Být hasičem je tvrdá dřina. Práce na celý život to ale není, říká ředitel Hasičského záchranného sboru ČR

Rozhovor s Vladimírem Vlčkem:

Chtěl jste být požárníkem už od dětství?

Já musím říct, že ten název požárník mi trošku trhá žíly. Samozřejmě, v minulosti to tak bylo, ale já jsem rád, že jsme se vrátili k tradici a že jsme hasiči. Co se týká mého vztahu k hasičům, tak ten v mládí nebyl vůbec žádný. Dostal jsem se k tomu vlastně omylem, a to tak, že mi na střední škole zemřel tatínek. Maminka chtěla abych pokračoval na vysoké škole a tahle byla prý nejlehčí. Což tak ve výsledku nebylo, ale už jsem u toho zůstal. Letos to bude čtyřicet let, co jsem u profesionálně hasičského sboru a předtím jsem byl ještě čtyři roky u dobrovolného.

Jak na ten dobrovolný sbor vzpomínáte?

Shodou okolností se jednalo o sbor, který se zrovna přesídlil, takže ty první roky byly opravdu o tom, že jsme tu hasičskou zbrojnici budovali. Museli jsme opravovat, kopala se kanalizace… Myslím si, že je dobře, když i profesionální hasiči odslouží nějakou část své kariéry u těch dobrovolných hasičů, protože získají trošičku jiný úhel pohledu.

Ale pravidlem to nebývá?

Bohužel nebývá a řekl bych, že ten hlavní problém je otázka vzdělávání. Protože samozřejmě nejen u hasičského záchranného sboru, ale u všech bezpečnostních sborů je základem to, aby měl člověk úplné střední vzdělání s maturitou – a tady trošičku narážíme. Byly diskuze o tom, jestli je to tak dobře, nebo špatně. Já se domnívám, že to dobře je. Nicméně máme i řadu hasičů, kteří třeba mají maturitu a pak si ještě dodělávají nějaký výuční obor. V té naší branži je opravdu velmi důležité, aby byl člověk manuálně zručný v různých profesích.

Je hodně případů, kdy i ti, co si třeba mysleli, že jsou odolní, že to dají v tom terénu, tak pak zjistili, že to opravdu není práce pro ně a tak se třeba uchýlili k nějaké administrativní hasičině?

Musím říct, že když jsem to diskutoval s kolegy z jiných bezpečnostních sborů, tak my jsme trošičku v minoritě. Není moc takových případů, protože v průběhu toho přijímacího řízení, kdy ten člověk musí prokázat svoji fyzickou zdatnost, zdravotní způsobilost a psychologickou odolnost, tak se hodně z těch uchazečů vyčlení. Na druhou stranu jsou lidé, kteří prožívají posttraumatický stres a už nechtějí dělat tu práci na výjezdu, ale my bohužel nemáme žádné další místo, kam bychom toho výjezdového hasiče mohli takzvaně upíchnout. Tudíž takový člověk pak zpravidla odchází. A je třeba otevřeně říct, že ta práce hasiče není celoživotní povolání. Těžko si lze představit, že bude někdo pětačtyřicet let na výjezdu a fungovat, když máte ve dne v noci na ten vlastní výjezd dvě minuty a musíte být připraven se vším všudy.

Je vás tedy dost, pane řediteli?

No, musím říct, že není. My jsme připravili určitý koncept, který se týká změny filozofie, zejména u těch nejmenších stanic, kde nemáme ten dostatečný počet. Aktuálně máme deset tisíc příslušníků, tedy těch uniformovaných hasičů a 945 občanských zaměstnanců, což je mimo jiné nejmenší podíl ze všech těch bezpečnostních sborů. Ten cílový stav, který bychom chtěli mít, je o 1070 hasičů a 35 občanských zaměstnanců více. Takže bychom se celkem měli dostat na celkový počet 12 950 zaměstnanců a příslušníků sboru. Od roku 2022 a dále jsme měli přijímat tři sta hasičů, což se nám v těch úplných dvou letech podařilo. V tom letošním roce je ve vztahu ke konsolidačnímu balíčku ta situace jiná, takže jsme museli udělat vlastní optimalizaci tak, abychom dali dohromady padesát tabulkových míst. Takže posilujeme a doufejme, že v příštím roce zase nabereme těch tři sta hasičů, kteří jdou opravdu do výjezdových jednotek, protože to jsou ti hasiči, kteří po tom tísňovém volání bezprostředně přijedou a pomáhají.

