Česká krajina je silně poničená z dob socialismu i první republiky. Přírodě se musíme přizpůsobit, říká profesor Janský
Stav přírody a zemědělství
Profesor Bohumír Janský je český geograf a hydrolog působící na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a zabývá se důležitými tématy spojenými s vodou prakticky po celém světě. Tentokrát v Prostoru pro dva s Markétou Šichtařovou mluvil o skutečných příčinách sucha v České republice, měřeních stavu vodních toků nebo například o největších omylech a chybách současného zemědělství.
Rozhovor s Bohumírem Janským:
Vy jste v současné době jednou z tváří projektu PERUN, což je projekt Technologické agentury České republiky, Českého hydrometeorologického ústavu, Czechglobe, částečně i České geologické služby a také Přírodovědecké fakulty. A je to mimochodem v posledních letech i jeden z největších projektů Ministerstva zemědělství, který má za úkol výzkum klimatických extrémů, sucha a důsledků jeho prohlubování v České republice. Pane profesore, o co přesně v tomto projektu jde?
Za vysoké školy je v tom naše fakulta společně s MatFyzem a ten projekt je pro nás velmi výhodný, protože je dlouhodobý, je až do roku 26 a pod svá křídla nás vlastně vzala ta největší instituce – Český hydrometeorologický ústav. Naše fakulta se z těch asi osmi takových dílčích cílů podílí asi na čtyřech – a jsou to různá témata. Jsou tam klimatologové, kteří připravují regionální klimatické modely podle různých scénářů, jsou tam hydrologové, jsou tam lidé z Czechglobe, kteří se zabývají vodou v půdě, v krajině a podobně. A je tam celá řada i velmi známých tváří z Akademie věd a z těch velkých ústavů. A my jsme rádi, že jsme se do toho projektu dostali, protože nám to umožňuje tam zařadit i studenty na témata, která by ty velké ústavy těžko mohly zpracovávat, protože je to náročné na terén – to jsou třeba pravidelná měření hydrologických jevů. A z těch extrémů se zabýváme hlavně suchem. Třeba já přiděluji témata bakalářských prací, kde se student musí skutečně seznámit s těmi problémy a pak napsat nějaké návrhy, co by se v tom daném území dalo dělat pro zlepšení té situace s vodou – zejména pro zvýšení retence vody v krajině. A pak to pokračuje na diplomovou práci, kde se přidají nějaké další cíle a další úkoly – a dokonce z toho může být i doktorská disertace.
A jaká jsou vaše první zjištění?
První zjištění jsou například ta, že sucho se skutečně prohlubuje – v krajině máme vodní toky, které na konci léta při vysokých teplotách mohou dokonce i vysychat. Takové toky jsou třeba za Krušnými horami – pravé přítoky Ohře, někde mezi Doupovskými horami a ústím Ohře do Labe. To je dnes území, které je vůbec nejsušší v celé České republice a dokonce už je tam větší klimatická suchost i to hydrologické sucho než je třeba tradičně na jižní Moravě. Vždycky se píše, že dolní Dyje a tohle povodí na jihu Moravy je extrémně suché, protože je tam pasivní vodohospodářská bilance a my to pozorujeme i v oblasti Podkrušnohoří – takže takové Rakovnicko, sever Plzně, část Karlovarska, Lounsko, Žatecko – tam je to sucho skutečně obrovské. To, co jsme viděli v těch letech 2015 a 2018, to byla takzvaná historická sucha. To znamená, že za celou dobu toho přístrojového měření jsme zjišťovali ty nejnižší hodnoty průtoků. Všechny ty řeky byly pod průtokem, který má být zachován. Ten je označovaný jako Q355 – to je vlastně hranice pro hydrologické sucho a je to současně také hranice, kdy se to sucho oficiálně vyhlašuje a kdy se nesmí odebírat voda, aby se zachoval život v tocích. A ono to bylo hluboce podkročeno, třeba řeka Blšanka, která má normální průtok kolem tisíc litrů za vteřinu, tak její koryto bylo úplně suché. Teď máme stanici, kde měříme výpar na řece Liboc, což je další přítok Ohře. Měříme hlavně pomocí výparoměrů, což se v Česku dlouho nedělalo – vždycky jsme měřili průtoky a srážky. Dostali jsme teď velký projekt i mimo PERUN, takže si můžeme dovolit se skutečně vybavit skvělými přístroji a rozšíříme se na další území. Ta situace je skutečně problematická a sucho narůstá, byť se nám to nezdá. Společnost a politici vždy reagují tak, že “teď zrovna pršelo, není potřeba nic dalšího dělat”, ale právě ty suché roky nás přesvědčily, že může být ještě hůře.
