Burani už nemají v Británii žádné zastání. Přitom jen s nimi lze zabránit islamizaci západní Evropy, říká Benjamin Kuras
společnost
Benjamin Kuras je spisovatel, dramatik, překladatel a publicista, který je známý svou kritikou Evropské unie, multikulturalismu, imigrace, socialismu a snad nejvýrazněji islámu. V Prostoru pro dva se s Markem Stonišem bavil o právě probíhajících nepokojích ve Velké Británii, o jejich příčinách i možném vývoji a o směru, kterým se vydala Anglie i mnohé další země západní Evropy.
Bene, myslím, že kdybych sledoval situaci v Británii jen podle toho, co vysílá třeba Česká televize, tak bych měl dojem, že nějaký rodilý Velšan zabil tři holčičky a zlí pravicoví extremisté uspořádali hon na muslimy, kteří tento čin přitom nespáchali. Ta situaci je ale samozřejmě jiná. Co se tedy v Británii děje?
On to byl Velšan v tom smyslu, že se narodil v Cardiffu, jenže, jak praví staré přísloví, “když se vlaštovka narodí v chlévě, tak to automaticky není kráva”. Takže zůstal vlaštovkou narozenou v kravíně – jeho rodiče přišli z Afriky a není zcela jasné, jestli byl muslim, to nikdo nikde neuvádí. Ta takzvaná ultrapravicová scéna je ale označována slovem “thug”, což původně indické slovo, které znamenalo vrah a lupič – dnes se tím slovem označuje výtržník, takže to je taková inflace nadávky. Každopádně se ale jedná o urážku dělnické třídy, která má už desítky let pocit, že ta imigrace neevropských kultur do Británie natolik mění jejich život, že už si připadají, jako by byli v cizině. A taky jejich heslem na těchto demonstracích bylo “chceme zpátky svou zem”. Toto má dlouhou historii, já bych jí musel vystopovat až do roku 1989…
K tomu se vrátíme. Když jsi řekl to heslo “chceme zpátky svou zem”, tak může se jim ještě ta země vrátit?
Problém je, že i ta konzervativní pravice – taková ta vzdělanecká – pořád má pocit, že se od těchto lidí musí distancovat, ačkoliv jsou to přirození spojenci. Akorát tedy mluví buranským akcentem a ta vzdělanecká třída z Oxfordu a z Cambridge, kam patří třeba Douglas Murray nebo Melanie Phillipsová, drží dlouhou tradici pohrdání tou nižší třídou. Tahle tradice je už od viktoriánských dob. Změnilo se to těsně po druhé světové válce, kdy labouristé přišli s tím, že by tu dělnickou třídu měli trochu bránit, povzbudit, sehnat jim lepší zaměstnání, lepší zdravotní podmínky a vzdělání. Ale to pohrdání se vrátilo – hlavně do laberoustické strany – když nastoupil Tony Blair. Ten z té strany udělal stranu pro intelektuály, zbohatlíky a úspěšné podnikatele. Od té doby se na tu dělnickou třídu úplně zapomnělo a ona se mezitím ocitla v postavení, kdy se v jejich městech a čtvrtích vyměnilo obyvatelstvo a najednou kolem sebe měli většinu muslimů, kteří se někdy ani nedomluví anglicky. Z některých částí Londýna, ale hlavně třeba na severovýchodě – v Birminghamu a Manchesteru – se stává něco, co spíše připomíná Karáčí. A ta dělnická třída neměla zastání u žádné ze stran. Dokonce i Nigel Farage, který chtěl tu emigraci trochu zpomalit, pořád tyto lidi nazývá “thugs” a extrémisty. Nechce totiž, aby se o něm samotném mluvilo jako o extrémistovi, takže se snaží od nich takhle distancovat. To, k čemu došlo, je to, že ta třída – řekněme ta konzervativní část intelektuální třídy – zapomněla na to, že tito “thugs”, ti hrdlořezové, vyhráli světovou válku. Bez nich by se ta válka nedala vyhrát. Churchill to věděl a založil i tu slavnou SOE – Special Operations Executive – kde vycvičoval hrdlořezy, aby mohli padákem za nepřátele a mezi partyzány. A bez těch takzvaných hrdlořezů by ta válka nešla vyhrát. Jenomže problém je, že ta vzdělanecká třída pořád neví, že se proti ní vede válka a že ta válka už je i v ulicích všech západních měst. Pořád odmítá vzít na vědomí, že se nějakým způsobem budeme muset bránit a že intelektuálním povídáním se nic neubrání.
