Být alespoň částečně soběstačný je nezbytné, říká bývalá moderátorka a současná zahradní architektka Dana Makrlíková
Dana Makrlíková působila jako novinářka, moderátorka, bývalá mluvčí Českého telekomunikačního úřadu a zároveň místopředsedkyně Rady České televize. Pak se něco zlomilo, z lodiček se přezula do gumáků a stala se zahradní architektkou. V O všem s Markétou Rachmanovou mluvila o pracích, které vystřídala, o tom, jak vymýšlí zahrady a vyjádřila se i k tomu, co české společnosti nejvíc chybí.
Rozhovor s Danou Makrlíkovou:
Co vás teď nejvíc naplňuje a baví?
Musím říct, že stále tak trošku všechno, ale myslím si, že ta moje největší láska jsou ty zahrady a stavby domů. A samozřejmě ta média, to je taková droga. Když se rozsvítí to světlo “on air”, tak je to takový úžasný adrenalin a dá se říct, že se bez něj nedá žít. Takže jsem také moderátorka v pořadu Polopatě, který je o zahradách a baví mě.
Většinou každý, kdo si nějakým způsobem přičichnul k práci v rádiu nebo televizi, tak hlásá, že je to “dream job”. Vy ta média tak šikovně kloubíte s tou zahradou.
Můj život je jedna velká náhoda. Když mi bylo asi šestnáct let, tak jsem byla stydlivá holka, která si myslela, že není hezká. Styděla jsem se jít v plavkách do bazénu a styděla jsem si jít koupit si rohlík. Tak mě maminka přihlásila na miss. Já tenkrát vyhrála miss Jablonec, pak jsem byla ve finále miss České republiky a tam mi řekli, že hezky mluvím. Takže ta stydlivá holka měla najednou představovat sponzory, dali mi mikrofon a já jsem musela mluvila. Díky tomu jsem dostala nabídku na práci v rádiu. Takže takhle začala moje moderátorská práce a pak přišla nabídka do televize. Začínala takovou klasickou cestou, že jsem točila nejprve reportáže, noční vysílání a postupně jsem se propracovala až k té moderaci hlavního zpravodajského deníku, což je vrchol moderátorství. Moje maminka a teta byly učitelky přírodopisu, takže jsem vždycky tíhla k té biologii a dokonce jsem v osmnácti letech udělala příjimačky a talentovky na fakultu architektury ČVUT. Tenkrát jsem tam odmítla jít, chtěla jsem být právník a teď je mi to líto. Nastoupila jsem na Technickou univerzitu v Liberci, protože u nás rodině se říkalo, že jenom zvířata a děti nemají vysokou školu, takže nějakou vysokou školu jsem zkrátka musela vystudovat. A pak jsem potkala v maskérně Přemka Podlahu a říkala jsem mu, že jsem blázen, že mám být plný kytek a že je miluji. Tak u mě natočil reportáž a nabídl mi spolupráci, že bych mohla dělat s Receptářem. Takže jsem moderovala hlavní zpravodajský deník a u toho jsem začala dělat náměty a scénáře do Receptáře. A Přemek mi říkal, ať si vystuduji ještě zemědělku. Tak jsem to opravdu udělala a pak přišel okamžik, zase náhoda – Štěpánka Duchková přišla s nějakým projektem na svojí zahradu a říkala, že si jí to moc nelíbí. A já jsem najednou zjistila, že když přijdu na zahradu, tak mi okamžitě naskočí možnosti, jak by ta zahrada mohla vypadat. V tu chvíli jsem udělala Štěpánce zahradu, pak jsem dělala další zahrady a najednou jsem měla firmu na realizace zahrad. Takže to bylo všechno jeden velký omyl a náhoda.
Ale se šťastným koncem, ne?
Ano, se šťastným koncem. Až někdy ve třiceti letech jsem objevila práci, která mě naplňuje a baví. Ta moderátorská práce je sice úžasná a nechci se dotknout moderátorů hlavních zpráv, ale já jsem nechtěla být jenom mluvící hlava. Chtěla jsem budovat, mít něco, v čem budu nezávislá, protože i v těch médiích jste závislá. Něco řeknete šéfovi, ten se na vás naštve, ale teď jsem svůj vlastní šéf, takže nemám koho naštvat, maximálně klienta. Nemyslím si, že jsem nejlepší zahradník, byť jsem v podstatě nejznámější, ale já jsem tím získala také určitou svobodu.
