David Stypka v posledních pěti letech svůj čas naplnil. Oslovoval lidi něčím nenormálním, říká producent Červinka

Rozhovor s Martinem Červinkou:

Co jsi poslouchal v autě, když jsi sem jel?

Poslouchal jsem poslední album Terezy Balonové. Tedy zatím poslední. Ona měla koncert v Lucerna Music Baru a já to album půl roku neslyšel, tak jsem si tu hudbu chtěl osvěžit. A potvrdil jsem si, že to je mimořádný talent s velkou budoucností.

Mám pocit, že vydavatelství SinglTon Music se poslední dobou nebývale daří. Protože ten fenomén kapely Jelen v tuhle chvíli potvrzuje to, že je to kapela pro velká pódia a pro velké festivaly. A Kateřina Marie Tichá, další zpěvačka, která u vás velmi vyrostla, vydala už druhé sólové album.

Je to tak. Ukazuje se, že se ta její hudba dostala k lidem a že chodí ve velkém na koncerty.

Ona vlastně jede sólové turné, že?

Přesně tak. A teď na jaře měla první část toho turné a bylo kompletně vyprodané.

A Tereza Balonová byla jak objev roku na Slavících, tak na Andělech. O čem to všechno podle tebe vypovídá?

No tak vypovídá to, že dlouhodobá práce se může i vyplatit. Není to hned, ale je to práce s talentem a s nějakou vizí do budoucna. A máš pravdu, že se to teď úročí, takže máme radost.

A způsobuje úspěch těch tvých lidí, pokud se to tak dá říct, že se na tebe obrací víc lidí, kteří začínají a chtěli by taky prorazit?

Je to tak. Obrací se poměrně často, ale není to tak, že by člověk byl zahlcený písničkama nových interpretů. Ale samozřejmě to povědomí o našem vydavatelství se zvětšuje a ty reakce jsou veskrze pozitivní a začínající umělci to samozřejmě evidují a ozývají se.

Jak je to dlouho, co se zrodil fenomén kapely Jelen?

V O2 Aréně slavili deset let, takže teď už to je jedenáct let.

Jak moc ještě kluci dbají na tvoje rady?

No, mění se to, ale jsme v každodenním kontaktu. Ty plány se teď dělají třeba už na dva roky dopředu, protože ten zájem je obrovský a vlastně je pořád nějakým způsobem vedu. Samozřejmě se jejich zkušenosti výrazně zvětšily, takže všechno probíhá v týmu a v konzultacích a snažíme se to dělat společně.

Na začátku, když šli do toho byznysu, tak byli asi trošku naivní, ne?

Bylo to samozřejmě tak, ale to je logické. Když těch zkušeností je minimum, tak člověk má nějaké výrazně zkreslené představy. To vím i od sebe.

Já z nich mám pořád takový pocit, že si nechali tu svoji tvář a že je vlastně ten showbyznys moc nezkazil, ne?

Myslím si, že to je pravda a zároveň to je, řekl bych, jejich značka. Že oni jsou normální kluci a nemají nějaké hvězdné manýry, které, myslím, v Česku ani umělcům nepřísluší. Myslím si, že to nemají ani v povahách.

I rozptyl jejich posluchačské základny je vlastně široký, že tam chodí kde kdo.

Ano. Když hrají na festivalu v deset hodin, tak nám potom chodí maily nebo reakce, ať hrajou v osm, protože pro děti to je v deset prostě už pozdě. (smích) Chodí ale i důchodci, takže ten zásah je široký.

Tvůj největší parťák je dlouhé roky hudební producent Martin Ledvina. Ještě vás to spolu baví?

Baví. On je výrazně spojený se skupinou Jelen, kde po té hudební stránce dělá v zásadě to nejdůležitější, tedy že připravuje kapelu. Takže když natáčíme nebo připravujeme velké koncerty, tak jsme v kontaktu hodně. A pak jsou ta období, kdy se vidíme méně, ale ten vztah pořád funguje a to je i pro naše vydavatelství extrémně důležité.

Narazili jste někdy na období, kdy jste si v tvůrčím směru úplně nerozuměli?

Narazili, ale myslím, že to byla taková výjimečná situace - bylo to během covidu. Martin se dostal, myslím, psychicky trošku dolů. Špatně se mu hledal směr a cíl v tom, jak to bude vypadat příští dva, tři roky. A třeba my jsme si řekli, že ten covid zvládneme s klukama tak, že prostě budeme natáčet, to se týkalo i Kateřiny Marie Tiché. A tam jsme se s Martinem trošku rozešli, ale pak jsme se zase rychle sešli.