Je migrace do Velké Británie jiná než do Německa nebo do Francie? Přece jenom Velká Británie je ostrov – jakto, že se neubránila?
Ona byla jiná v tom, že ta pákistánská muslimská migrace byla přece jen trochu civilizovanější než ta africká nebo syrská. Oni byli kdysi přece jen trochu odchovaní těmi britskými zákony a ty počátky probíhaly klidně a civilizovaně. Člověk si zvykl na sousedy, kteří mají pákistánskou restauraci, řidič autobusu byl pákistánský a tak dále. Člověk si zvykal na to, že to bylo docela příjemné – zlepšila se kuchyně, vonělo to tam jako kari… A přišel rok 1989 a i mně se stalo něco, co mi už tehdy naznačilo, že to půjde nějakým divným směrem. Vy jste tady cinkali klíčema a vybojovali jste si svobodu – a nám začalo potlačování svobody útoky na Salmana Rushdieho nebo přesněji řečeno na jeho knihu. Najednou ti naši pákistánští sousedé vyšli do ulic, zapalovali knihy a řvali “smrt Salmanu Rushdiemu!”. Ten z toho byl úplně vyděšený, protože on je ten sekularizovaný, pobritštěný, integrovaný, asimilovaný muslim. Leckdo si myslel “fajn, tak tihle lidé jdou do ulic a žádají něčí smrt, to je trestný čin”, ale nic se jim nestalo. Ve Francii to bylo jednoduché – tam také vyšli do ulic a prezident Mitterand vyhlásil, že volání po smrti na veřejnosti je trestný čin a že ten, kdo bude zítra takto viděn, bude zatčen a zavřen. A tak to tam přestalo. Ale v Britanii to pokračovalo dál, protože ani jeden politik si netroufl říct “tohle nám tady dělat nebudete”. Naopak si mnozí, a to dokonce včetně Margaret Thatcherové, řekli, že ten Rushdie přeci jen uráží světové náboženství – to přece nikdo urážet nemá. A zvlášť by neměl urážet takhle mírumilovné náboženství – protože všichni najednou říkali, že islám je náboženství míru “islám znamená mír” – takhle si to překládali. Jenže islám neznamená mír, nýbrž podvolení. A protože se proti tomu tehdy v těch zárodcích nepostavil zákon, tak si ta radikalizovaná menšina uvědomila, že se jí nic nestane a že tedy může začít ovládat i tu neradikalizovanou, demokraticky smýšlející většinu tehdy asimilovaných muslimů – že je může kousek po kousku dostávat na svou stranu, protože zákony Británie a establishment bude bránit ty radikalizované a nebude bránit ty neradikalizované. Takže od té doby si ti neradikalizovaní muslimové netroufli a teď nenajdete, že by třeba někdo z nich protestoval proti Hamásu nebo proti tomu, že včera skupinka muslimů vymlátila nějaký pub do němoty. Proti tomu se dokonce nestaví ani ta konzervativní intelektuální část, která naopak šla v asi dvaceti městech demonstrovat proti rasismu – tedy britskému rasismu. Šli i s nápisy jako “rasisti ven, uprchlíci sem”. A těch uprchlíků přibývá, protože ani konzervativcům se nepodařilo imigraci snížit – ač slíbili, že to stáhnou na nějakých sto tisíc ročně. Sedm set tisíc jich bylo celkem v loňském roce, včetně těch legálních.
Vraťme se ještě k té předchozí otázce – myslíš, že se těm protestujícím může ta jejich země vrátit? Že je to vůbec možné?
No, dalo by se to ještě teoreticky zastavit tím, kdyby se ta konzervativní intelektuální třída probudila k tomu, že v těchto protestujících lidech má přirozené spojence – podobně, jako si to uvědomil Churchill – že tedy opravdu jsme ve válce, že někdo napadl tuto zemi a chce ji teď už skoro násilím ovládnout. Takže dá se to zachránit tím, že si to ta intelektuální třída uvědomí… Ale zatím to tak nevypadá. Uvědomit by si to mohla i policie a možná i armáda, která by pak mohla nějakým způsobem nastolit mír. Ale to vypadá při této vládě nerealisticky, protože tato vláda už vydává zákon, že islamofobie je trestný čin a zrušila i plánovanou deportaci. No a dál přijíždí dalších sedm set tisíc migrantů tento rok. Nikdo to nezastavuje.