Moderátoři v rádiu nebo v televizi nemají tu okamžitou zpětnou vazbu. Vypne se mikrofon, v televizi se vypne kamera a nic se neděje. Takže vy jste možná odcházela domů s tím pocitem, že za vámi nic nezůstalo?
Asi ano, hlavně jsem měla pocit, že bych chtěla nějakou výzvu a změnu. Ráda něco nového zkouším, vymýšlím… Ty změny mě prostě baví.
Jak se na vás tehdy koukalo mladší osazenstvo na fakultě? Přijali vás rychle?
Ano, přijali mě hned. Musím říct, že jsem v tu dobu moderovala hlavní zprávy na televizi Prima, takže mě znali a nikdo nechápal, proč s titulem inženýra studuji. Byli na mě docela hodní, tenkrát mi bylo kolem pětadvaceti let a vypadala jsem jako malá holčička. Podle mého názoru jsem ty zprávy moderovala brzy, vypadala jsem jako malá panenka.
Tím vaším cílem byla vlastní firma na realizace zahrad, nebo jste takhle do budoucna tehdy nepřemýšlela?
No, když se nad tím zamyslím, tak já jsem Beran a ten nemyslí. Beran jde ke skále, skočí a pak teprve začne řešit, co se pod tou skálou skrývá a jestli dopadne měkce nebo tvrdě. Takže já jsem nepřemýšlela. Já jsem měla sen, že by mě to bavilo, ale vůbec jsem nevěděla, jak ho dosáhnu. A jednoduché to tedy rozhodně nebylo – dělat zahrady je dřina. Mám tým lidí, který se mnou pracuje. Navíc podnikat není jednoduché – vy nevíte, kdy budete mít práci, máte zaměstnance, kterým musíte jim dát mzdu, protože v podstatě živíte rodiny a nevíte, kolik přijde zakázek a jak se to bude celé vyvíjet.
Když zůstaneme v té zahradě, tak jaký je váš oblíbený styl? Dá se to pojmenovat?
Jak jsem v tomto velmi promiskuitní. (smích) Velmi se to mění. Zastávám názor, že zahrada by měla ladit s domem. Každému klientovi se snažím udělat zahradu podle jeho přání – snažím se naladit na jejich frekvenci. Většinou komunikuji s ženami a poznám podle oblečení, podle výrazu tváře i podle interiéru, jakou zahradu bude chtít. A já se do ní snažím proniknout a tu zahradu jí udělat podle jejího přání, protože já na té zahradě žít nebudu. Já se jí snažím splnit sen o krásné zahradě. Neříkám, že se mi to vždycky povede, taky se mi někdy stane, že musím od té zakázky odstoupit, protože do té ženy nebo do toho muže prostě nedokážu proniknout. A hlavně nedokážu naplnit ta jejich očekávání – když jsou třeba úplně nesmyslné, nebo když si představuji něco, co zkrátka nejsem schopna udělat.
Napadá vás nějaký bizár, který jste musela absolvovat při tvorbě nějaké zahrady?
Těch bizárů bývá hodně. Už jsem si zvykla na to, že chce někdo bílou zahradu, tedy aby kvetla jenom bíle, nebo na zahradu bez hmyzu… Nebo si občas nějaká žena přeje bezúdržbovou zahradu. Takže se jim snažím vysvětlit, že zahrada je prostě práce. Ale musím říct, že se to teď zlepšuje, na většině zahrad děláme vyvýšené záhony, ovocné zahrádky a tak dále.
V těch osmdesátkách a devadesátkách jsme všichni zahradničili. Pak jsme měli pocit, že si můžeme všechno koupit a trochu jsme od toho ustoupili. A teďka mám pocit, že se to zase vrací.
Velmi to souvisí s vývojem ve společnosti a se současným trendem. Myslím si, že je nezbytné být alespoň částečně soběstačný, i co se týká těch cen a v souvislostech s současné situace, která se děje ve světě.
Co byste si nikdy nedala na svoji vlastní zahradu?
Teď jste mě normálně zaskočila. Já nesnáším takové ty kamenné stráně. To je takový český nešvar.
Vadí vám trampolíny na zahradách?
No tak musím říct, že to nevypadá hezky. My se ty trampolíny snažíme zahloubit do země a obklopit je alespoň částečně vegetací. Snažíme se je z té zahrady trošku vymazat, ale úplně to nejde. Na druhou stranu chápu – když to mají děti rády, tak proč jim to nedopřát.
