Češi mají skvělý smysl pro humor, krásné ženy i světové umělce, říká česko-srbský výtvarník Djaković
Umění
Predrag Djaković se narodil téměř před šedesáti lety v malé obci v Srbsku, tehdejší Titově Jugoslávii. Přestože si jeho rodiče přáli, aby pokračoval v rodinné tradici a stal se farmaceutem, skončil v polovině osmdesátých let i díky svému dědečkovi, který po první světové válce žil v Československu a byl nadšeným sokolem, na studiích Akademie výtvarných umění v Praze. „Praha sice byla šedivá, ale lidé byli fantastičtí. Byl jsem také fascinován českým barokem, které je v Praze koncentrováno v neuvěřitelném množství“, říká.
Predrag Djaković se věnuje velké figurální malbě, ve které se propojují dějiny světa, lidské tragédie, včetně holocaustu, přesto zůstává veselým a optimistickým člověkem. „Češi mají skvělý humor, který obdivuju, a od první chvíle, kdy jsem přišel do Prahy, jsem obdivoval krásu českých dívek a žen, mají něco, co jinde není. Taky ne náhodou je moje žena Češka, cítím se být česko-srbským malířem, řekl v pořadu Prostor pro dva s Markem Stonišem.
Predrag Djaković také vyprávěl o pozoruhodných osudech své rodiny i o tom, jak se jeho dědeček podílel na záchraně pražské rodiny Korbelů před holocaustem. Jak se vyrovnal s paradoxem, že jeho dědeček zachránil před nacisty i malou Marii Korbelovou, pozdější ministryni zahraničí Spojených států Madelaine Albrightovou, která nese vinu na bombardování civilních cílů srbské metropole Bělehrad z roku 1999, odpovídá: „Jsem křesťan a umím odpouštět.“
Jak vzpomíná na bouřlivá devadesátá léta v Praze? Proč si Češi tak málo váží toho, co dokázali? Jakou roli sehráli v jeho životě Jiří Dienstbier a Meda Mládková? Co mu řekl Henry Kissinger během interview pro Prague Post? A bojí se blížícího válečného konfliktu?
Na tyto a mnoho dalších otázek odpovídá Predrag Djaković ve čtvrtečním Prostoru pro dva.