Je ta situace tak vyhrocená i kvůli tomu, že se v Evropě přehnal důraz na lidská práva?
Ono to vychází z toho postkřesťanského, hesla “miluj bližního svého jako sebe samého”. Jenže se to obrátilo tak, že toho bližního musíme milovat víc než sami sebe. Takže ta lidská práva se dávají úplně cizím lidem, z nichž hodně přichází s cílem si prostě polepšit nebo dokonce i tu Evropu ovládnout. Těm se pak dávají práva na úkor práv vlastních občanů, kterým se ta práva naopak ubírají.
Také se tomu říká povinná solidarita.
S cizími, ano.
Ta situace v ulicích vypadá opravdu bezvýchodně. Můžeme si stále my, tady ve střední a v bývalé východní Evropě, říkat, že se nás to netýká? Je ten pocit oprávněný?
Samozřejmě, že se nás to týká, protože celá Evropa se nás týká. V Německu to přibývá stejným tempem jako v Británii. Tam už dokonce bývalý velitel kontrarozvědky řekl, že už je na území Německa víc muslimů vojenského věku – to znamená potenciální armády – než je celý součet ozbrojených sil Německa, a to policie i armády. Takže kdyby chtěli a dostali se ke zbraním, tak mohou ovládnout Británii, Francii, Belgii a Holandsko během několika dní. Možná to i někdo organizuje z Iránu nebo odněkud – když byly ty poslední nepokoje ve Francii, to bylo asi ve dvaceti městech, tak vypukly téměř ve stejnou dobu během několika hodin. Bylo tedy zjevné, že to je nějakým způsobem organizované – ten výbuch nepokojů byl spontánní, ale okamžitě se k tomu připojila nějaká organizace a v některých případech dokonce přepadali policejní stanice. A ono se stačí dostat do policejní zbrojnice a místo toho, aby se házely zápalné flašky, tak se může střílet. To nebezpečí už je – a je akutní. Takže jestli si myslíme, že se nás to netýká, tak i kdyby sem žádní další migranti nepřišli, tak otevřené hranice s Německem máme. Já vždycky říkám, že stačí, aby sem nakoukli a viděli, že tady máme hezčí holky než v Německu a hned jich tady bude sto tisíc.
Ty jsi ve Velké Británii konvertoval k judaismu, jak si vysvětluješ to, že Evropa je stále více antisemitská a že přibývá útoků na Židy?
Na tom je zajímavé to, že to vypuklo ne až po tom, co Izrael vtrhl do Gazy, ale v té chvíli, kdy Hamas přepadl Izrael. Spousta lidí si tehdy řekla: “No, tak jdeme na Židy, teď se to smí!”. A ty demonstrace, co probíhají na amerických univerzitách a v britských městech, nikdo nezastavuje – zase to nějakým způsobem přišlo do módy. Židé lezou lidem na nervy, pořád kladou nějaké otázky, pořád o něčem přemýšlí a do něčeho vrtají… Takže tomu lidu, který má rád jistotu a tu svoji pravdu ten Žid vadí, no. Ale Žid má od Izajáše povinnost vnášet světlo tam, kde je tma. A tma je vždy způsobená tím, že někdo někde zakáže možnost myslet jinak, než je nařízeno. A vždycky se objeví nějaký Žid, který řekne “no, ono to tak úplně není, je to trochu jinak”.
Pro mě vnášíš světlo svými knihami i texty, která píšeš dlouhá léta. A v nich jsi i tu dnešní vyhrocenou situaci předvídal.