Pojďte nám přiblížit, jak vypadá den výjezdové jednotky.

Den výjezdové jednotky začíná v celé republice úplně stejně, to znamená v sedm hodin ráno. Ta pracovní směna má čtyřiadvacet hodin, což je v rámci bezpečnostních sborů výjimka, protože z těch čtyřiadvaceti hodin je šestnáct hodin výkon práce a osm hodin pracovní pohotovost. Samozřejmě mimo výjezdů k těm mimořádným událostem se hasiči musí připravovat, starat o techniku, dělat základní údržbu, odbornou přípravu, takže je to zkrátka celá škála činností, která od těch sedmi hodin následuje až do zhruba desáté hodiny večer hodin. Poté mají do šesti ráno pracovní pohotovost a pokud není výjezd, tak si mohou zdřímnout, ale nedá se to nazvat plnohodnotným spaním. Zpravidla v sedm hodin večer nastává takový pokec, debriefing, kdy se sejde tým na té stanici a hodnotí ten uplynulý den. Takže máme celkem tři čtyřiadvacetihodinové směny, které se střídají, což má své výhody, ale také své nevýhody.

Fyzická zdatnost je určitě důležitá. Musí na ní hasiči během dne pracovat?

To je součást té odborné přípravy, které by hasič měl věnovat dvě hodiny. Někde jsou posilovny, venkovní cvičiště, tělocvičny… Na druhou stranu, největší počet zraněných hasičů je právě při té fyzické přípravě.

Čím bychom měli přimět mladé muže, aby se začali zajímat o to, jestli není profesionální hasičina jejich životní cesta?

My se stále domníváme, že i mezi těmi ostatními bezpečnostními sbory máme do jisté míry výhodu, protože pomáháme lidem. Snažíme se to anoncovat i prostřednictvím médií. Zase to má tu negativní stránku, že jsme v tuto chvíli jeden z mála sborů, který nevyplácí, protože na to nemáme finanční prostředky. Neposkytujeme žádný náborový příspěvek, což nás trochu diskvalifikuje ve vztahu ke kolegům z jiných bezpečnostních sborů. A myslím si, že pokud by se našly finanční prostředky, tak by to byl určitě výrazný posun. V rámci těch tří základních podmínek, to znamená fyzické, zdravotní a psychologické odolnosti, nám odpadne klidně šedesát až sedmdesát procent uchazečů, někdy i více.

Ta práce je také velmi nebezpečná.

Jestli se podíváme na statistiku od roku 2000, tak v průměru ročně ztrácíme na životě jednoho až dva hasiče. Zrovna v tom loňském roce jsme ztratili našeho kolegu Zdeňka Hejduka z Kolína. Bylo to při jízdě k zásahu, k požáru, kdy došlo k dopravní nehodě. Je to velmi dramatická situace nejen pro rodinu, ale i pro tu jednotku. Takže proto zapojujeme do takovýchto záležitostí naši psychologickou službu. Je tady Nadace policistů a hasičů - vzájemná pomoc v tísni, která se snaží pomáhat těm, kteří jsou postiženi takovou událostí, nebo těm, kteří mají trvalé následky, třeba po úraze. Bohužel je třeba otevřeně říct, že je ta naše práce nebezpečná, ale my musíme udělat všechno pro to, abychom tu míru nebezpečí snížili na nejnižší únosnou míru.