Může pro ta zjištění hrát nějakou roli třeba i ta kvalita sítě monitorovacích stanic? Když třeba umístíme měřidlo na rozpálený beton, tak přece vychází jiné teploty nebo hodnoty vlhkosti, než když ho umístíme třeba do trávy nebo na kmen stromů a podobně.
Ano, my jsme chtěli doplnit síť Českého hydrometeorologického ústavu, řekli jsme si, že půjdeme tam, kde ČHMÚ neměří a postupně jsme jí rozšířili. Spolupracujeme s ČHMÚ, poskytujeme si vzájemně data a jenom na vodu máme v Česku těch měřících stanic více než šedesát.
Pokud máme sucho, tak to nemusí nutně být výsledek nějakých třeba klimatických změn. Je to třeba důsledek hospodaření člověka s krajinou?
To je strašně důležité. My se musíme prostě na každé to území dívat komplexně. Každá oblast potřebuje něco jiného a to nejdůležitější není ani výstava třeba nějakých nových nádrží a přehrad na akumulaci vody – i když i to je v některých regionech potřeba. Ale co je ještě důležitější, je voda v krajině. A bohužel ta česká krajina je hodně poničená. Ty zásahy jsou samozřejmě z té minulé doby, zejména z doby socialistického zemědělství, ale už dávno předtím, ještě dokonce za první republiky, docházelo k určitým věcem, které zrychlily odtok vody z krajiny. Jestliže napřímíte koryto řeky, vybetonujete ho nebo ho zpevníte nějakým kamenivem a podobně, odstraníte meandry, tak co způsobíte? Prostě ta voda odtéká rychleji. To je jeden faktor. Dnes se snažíme ty řeky revitalizovat, tedy vrátit je blíže té původní přírodní situaci. Němci mají krásné slovo naturnach – “blíže k přírodě”. My už nikdy tu krajinu nezrekonstruujeme do té původní podoby, nicméně snažíme se zpomalit ten odtok. A to je strašně důležité a musí se pro to dělat všechno. Další věcí je meliorace. Tady se dělo krajinné inženýrství, které vznikalo na ČVUT, na stavební fakultě, kde byli experti na meliorace. A dneska už víme, že to byl naprostý omyl a teď děláme věci o 180 stupňů jinak a snažíme se ten odtok zpomalit, ty meliorace dokonce zaslepit, protože odvádí vodu z té původní zóny, odvádí tu takzvanou mělkou vodu. A to bylo prostě špatně a meliorovalo se i to, co nebylo potřeba. Víme, jak bylo orientováno zemědělství – výroba a co nejvíc metráků po hektaru. Přišlo to socialistické zemědělství, které vytvořilo velké lány, odstranilo meze, zvýšilo eroze. Dneska už naštěstí máme vyhlášku, že maximální velikost půdního bloku jedné plodiny má být 30 hektarů – otázka je, jak se dodržuje. Co tím chci říci je, že bychom té vodě v krajině a zemědělství měli věnovat daleko větší pozornost. My si s kolegy akademiky, a to i z jiných vysokých škol, třeba dovedeme představit, že můžeme dělat kontroly. My máme všichni laboratoře s drony, můžeme nalétnout nad ta pole a zjistit, kdo to dodržuje a kdo nedodržuje. A každý rok můžeme dát vládě výsledky. Už jsme to i nabídli, ale odezva nebyla.