Jak se hledá směr pro ty jednotlivé umělce? To určuješ ty nebo Martin? Nebo s tím přijde kapela?

Je to různé, ale zrovna v tomto případě to bylo trochu plánované. Protože my jsme vydali ta první dvě alba, která byly hodně o těch kořenech, objevovaly se tam nádechy country a folku. A my jsme věděli, že musíme udělat nějaký krok, který to prostě trochu změní. A abych byl úplně otevřený, moc jsme nevěděli, jak to udělat. A tak z toho vznikla taková “z nouze ctnost”. To bylo to album Michala Tučného, kdy jsme si řekli: “Tak si vydechneme a uděláme jakoby poklonu někomu, koho máme rádi.”

Byla to tedy taková radůstka?

Ano, ano. A té kapely to pomohlo, protože se začala méně koncentrovat na vlastní věci a mohla si prostě zahrát. Bylo s tím spojené turné, takže to bylo hrozně fajn. A pomohlo to i v tom, že se ukázalo, že Jindra přišel s písničkami, které vlastně byly trochu popovější. Naznačil tím, kudy se to bude ubírat. Oslovili jsme nového producenta, Honzu Balcárka, a pak jsme s lehkostí mohli natočit nové album, které dostalo současnější sound. A jak rádia, tak i okolí na to reagovalo velice pozitivně, takže to bylo smysluplné.

Takže je to pořád ještě tak, že když je písnička v rádiích, tak má větší úspěch a dopad.

Je to tak. To vidíme i na koncertech. Prostě ty rádiové hity lidi zpívají hned. Samozřejmě streamovací služby pro určité žánry fungují víc, pro některé méně. Ale zrovna u interpretů SiglTonu, jsou rádia nezbytné.

Kde se vzal David Stypka, kterému bylo přes třicet let, když se objevil?

No, jemu bylo už skoro čtyřicet let. Byla to shoda náhod, ale ten první impuls byl, že jsem přednášel na nějakém panelu pro začínající hudebníky a skupiny, kteří chtěli poradit. A přišlo tam za mnou jedna dívka, dala mi nějaký nosič a řekla, ať si to poslechnu, že to je talent. No a já jsem si to poslechl a ukázalo se, že na tom zpívá kluk, který je výjimečný autor i výjimečnej interpret, který zpívá skvělé písničky. Byly ale “zabalené” v prapodivném kabátě, který evidentně nebude nikdy fungovat. No a tak jsem zavolal té dívce, ať mi na něj pošle kontakt. A ona mi ho poslala a sešli jsme se.

Měl jsi pocit, že jdeš do rizika, když mu už fakt nebylo dvacet?

Vždycky je to riziko, ale když něčemu propadnu a řeknu si, že to je prostě ono, tak se těžko zastavuji. A v kontaktu s Davidem bylo nejdůležitější získat si jeho důvěru, aby mi mohl důvěřovat v tom, že to, co budeme dělat, má smysl a nějaký směr a že to směřuje k něčemu, co chceme oba dva.

Bylo těžké získat si jeho důvěru?

Bylo to těžké, ale on byl na druhou stranu v takové situaci, že mu bylo třicet sedm a věděl, že už těch šancí moc mít nebude. A během roku to už bylo tak, že už jsme byli parťáci a už jsme našli společnou cestou.

Jedna věc je ta hudební stránka a druhá věc je samozřejmě ta osobnost a to, jak ten člověk bude působit navenek, jak bude vypadat na fotkách a tak dál. To jsou taky věci, do kterých mluvíš a ve kterých ty lidi směřuješ?

Určitě. To je hrozně důležité a také hrozně citlivé. A zvlášť u chlapa, který si myslí, že ví, jak to má všechno být.

Jak to bylo s ním? Tahali jste ho po obchodech s oblečením?

Nedávno jsem objevil nějaký e-mail, který jsem poslal stylistovi. A v něm jsem psal, jak bych si to představoval, ale musím otevřeně říct, že se to nikdy nikomu nepodařilo. (smích) Protože ta síla Davidovo osobnosti byla tak velká, že to bylo fakt náročné. Ale když se někde něco fotilo, tak to bylo fajn a myslím, že jsme našli určitou cestu - toho rozervaného básníka.

