl být příběh Zdeňky Havlíčkové vyprávěn. Proces castingu s Majou Hamplovou byl poměrně rozsáhlý, a pak také zkoušky. Když pak přišel čas na natáčení seriálu, Matěj a já jsme byli na stejné vlně. Natáčecí dny byly intenzivní, a protože jsme se snažili přizpůsobit dostupnost herců a našich fantastických lokací, často to znamenalo, že měl Matěj dvě scény a hned potom jsem měla dvě scény já, takže jsme se často střídali. Ale natáčení v minus 10 stupních, ve dnech s minimem světla, kdy herci nosí historické kostýmy a boty, takže není možnost mít na sobě moc vrstev, je obzvlášť náročné. Ale naštěstí profesionalita a odhodlání herců a štábu překonalo fyzické obtíže, které takové natáčení přineslo.

Nakonec musím vyjádřit své nadšení nad neuvěřitelným historickým architektonickým dědictvím České republiky. I když jsem si byla vědoma její bohaté historie, byla jsem překvapená rozsahem a zachovalostí jejích historických budov. Byli jsme první produkcí, která natáčela na zámku v Novém Městě nad Metují, také jsme natáčeli některé scény v Jaroměřicích nad Rokytnou a v klášteře v Doksanech. Každá lokace přinesla do projektu jedinečné vizuální bohatství, které krásně obohatilo svět Zdeňky Havlíčkové.

O Cristině Groșan

Cristina Groșan je rumunsko-maďarská filmová režisérka působící v České republice. Od ukončení univerzitního studia režírovala šest krátkých filmů, které byly uvedeny na mezinárodních festivalech. Její krátký film Holiday at the Seaside o vztahu dcery a matky získal řadu cen, byl promítán na více než 40 festivalech a online dosáhl přes 1 milion zhlédnutí. Cristinin celovečerní debut Dobré věci stojí za pláč měl premiéru v roce 2021 na Mezinárodním filmovém festivalu v Sarajevu a byl nominován za nejlepší scénář na Maďarských filmových cenách.

V roce 2022 Cristina představila svůj druhý celovečerní film Běžná selhání na 79. Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, v sekci Giornate degli Autori, kde získala cenu za nejlepší režii pro autorky do 40 let. Film vznikl v česko-maďarsko-italsko-slovenské koprodukci, do českých kin byl uveden v roce 2022 a získal nominace za nejlepší scénář (Ceny české filmové kritiky), nejlepší scénografii (Český lev) a nejlepší kameru (Asociace českých kameramanů). V září 2024 má premiéru seriál Dcera národa (Canal+ / Česká televize, produkce Barletta), který Cristina spolurežírovala.

Cristina je členkou Asociace maďarských režisérů, ARAS – Asociace režisérů, scenáristů a dramaturgů a v akademickém roce 2024/2025 bude hostující lektorkou na FAMU International.