Je opravdu takový technický problém tu vodu udržet v krajině, když víme například o tom, že Izrael dokázal aby zezelenala čtvrtina Negevské pouště? Proč tam to jde a u nás ne?
Izrael je v tomhle skutečně světový lídr. Dříve jsem dával za vzor Švýcarsko, dnes dávám za vzor Izrael. Jejich kapkové závlahy, to je něco skutečně neuvěřitelného a maximálně se šetří s vodou. Zalévá se de facto počítačem. Počítač kontroluje půdní vláhu a jestliže klesne, dostanou ty rostlinky vodu – většinou se to děje v noci. A pak přijedu někam jinam, jedu z letiště a vidím dvě golfová hřiště, která se v pravé poledne, v pětatřiceti stupních, zavlažují. To by nikdy v Izraeli nebylo možné. To je prostě strašné plýtvání vodou. Jen si vezměte, že v Česku máme průměrnou spotřebu na obyvatele za den nějakých 90 až 100 litrů. Praha pak má 110 na obyvatele a den. A v pouštních státech jako Emiráty nebo Katar to je 550 nebo 600 litrů – a přitom nemají vodu, všechno se odsoluje. Takže to samozřejmě nechceme, chceme se poučit z toho Izraele. Třeba takové zelinářství, ovocnářství, to by mohlo být pod kapkovými závlahami. Ono už to existuje i v Česku – jsou tady velmi osvícené firmy, které kapkovou závlahu už aplikují. Nicméně mělo by to být v daleko větším rozsahu a přizpůsobit se tomu, co nás čeká. Můj učitel vždycky říkal: “Hydrolog musí být připraven minimálně na dvacet let dopředu.”
Nebojíte se někdy, že když se díváme takhle na 20 let dopředu, tak že se třeba budeme zpětně na mnohá ta vodohospodářská opatření dívat jinak? Vy jste třeba zmínil ty meliorace, které tehdy byly protěžované a lidé si mysleli, že to je to nejlepší, co mohou pro krajinu udělat. A dnes víme, že to byl jenom sociální inženýring, který byl špatně.
Určitě se s odstupem času můžeme dívat různě. Vezměte si třeba téma přehradních nádrží. Já jsem sice na Přírodovědecké fakultě, ale kdybychom měli otevřenou diskuzi jestli se mají, nebo nemají stavět, tak půlka fakulty bude proti. A někdy by zazněly skutečně extrémní názory. Jenže když se na tu problematiku podíváme z hlediska celospolečenského – co ta společnost potřebuje – tak nesmíme upadat do extrému. A já vidím, že všude možně jsou připravené projekty na nové přehradní nádrže. Přijde to na Ministerstvo zemědělství, tam se to odsouhlasí. Přijde to na Ministerstvo životního prostředí a tam se to shodí ze stolu Takže v současné době máme v České republice 31 lokalit, kde by mohly být nádrže, ale Ministerstvo životního prostředí zatím souhlasilo asi tak s dvěma nebo třemi. Takže tady je třeba si i mezi politiky ujasnit, co budeme v budoucnu potřebovat. Můj názor je takový, že nebudeme stavět žádné velké ani středně velké nádrže. Budou jen malé nádrže – především na pitnou vodu, vodárenské. Budeme stavět tam, kde nebudeme škodit krajině a nebudeme stěhovat lidi a vystěhovávat vesnice. Ale bude potřeba některé nádrže postavit – to přitom není retence, ta je v lesní a v té orné půdě. Nádrže jsou akumulace. A my musíme dát možnost lidem se dostat k veřejné vodě. Je špatně, když vesnice v létě už nemá vodu a vozí jim jí v cisternách – to se děje. A nedivme se, že se jim to nelíbí. Oni mají své studny, na kterých jsou závislí, ale jejich hladina často klesá. Na Vysočině je to zvláště problematické, ta voda je většinou takzvaná puklinová, není to průlinová voda. A my dnes registrujeme setrvalý pokles hladin podzemní vody i v hlubokých vrtech. U těch mělkých vrtů do zhruba třiceti metrů hloubky, tak tam je to různé. Někdy zaprší, zvýší se to a tak. Je to více témat, klíčové je ale to zemědělství, kde jsme zanedbali mnoho věcí. Když dneska vidím obří traktory, které jedou s obřími stroji po poli… Dříve ti zemědělci měli lehké Zetory české výroby, teď už neexistují a ta půda vůbec nebyla tak zhutnělá jako je dnes. Dnes to je ulehlé tak, že když zaprší, tak ta voda se ani nemůže vsáknout. Navíc používáme umělá hnojiva, která tomu také neprospívají, protože vůbec nevážou vodu v půdě. Vodu v půdě vážou statková hnojiva. My jsme po revoluci opustili zemědělce s tím, že jsme zlikvidovali stáda hovězího dobytka. A teď nemáme hnůj. To je problém.
