Bratři, co koukají lidem na boty. Sourozenci Staňkovi chtějí značky Botas a Vasky prodávat v Číně

Rozhovor s Vítem a Václavem Staňkovými:

Jeli jste přímo ze Zlína, nebo už jste tady domestikovaní Pražáci?

Václav S.: Domestikovaní rozhodně ne, nicméně včera jsme byli v Praze, takže jsme jeli jen z Karlína.

Máte pocit, že “boty dělaj člověka”?

Václav S.: Oba dva nějakým způsobem ujetí, že opravdu pozorujeme ty boty. Vždycky si všímám, když kolem prochází Vasky nebo botasky. Možná je to trošku postižení, že jo? Člověk si standardně nevšimne, co má někdo na nohou. Nesoudím člověka podle bot, nemyslím si, že ho dělají, ale opravdu si všímám, kdo jaké boty má.

Vítek S.: Já to mám stejně. Vždycky se přistihnu u toho, jak stojím někde na náměstí a vlastně koukám lidem jenom na boty. Tím taky zjišťuji, co se dnes nosí a co je trendy.

Ono se jeden čas o Češích říkalo, že si vlastně na boty úplně nepotrpí, že je bereme jako užitkovou věc a že spousta lidí chodí ve špinavých botách. Když se tak koukáte těm lidem po nohách, tak co jste zjistili?

Václav S.: Oproti tomu, jak to bylo dříve, se nosí více tenisky, už je to takové uvolněnější a není takový tlak na to, aby člověk nosil čisté boty, jako to bylo třeba za Tomáše Bati, kdy opravdu nemohl přijít do práce bez toho, aby si ráno pořádně vyleštil boty. Kdybych měl soudit čistotu obuvi lidí, kterým se dívám na nohy, tak bych řekl, že to je tak na šedesáti procentech.

Můj syn třeba dělá, že když si koupí hezké tenisky, které nestály úplně málo, tak si o ně pečuje a chvíli je má na poličce. Není to trošku fetiš?

Václav S.: Tenisky se částečně staly sběratelským atributem. Je to dáno byznys modelem velkých značek nebo tou vzácností toho, že těch daných produktů není neomezeně. Opravdu se stalo to, že je vyhledávají úspěšní mladí. Lákají i podnikatele, kteří nakupují ty boty v nějakém dropu, v nějaké speciální ceně a pak to přeprodávají za ještě vyšší cenu. My jsme nedávno zaznamenali rekord, měli jsme spolupráci a kolaboraci s Footshopem, kde jsme dražili boty a peníze šly na podporu ševcoviny na technickém liceu, které nově vzniká ve Zlíně. Příští rok budou moci ševci zase studovat, protože teď tomu tak vůbec není. Podařilo se nám ty boty vydražit za cenu okolo padesáti tisíc.

Ševcovina se dnes nedá nikde pořádně vyučit. Může být tento obor přitažlivý?

Vítek S.: Je to z části naše obava, která nás přiměla k tomu, abychom téma obnovy tohoto řemesla vlastně neustále vytahovali ven, protože se právě bojíme o tento obor. A chceme, aby se o něm v Česku mluvilo a psalo a aby ten mladý student, který se rozhoduje, jakou cestou půjde, ten směr ševcoviny měl někde v povědomí.

Václav S.: Je to nejen o tom, abychom měli ševce, abychom vyráběli boty tady u nás v České nebo Slovenské republice, ale abychom zároveň také šířili to povědomí. Těch řemeslníků je čím dál tím méně a méně. Je to podobně jako s těmi teniskami. Kdy je něčeho méně, to je vzácnější. A já věřím, že to řemeslo má stále “zlaté dno” a že ty české šikovné ručičky můžou být i něčím, co třeba vyrábí do světa. A my máme v plánu, aby se to podařilo. Máme i takový jeden ambiciózní cíl, který se teď budeme snažit uskutečnit, a to je ukázat českou výrobu v Číně.

Že byste expandovali na čínský trh?

Václav S.: Je to ambiciózní plán, který se už do měsíce budeme snažit naplnit nebo minimálně se tam ukázat a máme už pár schůzek s tamními prodejnami a řetězci. Uvidíme…

Není běžné, že se v sedmnácti letech člověk rozhodne podnikat. V tom věku lidé často ani nevědí, co se sebou. Vy už jste to věděli?

Václav S.: Tak každý máme chvíli, kdy jsme v něčem nejistí. Ale tu cestu jsem vždycky viděl úplně jasně.