Jaký byl rok 2023 z pohledu hasičského záchranného sboru?

Velmi turbulentní, protože už na začátku roku jsme vyjeli pomáhat do Turecka po zemětřesení, které bylo velmi devastující. Myslím si, že to byl jeden ze zážitků, kdy si členové týmu mnohdy sáhli na dno svých sil. Není to úplně jednoduché – nezachraňujete pouze živé, ale samozřejmě vytahujete i ty mrtvé. Byli jsme první jednotkou, která přijela do Adiyaman v Turecku a velmi účinně pomáhala. Myslím si, že si toho Turci velmi váží. Pak jsme se připravovali – po zkušenostech z roku 2022 – co nám udělají lesní požáry, protože sucho bylo velmi výrazné. Ve druhé polovině července a v srpnu jsme pomáhali kolegům z Řecka. Ale samozřejmě i v České republice jsme měli řadu velkých mimořádných událostí v takzvaném zvláštním stupni. Jednalo se zejména o lesní, ale také o průmyslové požáry. I do budoucna se musíme této problematice věnovat. Řekl bych, že ten rok nebyl úplně jednoduchý. Potýkali jsme se také s určitými finančními problémy. Nicméně nastavili jsme určitý systém, zejména ve vztahu k hašení lesních požárů, který by do budoucna, pokud se dopracuje, mohl fungovat.

Požár v Národním parku České Švýcarsko odstartoval debatu ohledně jakési nové koncepce letecké hasičské služby. V jakém je to stavu?

Ta koncepce byla v minulosti postavena více méně na letadlech, na takzvaných starých andulách, které nesly tisíc litrů vody. A musím říct, že vycházela historicky z toho, co tady bylo. To hlavní gró zabezpečuje letecká služba policie České republiky, s helikoptérami, které samozřejmě už mají něco nalétané, to znamená zejména BL-412. Nesou méně než tisíc litrů vody a ta situace není úplně ideální. Což byl hlavní důvod, proč jsme využili finančních prostředků z EU, z takzvaného Transition Fondu, pro posílení těch našich vnitřních kapacit v průběhu letních měsíců. Ve spolupráci s Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem životního prostředí se pronajali dva vrtulníky a to jejich využití bylo velmi účinné – nejen u lesních požárů, ale také u požárů průmyslové haly, skládky a podobně. Jednoznačně se ukázalo, že toto je cesta do budoucna. No a ten bonbonek na závěr byl ten, že jsme žádali o finanční prostředky ze státního rozpočtu, které by se mohly započíst i do výdajů na NATO – do těch dvou procent. Zároveň jsme žádali Evropskou unii o finanční prostředky na nákup vrtulníků. Na nákup prvního vrtulníku jsme už finance obdrželi a chceme požádat ještě o finanční prostředky na další, nejméně dva. V tuto chvíli bude Ministerstvo vnitra vypisovat tendr na šest vrtulníků. To by měl být pro Českou republiku finální počet. Tři vrtulníky by měly být trvalé dislokovány na území České republiky a ty, které by byly pořízené z prostředků Evropské unie, by bylo možno využít i ve prospěch jiných států Evropské unie, které se dostanou do ohrožení.

Jakou máte zkušenost s komunikací s Evropskou unií?