Je z tvého pohledu Davidův příběh už definitivně uzavřený?

Určitě jsou ještě možnosti, jak dát veřejnosti o Davidovi vědět. My jsme jeho album dodělávali posmrtně během komplikované covidové doby, ale nakonec se to všechno podařilo díky Bandjeez, Martinovi Ledvinovi i Kátě, kteří se na tom podíleli. A byli to vlastně jediní lidé, kteří to mohli dodělat, protože byli Davidovi nejbližší. S odstupem času jsme se s Martinem podívali na ty demosnímky, které tam k tomu albumu byly a zjistili jsme, že tam je ještě deset hotových, nazpívaných písniček. Tenkrát to ale bylo tak rozjitřené, že jsme to prostě nedovedli úplně s odstupem posoudit. Ale teď si musíme říct, co s tím máme udělat. Podle mě by si veřejnost ty písničky měla dostat šanci poslechnout. Protože si myslím, že takových písniček moc není.

Celý český svět ví, že David ten čas, který mu byl dán, naplnil beze zbytku.

Jo, naplnil. Ale naplnil ho posledních pět let, když začal opravdu profesionálně pracovat na tom, aby se ta veřejnost o něm dozvěděla. Protože on se do té doby prostě potácel a už to vypadalo, že se mu to nepodaří. A najednou se stala tady ta věc, že se ty věci začaly skládat tak, jak mají, aby ten člověk byl úspěšný a aby se o té tvorbě veřejnost dozvěděla.

Jak to ovlivnilo vztah nebo pohled na život lidí ve tvé stáji, když odešla takto klíčová osobnost?

Všichni jsme k němu měli vřelý vztah a byli jsme vlastně přátelé. Jeleni s ním koncertovali, cestovali a trávili hodně času, tak je to ovlivnilo hodně. Kateřinu mentoroval a Bandjeez k němu měli hodně blízko. My jsme to prožívali všichni společně, bylo to velice citlivé a mluvili jsme o tom opatrně. Já jsem byl první, který se to dozvěděl, znám Davidovo rodinu a bylo to prostě… Byla to hrozná tragédie.

Jak to začalo s Tomášem Klusem?

Já ho mám hodně spojeného s Markem ztraceným, protože jejich kariéry začaly ve stejnou dobu. Tomáš Klus byl zjevení, protože tady dvacet let nebyl folkař. On se ze začátku opravdu prezentoval jako folkový zpěvák a ty písničky byly skvělé. Takže já jsem z něho byl nadšený, protože se tady zjevil písničkář. Potom, jak inspiroval to okolí, tak následovala vlna různorodých českých písničkářů. Vždycky to tak je, že to někdo nakopne.

Dnes se Tomáš Klus vyjadřuje i k tématům, které absolutně nesouvisí s muzikou, ale jsou spíš politické a takové všeobecné.

Zrovna v jeho případě musím říct, že to sleduji velice povrchně, protože jsme se třeba deset let osobně neviděli. Ale myslím si, že ať je to jak chce, tak to prostě nějakým způsobem k němu patří a on to myslí vážně, upřímně a svým způsobem statečně.

Marek Ztracený měl svůj první velký hit Ztrácíš, vyletěl jako raketa, ale ta hvězdnost úplně nevydržela. Ty jsi ten jeho příběh sledoval a vím, že dodnes jste přátelé.

S Markem se vídáme, takže do toho vidím trochu hlouběji. Oni měl stejnou startovací dráhu jako Tomáš Klus. A po čtyřech nebo pěti letech Tomáš byl Zlatý slavík. A jestli startovali na nule, tak Marek Ztracený byl tehdy už mínus dvacet. (smích) Protože tím, jak se ta jeho kariéra vyvíjela a tím, jak se to těžko koordinovalo, na tom byl hůř, než když začal.

A je to tím, že ho nešlo zkoordinovat a nedbal rad?

Ne, bylo to trochu tím, že je tvrdohlavý a měl v sobě ten rock'n'roll. Navenek pak mohl působit arogantně, i když on takový nebyl. Prostě to lezlo ven nějak špatně. A do toho to rozhárané soukromí… No a pak se prostě rozhodl, co chce, kam směřuje, a udělal pro to v zásadě všechno. Já říkám, že to není popový zpěvák, že to je rock'n'rollový zpěvák, protože když se podíváš na jeho show, tak to má všechny ty atributy. Je to prostě náš Jerry Lee Lewis. To, kam se dostal, je pak už jeho vlastní práce.