A bylo to díky tomu, že jste ze Zlína?

Václav S.: Ta cesta nebyla hned o podnikání, u mě šlo nejdřív o sport. Od třinácti do osmnácti let jsem se plně věnoval tomu, kde jsem chtěl dosáhnout svých největších úspěchů.

Vy jste běhal?

Václav S.: Ano, já jsem byl atlet. A vždycky mi strašně vadilo dělat něco, co dělat nechci. Současně jsem vždy přemýšlel hodně dopředu a kdybych dělal sport, tak bych jednou musel dělat trenéra, a úplně nebyla moje představa. A už tak ve čtrnácti jsem si uvědomil, že podnikání je něco, co mi dá ty možnosti si ty další roky zase plánovat podle sebe. A z toho důvodu jsem hledal cesty, jak začít a trvalo to tři roky, než jsem začal něco pořádného.

Postavit takhle z nuly na “zelené louce” firmu, to chce velký kus odvahy.

Václav S.: To bylo o tom, že jsem se pro něco rozhodl a pak si za tím šel a už se neptal, jak moc velké riziko tam je. Prostě jsem dělal všechno pro to, aby to vyšlo. Samozřejmě se na mě všichni dívali jako na blázna a říkali, že pokud nebudeme vyrábět za stovku, tak nemáme šanci prorazit, protože z Číny se dováží boty za sto korun nákladu a podobně. Někteří mi zase říkali, že pokud nebudu ty boty prodávat za deset tisíc, tak ta ekonomika nebude fungovat. Ale naštěstí jsem si hodně brzy uvědomil, že to je moje firma a já musím vědět, co je pro mě a pro firmu správné. A za toto uvědomění jsem strašně moc rád.

Vítek S.: Já jsem o čtyři roky mladší a tak jsem koukal s otevřenou pusou a říkal si: “Do čeho se ten můj brácha pouští. To je frajer.“ A byl jsem na něj hrdý už od začátku, protože mu mnoho lidí nevěřilo. Nevím o nikom, kdo by řekl: “Vašku, to je super nápad, běž do toho.” A Vašek se do toho podnikání pustil již za té aktivní kariéry atleta. Viděl jsem, jak umí nakládat s časem už v tak mladém věku a že si opravdu vybírá, do čeho bude svůj čas investovat. A když začal s těmi Vaskami, tak jsem mu i pomáhal s navrhováním a bavilo mě to. Tehdy jsem ještě nevěděl, že se tím někdy budu živit a bavit i já. Takže jsem za to moc vděčný.

Václav S.: Ten začátek byl už v patnácti letech, kdy pomáhal na prvním, malinkém, showroomu. Pak když šel studovat do Prahy na VŠE, tak nastoupil jako prodavač v naší prodejně na Příkopech. A po nějakých deseti měsících odcházel vedoucí prodejny a sedl si tam Víťa. Ale to šlo totálně mimo mě. Ani mi to neřekli. Pak byl dvanáct měsíců nebo jak dlouho vedoucím prodejny.

“Neříkej, že to nejde, raději řekni, že to zatím neumíš. Když všichni mluví o nemožnostech, hledej možnosti. Touha stát se nepostradatelnými je pákou pokroku, ale brzdou je naše touha zůstat nepostradatelnými.” To jsou výroky Tomáše Bati. Jak moc jste ho a jeho byznys měli nastudovaného, nebo máte?

Václav S.: Už bych neřekl, že jsem na něm závislý, ale dříve tomu tak rozhodně bylo.

Vítek S.: Já ještě asi jsem.

Václav S.: A doteď, když nedostanu pod stromeček nějakou knížku o Baťovi, tak jsem smutný. U těch citátů ale chybí můj nejoblíbenější: “Co chceš, můžeš.” Baťu beru stále jako největšího podnikatele v rámci České republiky. A on opravdu začínal v šestnácti, sedmnácti letech. Ty začátky také neměl úplně jednoduché, zažil si krachy, nezdary a prošel si také různými režimy, ale vždycky to zvládl a pokračoval dál. Takže já jsem obrovským obdivovatelem ať už Tomáše Bati nebo jeho nevlastního bráchy Jana Antonína Bati.

Říká se, že nejhorší práce je s lidmi. Tak jak to máte vy? Jak jste je hledali?