Obecně se dá říct, že v rámci celého světa fungují takové dva mechanismy, které pomáhají státům, jež jsou ohroženy mimořádnými událostmi. Ten první mechanismus je takzvaný INSARAG – mechanismus Spojených národů, který vznikl v devadesátých letech a primárně je určen pro pomoc po zemětřesení – kde je řada certifikovaných týmů a Česká republika je jeden z těchto týmů už od roku 2010. Po roce 2000 vznikl mechanismus civilní ochrany, který vznikl primárně proto, aby si státy navzájem pomáhali v tu chvíli, kdy je nějaká velká mimořádná událost, a ta orientace není jenom na zemětřesení. A to si myslím, že je cesta do budoucna. Viděli jsme to nakonec i při tom požáru v Českém Švýcarsku, kdy nám přiletěli na pomoc Poláci, Slováci, Italové, Švédové… Ta solidarita je velmi důležitá. Řada z finančních nároků, které jdou na takovou výpomoc, je kompenzována Evropskou unií. Pokoušeli jsme se také prosadit, aby se prodloužil čas pro využití Transition Fondu v případě lesních požárů na více než dva měsíce, tedy nejen na červenec a srpen. Podařilo se nám to prodloužit až na tři měsíce, ale víme, že například v roce 2022 byl největší počet lesních požárů v březnu, protože byla suchá zima. Závisí to na tom, jaká je zima, kolik spadlo srážek a jaká je suchost toho půdního fondu.

Ještě se vrátím k té Evropské unii a vůbec zkušenostem třeba s technikou, jakou mají právě státy okolo nás. Je ta naše technika v dobré kondici?

Odpověď zní ano i ne. Ano z hlediska technologického pokroku. Myslím si, že opravdu splňujeme ty standardy té nejen evropské, ale světové kvality. Otázkou je, jestli jich máme dost. A tady jsme u jakéhosi vnitřního dluhu, který si s sebou hasičský záchranný sbor táhne, kdy máme asi 715 cisternových autonomových stříkaček a řádově třetina z nich je po životnosti. Obdobné je to u výškové techniky, kdy zhruba z počtu 270 kusů výškové techniky je sto kusů po životnosti. Ten vnitřní dluh historicky činí asi třináct miliard korun. Máme určité speciality, které jsou v rámci Evropské unie výjimečné, což jsou třeba ty zodolněné cisternové automobilové stříkačky, které se využívaly po těch mimořádných událostech ve Vrběticích nebo při hašení lesních požáru. Rozhodně by se využily i v takových podmínkách, které jsou například na Ukrajině, nebo které byly v Řecku. Ale finanční náročnost pořízení takovýchto cisteren je velmi vysoká.

Jak je to s tou osobní výbavou jednotlivého profesionálního hasiče?

Vědecko-technický rozvoj pokračuje opravdu mílovými kroky a jestliže se dnes podíváme na základní výbavu hasiče, tak je to třívrstvý ochranný oblek, kvalitní rukavice, boty, kukla, přilba. Mnohdy se paradoxně dostáváme do stavu, kdy je ten hasič natolik chráněn, že nevnímá ty vnější podněty. Takže se testují například ochranné obleky, které v sobě mají čidla teploty nebo čidla přehřátí. Je to samozřejmě zase o finančních prostředcích. Je třeba říct, že základ pro naší práci je kvalitní ochrana dýchacích cest. Ten dýchací přístroj vyjde na sto tisíc korun, oblek na dvacet tisíc korun, boty na pět tisíc korun, přilba na deset tisíc korun a tak dále. Pohybuje se to ve velkých finančních částkách. My bychom si představovali, že bychom lehce změnili nejen design, ale i některé ochranné vlastnosti našich ochranných prostředků, zejména oděvu – ale opět narážíme na tu samou bariéru, a to jsou finanční prostředky. Takže pokud se nám podaří zajistit lepší finanční prostředky, tak bude ta situace vypadat jinak. Bohužel pro ten letošní rok jsme v deficitu z hlediska věcných prostředků, prostředků na provoz, činí to řádově 770 milionů korun. To nás velmi limituje v dalším pořizování techniky – zejména v té neinvestiční oblasti.

Česká republika je protkaná vesnicemi a téměř v každé sídlí jednotka dobrovolných hasičů. Jaká je v dnešní době jejich role?