Jak může podle tebe ta “ztracenománie” ještě dlouho fungovat? Protože on si teď dal pauzu.

To nevím. Já mu i říkal, že to je situace, kde mu nikdo ani nemůže poradit, kudy se vydat, protože v té situaci ještě nikdy nikdo nebyl.

A navíc je v ní sám.

No, přesně tak. Zatím to vždy zvolil správně, i když to někdy na první pohled vypadalo, že je blázen. On na to má intuici a já mu budu držet palce, aby se mu to dařilo pořád.

Ty jsi byl kdysi dávno i u zrodu skupiny Lunetic. Je současná situace na hudebním poli taková, že by si zasloužila nějaký nový boyband? “Trendovalo” by to?

Myslím, že jo. Samozřejmě Lunetici byli na vlně toho, že to fungovalo všude na světě. Ve Spojených státech, v Evropě, ve Velké Británii, všude byla vlna boybandů. Ale myslím, že nějaká variace boybandu by určitě fungovala i dnes. Ale vždycky k tomu musí být vytvořené podmínky, aby se to mohlo stát. Oni Lunetici nebyli žádní velcí zpěváci, spíš vůbec. Ale - a tomu se může kdekdo smát - ty texty měly obsah a vyslovovaly něco, co lidi cítili.

A hlavně ty holky tehdy potřebovaly mít někoho na tom plakátu toho svého časopisu, ne?

Přesně tak. Tenkrát to bylo Bravo a teenage časopisy. Ten zásah byl obrovský, to nikdo nepamatuje. Volali mi i renomovaní hudební publicisté a prosili, jestli bych jim kvůli dětem nesehnal podepsané CD od Luneticů.

Proč se nepovedlo udělat nějakou dívčí variantu Spice Girls? Byly tady ty tři holky…

To nějak fungovalo jeden čas. Ale úplně jsem to nesledoval. Ale samozřejmě ta energie jako ze Spice Girls, ta z nich nešla. Z Luneticů prostě ta energie šla. Když přijeli dělat někam tiskovou konferenci, tak prostě i ty škarohlídy, kteří tam přišli s despektem, tak ovládli tím, jak se chovali. Ti Lunetici měli bezprostřednost, takovou chlapeckou naivitu a upřímnost, která prostě byla ozbrojující.

Jako mamince by mi nevadilo, kdyby si moje holčička přivedla domů někoho jako je Vašek. On byl takový ten Mirek Dušín, že. To jste vlastně taky museli vyprofilovat, ne?

Přišlo to samo. Oni byli prostě takový typy. Byl tam ten Aleš, který za ně vlastně mluvil, pak tam byl Martin Kocián, který byl ten raubíř.

Sleduješ současné hudební trendy, které k nám přicházejí ze světa? Co třeba s tebou dělá fenomén Taylor Swift?

Fenomén Taylor Swift mi dělá radost. Protože v téhle době roztříštěné pozornosti, přehlcení informacemi, sociálními sítěmi a všeho dalšího, tak všichni říkají, že hudba už je na druhé koleji a že už neurčuje životní styl. A já na to odpovídám: Kdy byl za posledních třicet let takový fenomén jako je Taylor Swift? Nebo kdy nějaký písničkář vyprodal třikrát za sebou Wembley jako Ed Sheeran? Takže pro hudbu je to skvělé, protože víme, že žije. A to nechávám stranou fenomén hip-hopu.

Co ona má tak geniálního a zázračného? Jsou to jenom ty písničky? Já se přiznám, že ten fenomén úplně nechápu.

Taky tomu úplně nerozumím, ale myslím si, že prostě jednak nejsme ti Američané, takže úplně přesně nevíme, kde se to tam pojí. A taky má příběh, nějaký countryový začátek, byla to dětská hvězda.

Úspěch rapu a hip-hopu byl vidět třeba i na cenách Anděl. Je to cesta a směr, který je nějak logický v současném hudebním světě?

Mám radost, že přišla nějaká nová generace umělců. Upřímně řečeno, ta média, které tady 25 let ovládala mediální prostor, upřednostňovala určité umělce. A ti noví to měli hrozně těžké se tam mezi ně dostat. A teď přišla generace lidí, která jede jen na té vlně sociálních sítí a je to jen dobře. Oni ta klasická média už nepotřebují a nemusí jim uzpůsobovat to, co dělají. Možná to přizpůsobují něčemu jinému, ale to je jiná věc. Takže já té nové generaci hrozně fandím. Samozřejmě jim úplně nerozumím, ale jsem na jejich straně.