Vítek S.: Jestli mohu začít, tak já bych řekl, že jsem vděčný za to, že jsem si mohl projít strukturou firmy – od brigádníka až po ředitele firmy Botas. A díky tomu jsem vlastně pochopil, jak opravdu ti prodejci na prodejně fungují a stal jsem se jejich kamarádem, protože jsem tam deset měsíců v tom jel s nimi. A když jsem se stal jejich vedoucím, tak už jsem se učil, že k nim musím přistupovat trochu jinak, abych od nich mohl vyžadovat nějaké vyšší výkony, mohl je motivovat a aby mě brali s respektem. Takže už tam jsem se začal učit jakým způsobem stále být kamarád, ale že když něco řeknu, tak ať se to splní. Z těch zkušeností hodně těžím. Pořád se ale dá zlepšovat a přicházet na nové způsoby, jak z toho týmu dostat, aby je to bavilo a aby pracovali nejlépe, jak umí.

Museli jste se v tomhle tom segmentu nějak dovzdělat?

Václav S.: Já už od mládí četl knížky o psychologii lidí nebo o psychologii marketingu, o vedení lidí, nebo cokoliv. A jedna, která mi asi ukázala nejvíce je od Carnegieho: Jak působit na lidi a získávat přátele… A já měl spoustu kamarádů a tohle jsme četli i spolu. A jsou tam principy, které jsou všeobecné a které nějakým způsobem fungují. Brácha se tady směje.

Vítek S.: Já se strašně omlouvám. On opravdu měl mnoho kamarádů…

Václav S.: Já se vždycky snažil ten název schovávat, když jsem to četl. Ale ta kniha má opravdu hodnotu – ať už se to týká vyjednávání nebo pochopení lidí. Ale stejně to pořád neděláme úplně podle principů. Jeden z nich je třeba: “Nepodnikejte s kamarády, může to dopadnout špatně”. A v byznysu mám spoustu lidí, kteří se stali mými přáteli během té cesty. Snažíme se, aby to bylo pořád na té osobní rovině a aby ta komunikace byla otevřená a vždycky se řeklo to, co chceme, aby zaznělo.

Kdo je typický zákazník firmy Vasky nebo Botas?

Václav S.: Já jsem byl na výměnném pobytu ve Francii a po škole jsem viděl samé Timberlandy, farmářky… A to byl moment, kdy už jsem vyvíjel náš první produkt – farmářky. A říkal jsem si, že tady to na té střední škole nosí všichni, ale v Česku jsem to neviděl, to bude strašně moc fungovat, to bude skvělé. No a potom, když jsme spustili celou tu komunikaci kolem Vasky, tak se mi žádný mladý neozval. Ozývali se mi lidé ve vyšším věku a byl jsem dost zaražen, jak je možné, že důvěřují tomu osmnáctiletému klučíkovi. A pochopil jsem, že ve Vaskách je hodnota, protože se vyrábí tady, kvalitně a že to vydrží. Vyvíjel jsem tedy botu pro mé vrstevníky a z ničeho nic si to oblíbil někdo úplně jiný. A uvědomil jsem si, jak zásadní je ptát se těch zákazníků, vnímat je, pracovat na jejich potřebách a jít jim naproti. Náš typický zákazník je spíše žena a ten průměrný věk může být třeba kolem šestatřiceti let.

Vítek S.: Na druhou stranu, u značky Botas je tím typickým zákazníkem spíše muž. A ta věková kategorie sedí s tím, co teď řekl brácha. Snažíme se ty naše zákazníky trošku omladit, přicházíme i s modely pro mé vrstevníky.

Botas – vy jste se před rokem rozhodli tu značku převzít a zachránit ji před krachem. Byl to velký risk?

Václav S.: Byl to velký risk. Protože ta částka, která je pod mlčenlivostí, tak byla poměrně vysoká. A v to období, kdy se ta příležitost naskytla, jsme z daleka neměli tolik peněz na účtu. Takže tam byla spoustu věcí, které se musely odehrát, aby ta transakce mohla proběhnout. A to jenom ten začátek. V ten moment, kdy jsem podepisoval smlouvu, tak už to prostě dopadnout muselo, abychom mohli být těmi, kteří navážou na tuhle obuvnickou legendu, která letos slaví 75 let.

Jak probíhá ta akvizice? Jsou tady nějaké původní výrobní haly, původní stroje, návrhy, materiály? To všechno se v podstatě převezme a pokračuje se v tom nebo musíte začít opravdu od nuly?

Vítek S.: Podle toho, co je předmětem koupě, u nás byly předmětem koupě ty technické dokumentace, výrobní zařízení a hlavně ochranná známka.