Tak já bych řekl, že naprosto zásadní. Je to i otázka tradice. Ta tradice je dána také tím, že je v zákoně o požární ochraně napsáno, že každá obec, každé město, zřizuje jednotku Sboru dobrovolných hasičů. Jedna věc je sbor dobrovolných hasičů a druhá záležitost je jednotka. V devadesáti devíti procentech je to tak, že členové jednotky se rekrutují z toho sboru. Sbor je to, co známe z filmu Hoří má Panenko. Starají se o mládež a je to prvek, který je v mnoha obcích jediný a naprosto zásadní pro to, aby se ta obec kulturně i sociálně rozvíjela. A má samozřejmě svoji neocenitelnou hodnotu v tom smyslu, že pomáhá z hlediska požární ochrany. A tady je právě velmi důležitá návaznost mezi sborem a jednotkou, kde ti, kteří jsou fyzicky schopní, se účastní činnosti v té jednotce sboru dobrovolných hasičů. Někteří kolegové z jiných sborů to neradi slyší, ale je třeba říct, že počtem výjezdových hasičů, ať už profesionálních, či dobrovolných, jsme prostě největší sbor. Máme více než 91 000 hasičů, kteří jsou připraveni na výjezd. Z těch 91 000 hasičů je řádově 79 000 dobrovolných hasičů ve třech různých kategoriích. Ti, kteří vyjíždějí do pěti minut, do deseti minut a mají regionální působnost a největší počet jsou ti, kteří vyjíždějí do deseti minut a mají místní působnost. Naší snahou je podporovat činnost jednotek sboru dobrovolných hasičů a podporovat i činnost spolku. Což v tom loňském roce – respektive při přípravě rozpočtu na letošní rok – nebylo úplně jednoduché, ale nakonec musím říct, že pan ministr vnitra a vláda České republiky udělala taková opatření, aby se narozdíl od snižování dotací nesnížily dotace pro spolky dobrovolných hasičů a pro jiné organizace, které působí na úseku integrovaného záchranného systému – což je například Vodní záchranná služba, Speleologická služba a další. To je velmi pozitivní počin. Naší snahou je, aby šla do jednotek dobrovolných hasičů asi miliarda korun ročně. Jsme těsně před stoupáním, protože se nám podařilo navýšit tu dotaci z 500 milionů na 900 milionů. To znamená, že nám chybí ještě asi sto milionů korun.

Jak jsme na tom s bezpečností gramotností?

Viděl bych to na takové kulhání s prostřeleným kolenem, protože na jedné straně tady máme výborné příklady, třeba Centrum zdraví a bezpečí Karlovy Vary, které vzniklo před necelými deseti lety a je schopné edukovat, a to zejména mladé lidi. Ročně jím projde 25 000 osob, z toho je řádově 17 000 - 18 000 žáků středních, nebo základních škol. Cílem je edukovat nejen v oblasti požární ochrany, ale i v oblasti bezpečnosti a v oblasti toho, co dělá Zdravotnická záchranná služba, městská policie, horská služba… Na druhé straně je snaha, abychom ta edukační centra rozprostřeli po celé republice. V tuto chvíli se k tomu přihlásili další dva kraje, Olomoucký a Moravskoslezský, které bychom chtěli podpořit, ale i to je málo. Do budoucna bude třeba rozšířit a upnout úsilí na možnosti realizace takovýchto center tak, aby nakonec fungovala v každém kraji. A opravdu nám to nenahradí jenom výuka hasičů, kteří navštěvují základní a střední školy. Ta koncentrovaná edukační možnost, která je v takovýchto centrech, má dalekosáhlé výsledky. Já osobně jsem to viděl například v Japonsku, kde se opravdu žáci a mladí lidé takovým způsobem vzdělávají a jsou pak velmi dobře připraveni na takové mimořádné události, kterým je to Japonsko vystaveno – zemětřesení, povodně a další.

Jak se díváte na návrat té branné výchovy do škol?