Já jsem si to prostě spočítal – jde o počet. Dokud máme těch pár pákistánských sousedů, kteří mají ty restaurace, tak fajn. Ale žádná politika západní Evropy nepočítá s tím, že se ten počet někde zastaví. A víme, že v severní Africe a v muslimských zemích v Asii je nějakých dalších 75 milionů lidí, kteří by sem chtěli přijít, protože si myslí, že se tady budou mít lépe nebo si myslí, že podle zákonů Koránu musí nemuslim platit muslimům daň – v podstatě tedy ty muslimy musí živit. A to je pro ně atraktivní. Ono se tomu říká hidžra – to je speciální název pro islámské osidlování neislámských zemí. Pochází to z Mohamedova odchodu do Mediny z Mekky a tak dál. Takže to je součást džihádu, což je tedy doktrína, podle které má islám ovládnout celý svět. Já ale říkám, že islám už má 56 nebo 57 zemí, a to stačí. Mně nevadí islám, mně vadí islamizace západní civilizace, která ale k tomu přispívá tím, že si to nechává líbit.
Co se bude dít třeba za dvacet let? Jak to dopadne?
Ty vlády se musí probudit k tomu, že opravdu jsme ve válce a že tu válku prohráváme. A bez těch “dělňasů”, kteří tam jdou a rozmlátí někomu hubu, se to vyhrát nedá. A je lepší si z nich nedělat nepřátele. Je lepší je nějakým způsobem zorganizovat do nějakého civilizovanějšího, politického odboje.
Překvapuje tě, že muslimové ještě nemají v západní Evropě vlastní politické strany?
Mají. Ve Francii už je nějaká. V Británii vzniklo nějaké islámské hnutí, které má pět nebo šest poslanců, kteří předtím byli v labouristické straně a vystoupili z ní, protože pro ně není dostatečně islamofilní. Já vím, že většina těch britských muslimů je poklidná, jenže ta neklidná menšina začíná narůstat. Ale i tak nikde nejsou vidět žádné protesty muslimských demokratů proti islámskému terorismu.
Ty jsi napsal knihu Sekl se Orwell o dvacet let?, která pro mě je vizionářská i tím, co se děje dnes i u nás. Co říkáš na dnešní stav svobody slova?
Ta svoboda slova je tady ještě taková, jaká už v Británii dávno není. My si tady můžeme takhle povídat, jde to do éteru a nikdo nás za to nezavře. V Británii ti vtrhne policie do bytu, když zjistí, že jsi někde na internetu nějakým způsobem pobuřoval proti muslimům nebo LGBTQ. Ale já říkám, že LGBTQ je humor. Šaría už humor není.
Čím to, že se Britové takhle nechali vmanipulovat do nesvobody? Lišíme se v něčem?
Britové ctí zákon a snaží se ho dodržovat, i když je proti nim. Když se v Česku vydá nějaký nový zákon, tak Češi hned zjišťují, jak ho obcházet. Já si myslím, že Čechům by snad bylo nejlépe úplně bez vlády – kdyby tady byla svoboda podnikatelům, protože to je ta nejlepší třída, která se nějakým způsobem dokáže v těch byrokratických omezeních pohybovat a vytvářet bohatství. Takže já jsem stoprocentně pro absolutní svobodu podnikání a můj nejoblíbenější ekonom je paní Šichtařová. Češi také dovedou improvizovat tam, kde to Britové už nedovedou. Taky si vždycky najdou nějakou obezličku, jak tu buzeraci obejít. V Británii to došlo k tomu, že ta buranská třída už neví jak dál jinak než výbuchem. Je tahle třída i u nás? Já mám pocit, že tady je nějaká střední třída, ale tu dělnickou třídu tady nevidím. V Británii taky toho burana poznáš hned už podle toho, jak promluví. V Česku ne. To je ale přitom ta třída, která vytváří tu sůl země – a na to jsme všichni zapomněli. Když to člověk řekne, tak zní skoro jako komunista – že straní tomu proletariátu. Ale ten proletariát zmizel z politiky. Levice mu kdysi měla umožňovat nějaké slušnější postavení, ale už to nedělá. A oni už nemají žádné politické zastání.
Stýská se ti po staré dobré Anglii?
Mně se stýská po té Anglii sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let, která už neexistuje a nikdy už existovat nebude. To bylo obrovské osvobození, které bylo vidět v muzice, v kultuře, v divadle… Tady proběhlo v devadesátých letech něco podobného. V Británii se ale pak v těch devadesátkách začalo to, co bylo na té rebelii v šedesátých, sedmdesátých letech sympatické, najednou proměňovat v tu politickou korektnost. Ta láska ke světu se najednou proměnila v lásku k cizímu a nenávist k vlastnímu.