Nebáli jste se toho, že si to lidé budou kupovat pouze z nostalgie?

Václav S.: Já jsem se toho nebál, ale v mém okolí jsem to párkrát slyšel. Já jsem říkal, že my nepůjdeme tímto směrem, že budeme hrát pouze na tu nostalgii. Aktuálně máme novou kolekci obuvi ve spolupráci se značkou Footshop s názvem Goodbye Nostalgia, kdy se vydáváme novým směrem, přicházíme s novým vzorem, který je prostě cool a je pro mladé lidi, kteří Botas nikdy neměli.

Vítek S.: Mně osobně nevadí, že si Botasku někdo koupí pouze z nostalgie, ale chtěl bych, aby to bylo tak, že si ji koupí, protože mu přijde konkurenceschopná tomu, co je na trhu a že se k nám bude vracet.

Jak zásadní roli hraje tedy materiál, ze kterého se ta bota vyrábí?

Vítek S.: Na materiál klademe největší důraz. Chceme, aby bota vydržela co nejdéle a aby byla zpracována z těch nejkvalitnějších materiálů. Snažíme se ji trošku inovovat v tom, že tam dáváme například vkládací stélky, které jsou lepší, než byly v minulosti. Chceme jít možná jiným směrem, než ostatní světové značky, které si koupíte a za půl roku je můžete vyhodit. Samozřejmě musí k tomu být i dobrý design. Musíte trefit ty správné barevné varianty, které padnou zákazníkům do oka. Důležitý je i ten odkaz značky. Pokud vedle sebe vidíte dvě velmi podobné boty, můžete se rozhodovat právě na základě toho, která značka je bližší vašemu srdci.

Vaše společná cesta vypadá jako totální idylka – dva bráchové, rodina, skvěle fungující byznys, originální věci… Co nějaké šrámy, které vás poznamenaly a ze kterých jste se třeba poučili, ale už byste je nikdy nechtěli zažít?

Václav S.: Právě na tom začátku – a to i brácha říkal – bylo neuvěřitelné, jak jsem využíval ten čas. To byla taky velká hloupost. Tělo bylo přetížené, hlava taky a když jsem v těch osmnácti dělal vrcholově atletiku, do toho maturoval a vedl svůj byznys, tak jsem cítil, že je toho na mě hodně. A ten nejtěžší moment byl ironicky hned po vyhlášení nejúspěšnějšího sportovce do osmnácti let ze Zlínského kraje. To mě odvezli do nemocnice a diagnostikovali mi cukrovku. Neměl jsem to nijak dědičně, takže se domnívám, že to byla vzpoura mého organismu.

Co vy, Vítku?

Vítek S.: Když jsem převzal značku Botas, tak jsem moc nespal a hodně jsem pracoval, neuměl jsem delegovat svoji práci. Takže možná by to časem mohlo přerůst v nějakou nemoc. To podnikání by nemělo být na úkor zdraví. Myslím si, že to může být na úkor volného času, protože koneckonců my se tím podnikáním i bavíme. Se značkou vstáváme a chodíme spát, ale umíme se i uvolnit a bavit se.

Vy jste důkazem toho, že současná mladá generace rozhodně není líná, ale že možná víc přemýšlí o životě a o tom, jak si práci nenechat přerůst přes hlavu. Můžete ale vlastně odjet na dovolenou, úplně vypnout maily nebo zprávy?

Václav S.: Jde o to, co chcete. A jestli jsme ochotni a ready dělat všechno pro to, abychom rostli, tak to něco vyžaduje. Kdyby jsme se rozhodli, že to chceme celé automatizovat a odjet někam a užívat si tam život, tak by to šlo. Ale otázka je, zda by nás to bavilo.

Kde se vidíte třeba za třicet let?

Václav S.: Já bych chtěl bydlet v České republice a vidím se asi s mojí ženou, s alespoň jedním psem, čtyři, pět dětí třeba. Nějaký hezký domeček, velká zahrada… A spravuji investiční portfolia. (smích)

Vítku, vy to máte jak?

Vítek S.: Jsem na 105. výročí značky Botas, kterou vedou už naši potomci. Jeden vede značku, druhý dělá třeba nějaký sport, který ho bude bavit. A já budu spokojený s manželkou a s pejskem na zahradě u lesa. Tam si budu takhle pobývat a tomu ještě mladému klukovi, který se snaží vést tu firmu, tak mu do toho občas trošku mluvit.