Vy jste řekl, že třeba Ministerstvo životního prostředí shazuje ze stolu projekty některých umělých nádrží. Máte pocit, že ekologičtí aktivisté spíše pomáhají, nebo spíše škodí vzhledem k tomu, že nemusí mít dostatek hydrologických informací, ale mají přemíru ideologie?
Nerad bych dával všechny ekologické aktivisty do jednoho pytle, ale skutečně někdy až škodí. Jak říkáme na naší fakultě: “My jsme tu od toho, abychom chránili přírodu a pro to děláme maximum.” Ale i v těch našich snahách o ochranu přírody někdy musíme ustoupit. Já mám takové srdeční téma ze Šumavy – dvacet let prosazuji, abychom znovu napustili takzvané klauzy, malé nádrže, které tam byly od počátku 19. století. Je jich tam desítky, inženýr Rosenauer je napouštěl někdy v letech 1811 až 1812. Dneska je to ale pro Národní park Šumavy absolutně nepřijatelné. Všechny jsou v zónách jedna, takzvaně bezzásahových, takže nenapustí. To se mi prostě nelíbí. Pan ředitel je přitom náš absolvent, kterého jsem učil, ale v tomhle se prostě neshodneme. Když pak pojedete z těch hor dolů a zeptáte se starostů obcí, tak oni chtějí, aby tam ta voda byla. Chtějí, aby se ty nádrže postupně vypouštěly když je sucho a nadlepšil se průtok nebo aby se zachytila první povodňová vlna. Když je tam budeme mít, tak zachytíme ten velký příval vody. Já bych si to docela rád s těmi extrémními ekology otevřeně rozdal. Chtěl bych veřejnou diskuzi za přítomnosti médií a pojďme si vyříkat ty argumenty.
Vy jste také zmínil umělá hnojiva, utemování a udusání orné půdy. Myslíte si, že je to způsobeno třeba i částečně nastavením evropských zemědělských dotací? Dotace na hektar vedou k tomu, že čeští zemědělci opouští živočišnou výrobu, mají místo toho extenzivní rostlinnou výrobu a potom jim vlastně chybí živočišné hnojivo, kterým by přirozeně hnojili pole a kypřili půdu. Myslíte, že i to nastavení finančních toků vede i k tomu, že tady máme v krajině sucho?
Určitě. Já jsem naprosto proti dotacím a hlavně proti dotacím na plochu. To znamená, že těm provozovatelům – většinou jsou to velcí nájemci půdy, nejsou to ani vlastníci, ti by se tak ke své půdě nechovali – tak jim plynou obrovské miliony jak z Evropy, tak národních dotací. A mnohé z nich prostě zajímají jen ty peníze, které dostanou. Kdyby ty dotace byly omezeny, tak by možná ani nehospodařili. Takže jsem pro to, aby to bylo selektivní. A pochvalme obě ministerstva, že už se s tím začala – že ti malí vlastníci, pokud hospodaří tak, jak se má, tak dostávají v poměru na plochu větší peníze než ti, kteří o to nepečují. Ale jsou vidět i úplně extrémní případy – my jsme teď na Plzeňsku mluvili s nějakými předsedy zemědělských družstev a když jsem se ptal, jestli dělají hlubokou orbu, tak odpověď byla, že to je energeticky příliš náročné a že nepotřebují hlubokou orbu. No ale tam to začíná – ta je naprosto nutná.
