Cyklistikou si brutálně kořením život. Můj tým je moje rodina, říká rekordman Daniel Polman

Rozhovor s Danielem Polmanem:

Stalo se ti někdy, že jsi přepálil start?

Mnohokrát. Stává se mi to v každém druhém závodě. (smích) V poslední době už i z toho důvodu, že vepředu jedou mladší kluci, kteří mají větší výkonnost. Člověk je pak třeba musí nechat jet, přeci jenom mi už bylo čtyřicet. Ale když je to závod na tři hodiny, tak vím, že pár z nich ještě potkám.

Ty jsi už jako dítě jezdil na kole nějak výrazně jinak než všichni ostatní?

Nejezdil jsem výrazně jinak. Měl jsem RMX, základem bylo umět pořádného floka a jezdit po zadním kole. Maminka se o mě bála, takže jsem jezdil jen u nás v ulici. Táta mi tenkrát pořídil nějakého pionýra, to byl hrozný trest. A ta cyklistika mě moc nebavila právě i kvůli tomu kolu.

A kdy se to zlomilo? Objevil jsi lepší kolo?

Ano, pořídil jsem si horské kolo – nějaké celé odpružené ze supermarketu, které jsem asi za týden úplně totálně rozlámal, takže jsem si pak pořídil trošku lepší. Dostal jsem se k tomu víceméně přes skateboarding a snowboarding, měl jsem rád adrenalin. S kamarádem Jardou jsme se se přihlásili na náš první maraton. Dali jsme si před startem pivo a klobásu, kterou jsme si vychutnali ještě podruhé, hned v tom prvním kopci. Naším cílem bylo hlavně dojet a užít si to. Byly to skvělé začátky. Nikdy jsem neměl ambici být vrcholovým cyklistou, protože jsem věděl, že se na to člověk musí opravdu připravovat daleko dříve.

Také to něco stojí, že?

Ano a hlavně to stojí i totální odříkání v normálním životě. To jsem jako skejťák a snowboardista nikdy moc nechtěl, ale obdivuji všechny vrcholové sportovce. Dost lidí si myslí, že jsem profesionální sportovec, ale opravdu nejsem, já jsem v podstatě obyčejný kluk z Nové Paky.

Kdo je členem tvého týmu?

Je to rodina, občas se k našemu týmu přidá i moje manželka Šárka – třeba na těch dvacetičtyřhodinovkách. Poslední jsem jel v září 2023. Brácha je skvělý řidič a s taťkou umí všechno spravit, takže se skvěle doplňujeme. Na fyzio tam žádného odborníka nemáme. Když jsem jel závod na pět tisíc kilometrů napříč americkým kontinentem, což je zkouška, co lidské tělo vydrží, tak mě měli za blázna, že jedu bez doktora. No a celé se nám to podařilo. Nemám ani specialistu na výživu. Vždycky jsme si nějak poradili.

Pojďme k tomu závodu Race Across America. Ten je náročný nejen tou šílenou délkou, ale i klimatickými změnami. Ty jsi teprve třetím Čechem, který ten závod dojel v limitu a na celkovém sedmém místě. Jak to celé probíhá?

Detailně nad tím závodem můžeš přemýšlet v okamžiku, kdy už ho máš jednou odjetý a máš zhruba představu o té trase. Někteří závodníci si tam dělají taková soustředění a celou tu trasu si projedou. Musíš na to mít hodně času a peněz – já neměl ani jedno. Přiletěli jsme a šli rovnou závodit. Vychutnávali jsme si tu obrovskou americkou přírodu, která je opravdu mocná. Byly to neskutečné okamžiky – v poušti mě kluci chladili z auta takovým rozprašovačem, a za čtyřiadvacet hodin jsem byl v horském sedle, kde byl sníh. Projížděl jsem tam i hořícím lesem. Všechno jsem to popsal v knížce.

To vybavení bylo jen to, co jsi měl na sobě?

Ne, je to závod s doprovodem. V pravidlech je, že musíš mít minimálně dvě doprovodná vozidla.

A co NorthCape – Tarifa Bike Race?

Trvalo mi to necelých pětadvacet dní.

Délka je 7400 kilometrů a denně je nutné ujet tři sta kilometrů. Doba spánku je průměrně dvě a půl hodiny. Jak to s tím spánkem je?

Při Race Across America jsem si pomohl práškem na spaní, protože jsem nemohl usnout. Při tom NorthCape jsem šel spát po 860 kilometrech, v nějaké finské vesničce. Zařídil jsem si nějaké ubytování a hned jsem usnul. Probudil jsem se s telefonem v ruce, chtěl jsem si nastavit budík, což jsem nestihl, ale sám od sebe jsem se vzbudil po dvou hodinách a padesáti pěti minutách. (smích) Mimo závody spím naprosto normálně.

Ultramaratonci totiž mohou mít nějaké přeludy, fatamorgány…

Mě naštěstí nějaké úplně extrémní věci nepotkaly. Je pravda, že se mi jednou stalo, že jsem se probudil a myslel jsem si, že jsme s klukama na nějaké dovolené. Vůbec jsem nevěděl, že jsme na závodě. Šel jsem potom ještě na chvíli spát, tím se to srovnalo a byl jsem v pořádku. Ale třeba některé ultramaratonce přepadne taková paranoia, že je ten jejich doprovodný plný nepřátel a začnou před nimi utíkat. Někdo vidí kolem sebe běhat zvířata a tak dále. Když někdo začne mít takové problémy, tak je rozumné zastavit, dát si nějaké dobré jídlo a vyspat se.