Raději anglický trávník nebo rustikální dlažba?
Obojí.
Vodní prvek nebo bazén?
Jak na co. (smích)
Růže nebo pivoňky?
Obojí.
Zeleninový záhon nebo bobkovišně?
Obojí.
Jaký je podle vás Čech zahradník?
Jsme národ zahrádkářů a kutilů. Teď vidím i ty třicátníky, že se začínají vracet na zahrady a mají chuť dělat. Často si lidé myslí, že si tu zahradu mohou udělat sami, ale neznají ty zákonitosti a nedopadá to často moc dobře.
Mám pocit, že spousta těch zahradních komerčních architektů má jednotný styl a ty zahrady vypadají všechny dost podobně. Nevytrácí se tím ta jedinečnost každé zahrady?
To máte naprostou pravdu. Ono je to takové sporadické – jsou zahradní architekti i normální architekti, kteří staví domy a vnucují vám svůj názor. A mým cílem není vyhrát zahradu roku, mým cílem je udělat zahradu na přání klientů. Ale pravda je, že většina mých klientů chce ten současný trend.
Jak jste se dostala k té rekonstrukci domů?
Kdysi jsem udělala ty příjimačky na fakultu architekturu a ty domy a budování mě vždycky hrozně bavily. Můj táta taky budoval, takže jsem k tomu čichla už jako dítě. Kdysi jsem koupila byt v Ústí nad Labem a zrekonstruovala jsem ho, pronajímala jsem ho a pak jsem ho se ziskem prodala. Takhle jsem začínala a je to taková moje důchodová reforma.
Chodíte se do vlastní zahrady uklidňovat?
Do vlastní zahrady chodím makat, mám jich několik. Jsem na sebe hrozně tvrdá, není to úplně nejlepší vlastnost. Říká se tomu OCD, takže já musím mít všechno v komínkách, dům musí být perfektně uklizený a stejně tak i zahrada. Mám i užitkovou zahradu, zavařuji okurky a dělám džemy. Pro mě je “relaxace” trošku sprosté slovo a vím, že je to špatně.
Pojďme od zahrady k těm pragmatičtějším věcem. Co vás poslední dobou štve?
Mě asi nejvíc štve hloupost a lenost, na to jsem úplně alergická. S obojím se setkávám velmi často. Dnes by lidé chtěli pracovat z domu a jen čtyři dny v týdnu. Naši předci pracovali i v sobotu, naše maminky neměly mateřské dovolené. Moje maminka byla tři měsíce na mateřské a pak musela jít hákovat. A další věc je, že my si tady častokrát nevážíme to, co tady máme. My jsme opravdu bohatý stát. Mrzí mě to, že se důchodcům zmrazily důchody, že nebude valorizace. A přitom právě oni celý život skutečně odřeli.
Máte za sebou velmi bohatou kariéru televizní moderátorky hlavních zpráv. Co s vámi dělá současný pohled na zpravodajské relace?
Kvalita zpravodajství šla dolů. Dnes se považuje za moderátora skoro každý druhý. Mě kdysi učila proděkanka DAMU mluvit, abych neměla vadu řeči, abych měla správnou dikci. Režiséři mě učili správně číst texty, abych skutečně chápala, co čtu. Vyznat se dnes v tom, co je objektivní zpravodajstvi a co není, je velmi těžké. Teď si vysílá každý co chce, a říká tomu objektivní realita a objektivní pravda.
Jak vnímáte náladu v naší společnosti?
Já si myslím, že se máme hezky, že bychom měli žít v přítomnosti a uvědomit si spoustu těch malých drobností. Jsou lidé, kteří se mají skutečně špatně a těm je potřeba pomoct. Ale na druhou stranu si myslím, že když si přečtete historické knížky, tak ty cykly se pořád opakují. A máme obrovské štěstí, že tady osmdesát let nebyla válka, což v historii této země v podstatě nikdy nebylo. My si žijeme perfektně, ale měli bychom intenzivně vnímat ten konflikt na Ukrajině. A někdy mám pocit, že nám tak trochu chybí pokora. Že bychom se měli vrátit ke kořenům, být trochu skromnější. Zvykli jsme si mít všechno a žít v blahobytu. Takže si myslím, že by nám pomohla hlavně ta pokora.