Je to energeticky náročné a energie v poslední době zdražují, takže motivace k té hluboké orbě bude ještě menší. A to bude prohlubovat i sucho v české krajině. Když takhle pozorujete to politické, dotační a jiné nastavení, dostáváte se třeba někdy do střetu mezi snahou o skutečnou ochranu životního prostředí a třeba nějakými profesními postoji?
Určitě. A dokonce jsem se dostal do střetu v Evropském parlamentu, kam jsem byl pozván asi před dvěma lety panem Luďkem Niedermayerem. Sešli se tam europoslanci států Visegrádu a viděl jsem mezi nimi obrovské rozdíly v názorech. Tam byli nějací dva poslanci za Slovensko, kteří hájili zájmy velkých zemědělců, zdůrazňovali, že bez nich bychom se neuživili a pak tam byli europoslanci, kteří obhajovali ty malé zemědělce. Prostě ani v tom europarlamentu nebyla shoda. Já pocházím ze dvou zemědělských rodin, jeden můj děda byl velkostatkář, druhý byl kulak a vím, jak se na venkově hospodařilo. V podstatě všichni pamětníci dob minulých si musí říci, že tu krajinu prostě ničíme. A jestli se snažíme, aby pšenice měla šedesát metráků na hektaru nebo více, tak to je špatně – naše krajina nemůže dávat takovéhle výsledky. My se na to musíme dívat střízlivě, a ten zemědělec – jako například ve Švýcarsku – musí být i tvůrce krajiny. Musí ji chránit a pokud to bude dělat, tak ať ho stát tedy dotuje. Ne za ty hospodářské výkony, ale za to, jak pečuje o tu krajinu.
Tak koneckonců dnes se spíš dotuje za nevýrobu než za výrobu. A naši předci věděli a říkali, že aby krajina a zemědělství optimálně fungovala, tak potřebujeme zhruba jeden kus dobytka na hektar, což dneska rozhodně nemáme.
To je strašně důležité a doufám, že se to změní. Vždycky, když mé oko spočine na stádu dobytka někde v podhorské oblasti, tak si říkám “tak to tu nebylo, to se od revoluce zlepšilo, hurá!”. Ale my potřebuje ten dobytek i tady ve vnitrozemí, nejen pod Šumavou a pod horami. Toho dobytka je prostě málo, a to je špatně.
Jsou česká města – například Praha – skutečně dostatečně chráněna před dalšími velkými povodněmi?
Odpověď zní ne. Udělalo se mnoho věcí. Ty mobilní stěny, které se pražský magistrát rozhodl nakoupit těsně před povodněmi 2002, byly velká záchrana třeba Starého města. Dnes se sem jezdí dívat i delegace z různých částí světa, sám jsem jich několik provázel a snaží se také zakoupit mobilní stěny – ale to není řešení. Prahu to ochrání před nějakou takzvanou třicetiletou velkou vodu. Přijde-li stoletá a větší – jako jsme tu měli pětisetletou vodu v roce 2002 – tak nám žádné mobilní stěny nepomohou. Takže co dělat? My musíme něco udělat v tom povodí – nad Prahou. A protože víme, že ty dva přítoky, Sázava a Berounka, vůbec nejsou zabezpečeny protipovodňově, tak v tom leží klíč. Jestli chceme Prahu připravit třeba na stoletou vodu, tak musíme začít budovat protipovodňová opatření na Berounce a na Sázavě. Těch možných opatření je více. Samozřejmě jednou možností jsou i ty nádrže – ale na těch malých tocích, ne na hlavním toku. Ty pomohou i Praze.
Co budování těch malých nádrží na přítocích brání? Jsou to peníze, ekologický aktivismus, nebo něco jiného?