Stíháš se cestou i kochat?

Stíhám. Ultramaraton je skvělý v tom, že stíháš všechny tyhle věci vnímat. Třeba z NorthCapu jsem přivezl pět hodin materiálu a děláme z toho teď film.

O čem přemýšlíš, když jedeš?

Přemýšlím hodně nad rodinou a nad různými věcmi, které jsou potřeba udělat. Přemýšlím i nad knížkami, které píši. Během tréninku si ty nápady zaznamenávám na diktafon, abych je nezapomněl.

Co tě během tvé kariéry opravdu překvapilo?

To byla opravdu spousta věcí. Na mistrovství světa v ultracyklistice Glocknerman v roce 2017 jsem totálně přepálil začátek, jel jsem hrozně moc rychle a od půlky závodu jsem byl v totální krizi. Kluci z našeho týmu už skoro házeli bílý ručník do ringu, ale dal jsem to až do cíle a na to nikdy nezapomenu. Nikdy nezapomenu ani na to, že se nám podařilo na Slovakia Ringu překonat těch 900 kilometrů za čtyřiadvacet hodin. Ale úplně ty nejkrásnější momenty, které se mi vryly pod kůži, byly spojené s nějakým setkáním. Třeba na Nordkappu jsem před startem potkal paní z Nové Paky. Pak mě neuvěřitelně překvapil kámoš, o kterém jsem si nemyslel, že vyrazil na výlet do Ameriky. V šílených vedrech uprostřed Arizony se vedle mě objevilo auto, někdo stáhnul okýnko a to byl ten kámoš. Řekl: “Tak šlapej ty hovaďáku”, a odjel. Já jsem si myslel, že mám halucinace, ale fakt tam byl. Znovu jsem ho viděl opravdu až u piva v Nové Pace.

Bál ses někdy?

Bojím se pořád a myslím si, že strach je na místě, protože cyklistika nejsou šachy – je to rizikový sport a několikrát jsem si to ověřil. Všichni sportovci musí se strachem umět pracovat tak, aby ho uměli ovládat a aby neovládal on je. Navíc se nám narodily dvě dcery, takže to je pro mě jednoznačná priorita. Chci si ten závod užít, ale na druhou stranu se chci vrátit domů zdravý.

Co jsou ti ultramaratonci zač? Co to je za lidi a jaký je ten smysl?

Vesměs to jsou skvělí a čestní lidé, ale blbci jsou samozřejmě všude. Ten smysl nebo tu motivaci má každý jinou. Já si tím brutálně kořením život, který má díky tomu opravdu výraznější chuť – není to nějaké průměrné jídlo. Všichni to děláme asi kvůli tomu dobrodružství. Nesmírně si vážím toho, že něco takového můžu dělat a snažím se druhé lidi finančně podporovat. Čím jsem starší, tím si to štěstí uvědomuji mnohem víc.

Jaký je tvůj názor na elektrokola?

Beru je na milost. Jen si myslím, že pořizovat ho dětem nebo mladým lidem, je trestný čin. V tomhle jsem nekompromisní a chci, aby mé dcery sportovaly. Chci aby se věnovaly sportům, které je baví. Když plánuji nějaký cyklistický výlet pro naši rodinu, tak je samozřejmě krátký, ideálně bez kopců a snažím se o to, abychom cestou potkali nějakou dobrou cukrárnu nebo restauraci.

Jsi stále jsi šéfredaktorem Lidé&Hory?

Už ne, ale stále tam něco píšu. Psaní mě baví.

Nejdřív bylo psaní a až potom ty ultramaratony?

Nějak se to vzájemně doplnilo. Už na gymnáziu jsem slohy zachraňoval trojku z češtiny. Píšu pohádky, záznamy z cest…

Tvá nejnovější knížka se jmenuje Holka statečná: Skutečný příběh Blanky Čílové. O čem je?

Je to příběh o paní Blance Čílové, což je pamětnice, které je pětadevadesát let. Předala mi neskutečně mnoho informací a archivních materiálů o skupině novopačáků, kteří se zapojili do odboje, zkoušeli vysílat do západního Německa různé šifry a nedopadli vůbec dobře. Všichni to byli mladí kluci, kteří ve svých dvaceti letech skončili v Jáchymově a byly jim navrhovány tresty smrti. No a Blanka zůstala doma se dvěma malými dětmi. Je to neuvěřitelný příběh. Ta knížka je o tom, co ti lidé prožívali a jakým způsobem se s tím vyrovnávali. Je to velice silný příběh. Po přečtení vám bude připadat účet na elektřinu jako hodně malý problém. Je důležité si uvědomit, že žijeme v hodně pohodové a jednoduché době.

Co máš před sebou?

Hodně přemýšlím nad nějakými závody. Chci závodit na horském i silničním kole. Ale nemám nějaký úplně konkrétní cíl. Také mám rozepsanou knížku a dáváme dohromady film. To jsou mé dva velké projekty, které bych rád zdárně dotáhl do konce.