Myslím si, že by to mělo být integrální součástí výuky jako takové. Samozřejmě se nechci vracet do dob svého dětství, kdy jsme měli tu branou výchovu soustředěnou do toho, že to byla civilní obrana, museli jsme si navlékat masky a jedno s druhým. Dnes může přijít vojenské nebezpečí klidně v minutách, už se nejedná o hodiny ani o dny. Na druhé straně je třeba rozlišovat ty hrozby. Já si cením toho, že se na druhé straně řada spoluobčanů chová perfektně a proto máme i takové ankety jako Zlatý záchranářský kříž, kde se oceňují zpravidla civilní osoby, které přispěly k záchraně života, zdraví a nebyly do toho nikým dotlačeni. Je tady výborná aplikace, která se nazývá Záchranka, která umožňuje lidem velmi rychle zasáhnout. Takže to jsou věci, které by se měly rozvíjet celospolečensky. My se pokoušíme v poslední době hodně sledovat, za kolika úmrtími při požáru stálo to, že v daném bytě nebo domě nebyl nainstalován požární hlásič. To procento je velmi vysoké.

Naše dědy hasiče by asi nenapadlo, že budou muset řešit hašení aut na baterky. Poradit si s požárem elektromobilu je složité. Jak na to nahlížíte?

Výrobci elektrovozidel si to uvědomují a proto je jejich doporučení ponořit celé vozidlo do speciálního kontejneru s chladící látkou a nechat ho tam několik dnů, někdy i týdnů. Z prováděných zkoušek s Vysokou školou Báňskou byly výsledky takové, že i téměř vybité baterie začaly pod vodou hořet. Ale tím nikoho nechci strašit. Tím chci říct jednu věc – proto, abychom mohli to vozidlo účinně uhasit, tak musíme mít v prvé řadě brzkou informaci o tom, že hoří. Pro nás je velmi důležité, abychom měli takové technické prostředky, abychom to vozidlo dokázali vytáhnout z těch garáží na volný prostor. A s tím souvisí také další technické prostředky, třeba abychom byli schopni to vozidlo dostat na takzvané vozíky. Ve srovnání s našimi sousedy jsme na tom podstatně hůř z hlediska instalace požárně bezpečnostních zařízení, jako jsou například sprinklery, což je stabilní hasící zařízení nebo zařízení pro odvod kouře a tepla. Takže v tuto chvíli je naší snahou připravit právní předpis, který, alespoň doufám, spěje v tuto chvíli – po dohodě s Ministerstvem dopravy a Ministerstvem průmyslu a obchodu – do nějaké závěrečné fáze. Mělo by se to týkat stávajících garáží i těch garáží, které se budou teprve stavět. Mnohdy jsou hasiči neoprávněně nazýváni těmi, kteří prodražují stavbu a kteří komplikují stavební činnost, ale je třeba říct, že je to ve prospěch bezpečnosti občanů.

Co byste si přál?

Tak já bych si v první řadě přál to, ať nás obejdou ty tragické události, které se týkají bezprostředních hasičů, protože na jedné straně ano, jsme to my, kteří nasazujeme život, ale na druhé straně je to velmi smutné a velmi nešťastné, když k té situaci dojde. To je asi to největší přání. To znamená, aby se opravdu všichni vrátili z těch zásahů a z těch mimořádných událostí zdraví, což není úplně jednoduché, protože ten počet zraněných hasičů je ve stovkách ročně. Dále bych si přál, aby ten problém, který je v tuto chvíli na stole a je to jakási finanční nedostatečnost těch provozních nákladů a svým způsobem i ohodnocení té naší práce, vnímali naši politici. Aby viděli, že hasiči opravdu jsou složka, která jim vždycky pomůže a že stojí za to do této složky investovat finanční prostředky, protože té společnosti se to vždycky vrátí. A myslím si, že společnost naši práci oceňuje, a to bychom si chtěli udržet, protože je to pro nás velký závazek a myslím si, že musíme udělat maximum pro to, aby lidé věděli, že když nám zavolají, tak jim pomůžeme.