Je to všechno dohromady. Víte, ani místní lidé moc nechtějí takovou nádrž. Třeba když se mluví o nádrži na pitnou vodu, tak nakonec ten poslední článek je, že se vyjadřují lidé z toho regionu. A většinou to ti lidé nechtějí. Dívají se, jaká jsou pozitiva a jaká jsou negativa a třeba nádrž na pitnou vodu je pro ně negativní i v tom, že se tam nemohou koupat a nemohou jí vlastně využívat. Jsou tam také ochranná pásma, kde zemědělci musí omezit hnojení. Třeba pan generální ředitel povodí Vltavy pravidelně jezdí do povodí Želivky, mluví s těmi zemědělci a přemlouvá je. A mají tam velmi dobré vztahy a schází se a mluví spolu. Ale to chybí v celé naší společnosti – musíme spolu více mluvit, akademici s politiky. Já jsem skutečně byl velmi mile překvapen, když jsme měli radit politikům. Teď už ale zase dva roky neradíme. Vím, že vláda teď má větší starosti, ale toužebně čekám až zase naši vrcholní činitelé řeknou “ano, budeme se zabývat vodou”. To mi zatím u současné vlády chybí.
Je to trošku mimo váš obor, ale jak se díváte na to, že v devadesátých letech došlo k mnoha privatizacím v oblasti vody, které, zdá se, byly proti zákonu? Teď už je tady řada rozsudků, které tvrdí, že ty privatizace proběhly v rozporu s českým právem a vedli i k tomu, že se neinvestuje do rozvodné vodní sítě, která postupně chátrá. Jsou tady i třeba úniky vody a do budoucna hrozí, že třeba kvalita té pitné vody nebude taková, na jakou jsme byli zvyklí.
To je obrovské téma. A dokonce bych řekl, že kdybych šel do politiky – teď jsem byl přemlouván třemi politickými stranami – tak toto by bylo moje volební téma číslo jedna. Co se to po revoluci stalo za nešťastné privatizace? Když se podíváte na mapu okresů a na to, co je v cizích rukách a co si nechala ta města a obce, tak zjistíte, že zhruba dvě třetiny vody je v cizích rukách. Máme tady největší vlastníky – nejen ty francouzské Veolia a Suez – máme tu dokonce Japonce, máme tu Španěle, kterým patří infrastruktura kolem Ostravy a v okresech. Celý jih Čech mají Rakušané… A myslím, že dnes ti, kteří tenkrát odolali, byli na tom špatně, ale řekli si “nedáme to do cizích rukou”, tak z toho dnes těží. Stačí se podívat na ceny vodného a stočného – jak místy neuvěřitelně narůstá. A někdo spočítal, že jen za vodné a stočné za dvacet let je to už na 80 miliard, které uplynuly z České republiky ven. To by si občané neměli nechat dále líbit. Jsem proti tomu, aby naší vodu vlastnili cizí subjekty – takhle jsem byl vychován ve Švýcarsku, kde neexistuje, aby se něco takového stalo. Vodu a energii mají prostě ta města pod svojí kuratelou. Musí být ve vlastnictví státu nebo kantonu. Takže kdybych byl mocný politik, tak bych se to snažil vrátit do těchto mezí.
Jak se vlastně díváte na geoengineering a na ovlivňování počasí? To se také týká krajiny, počasí a vody. Ale není to přece jen až moc velký “engineering”?
Ano. Když jsme sledovali olympiádu v Pekingu, tak Číňané zařídili, že nepršelo – letadla létala a nastřelovala sůl do mraků, aby pršelo jinde. Teď se o to pokusili šejkové třeba v Dubaji a ve Spojených Emirátech. Měli pak největší historické povodně, protože se jim to nepovedlo a zapršelo v Dubaji, kde bylo v ulicích půl metru vody. Mám tam švagrovou a všichni byli vytopení – metr vody v obýváku, úplná katastrofa. A zavinili si to sami tím, že chtěli, aby pršelo, ale přehnali to. Nás už poučila minulost: “Poručíme větru, dešti”. Nesmysl. My se musíme naučit s tou přírodou žít. My se musíme přizpůsobovat – jak těm povodním, tak tomu suchu. To je přirozená součást režimu řeky. My musíme konat vše pro to, abychom se tomu režimu řeky přizpůsobili.