Znám hudební skladatele a songwritery, kteří se lehce bojí toho, že jim umělá inteligence sebere práci. Co bys vzkázal lidem, kteří se tím živí?

Někdo mi říkal, že ta umělá inteligence z 97 procent pozná, jestli písnička bude hit, nebo nebude hit. Tak si říkám, jaký to bude mít dopad v těch nadnárodních vydavatelstvích, kde všechno analyzují a mají ty streamovací služby.

Takže už budou jen hity. Protože když to nebude hit, tak co s tím, že jo.

Já samozřejmě nejsem člověk, který by dovedl dohlédnout, kam se to bude vyvíjet, ale pro to, co děláme v SinglTonu, je zásadní, aby to bylo originální a nezaměnitelné. Takže když zazpívá Jindra Polák, David Stypka, Kateřina nebo Tereza Balonová, tak je hned poznáš. Takže si myslím, že ta umělá inteligence asi bude umět napodobit, ale že ten prvek lidskosti a originality prostě bude nezaměnitelný.

A také je tady ten aspekt toho živého hraní, který je v Česku velmi populární. Festivalů je mnoho a ten český fanoušek je velmi věrný.

To máš pravdu. Je to fakt, těch akcí je strašně moc. Jeleni mají narvaný kalendář už kolikátý rok a lidi na ty akce chodí v tisících. Je fakt, že setkávání a sdílení zážitku je asi úplně zásadní.

Půjdeš na koncert Bruce Springsteena do Letňan?

Půjdu. Mám ho hodně rád a řada věcí, které v praxi hudebního průmyslu používám, je inspirovaná právě Springsteenem, musím říct.

Co třeba?

Je to nějaké charisma a nějaká síla, která z toho interpreta vyzařuje, to je pro mě zásadní i pro to živé hraní. Není to tak, že bych nutil svoje interprety poslouchat Bruce Springsteena, to ne, ale snažím se jim přiblížit to, aby chtěli ty fanoušky oslovili stejným způsobem. A myslím si, že u všech se mi podařilo to, že tam přeskakuje něco, co není úplně normální. Že to není: Jdeš na koncert, podíváš se, řekneš, že to bylo super a zase jdeš. Když odcházíš z koncertu Bruce Springsteena nebo Kateřiny Marie Tiché, tak si s sebou něco neseš. A chceš to vidět znova. Má to nějaký podtext, který je prostě hlubší než jenom ten okamžitý zážitek. Na Springsteenovi jsem byl minulý rok ve Vídni. Jemu je asi 73 let a ta kapela jsou jeho vrstevníci, bohužel. (smích) Na ten koncert jsem vzal Kateřinu Tichou, na stadionu bylo 50 tisíc lidí, kapela začala hrát za světla a jak jsem tam viděl tu Kateřinu, tak mi přišlo, že jsem to přehnal. Že to bylo jako v domově důchodců a že se jí to líbit nebude. A pak začali hrát, hráli sedm písniček a neudělali mezi nimi přestávku. Pořád to tam hrálo a ta energie jela. A Kateřina se po té sedmé písničce na mě otočila a říkala: “Martine, to je vítězství života a hudby.” Ona nezná ty písničky, ale já jí vzal na tu energii. Aby to zažila. No a teď jdeme s Jindrou a s Terezou Balonovou. Takže jde o to, aby to zažili.

Jakou muziku myslíš, že budou poslouchat tvoje děti, kluci, až budou větší?

Vůbec netuším. No, tak ten velký vyrostl na hip-hopu.

Jonáš Červinka, Martinův syn, je rapper Lipo. A vedeš ty děti k něčemu?

Ne, ne, ne. Nechávám to plynout.

Co by sis přál?

Co se profese týče, tak bych si přál, aby nám to vydrželo. Protože když to úplně přeženu, tak já dělám to, co prostě miluji. A ještě se mi to daří. A ještě mám takový luxus, že si můžu vybírat, s kterýma lidma to budu dělat. A dělám to s lidmi, které mám rád a jsou mi blízcí. Takže když mi tohle ještě chvíli vydrží, tak nic lepšího si přát nemůžu.