Bez sociálních sítí jde žít, říká o internetových závislostech psychoterapeutka Steigerwaldová

Rozhovor se Zuzanou Steigerwaldovou:

Zuzko, kolikrát už jste se dnes podívala na svůj Instagram?

Myslím si, že asi tak dvakrát.

Co taková nevinná věc jako sledování sociálních sítí může reálně způsobit?

Může to způsobit hlavně závislost – to znamená, že fokusujeme pozornost na to, abychom byli pořád online a může to způsobit ztrátu našeho soukromí. Často přestáváme vnímat naše potřeby a jsme více motivovaní i utlačovaní tím, co bychom měli dělat – abychom byli in, abychom patřili do nějaké sociální skupiny a dali hezkou fotku na Instagram. Chceme, aby to bylo dokonalé, abychom se dostali do nějakého ideálu, ale ne do té naší přirozenosti.

V souvislosti se sociálními sítěmi se mluví o takzvaném FOMO syndromu. To je sousloví, které generace před námi neznali. Jak dlouho se o tom mluví?

FOMO je z anglického názvu Fear of Missing Out, což znamená nějaký strach či úzkost z toho, že nejsme někde přítomni, nebo někam nepatříme. Vy jste říkala, že jsme to dříve neznali, ale já si myslím, že je to do určité míry naší přirozeností – chtít někam patřit, vědět, že existujeme i to, že nám to druzí potvrdí. Chceme být přijati a oceněni. Ale skrz ty sociální sítě se to stalo takovým fenoménem. Tuhle touhu ty sociální sítě tak krmí, že se to stává až nemocí. Ne, že by to byla diagnóza, to FOMO zatím není. Ale je to nějaký jev, který se ukazuje a který psychologové, psychiatři a psychoterapeuti vidí u svých klientů. Díky tomu, že to prožívají, mohou duševně onemocnět nebo začnou mít sociální problémy. Začnou oddělovat ten svůj reálný život a spíše se přibližují k tomu virtuálnímu.

Takže FOMO je i to, že mě kdysi kamarádka nepozvala na oslavu svých narozenin, já jsem tam strašně chtěla být a pak jsem z toho byla smutná.

Přesně tak. Chtěla jste patřit do vaší sociální skupiny. Každý chceme někam patřit. Já to v terapiích poznávám nejen skrze sociální sítě, ale i díky tomu, že dnes máme velké možnosti. Když si chcete něco koupit, tak nepůjdete do třech obchodů, ale můžete si sednout na internet a surfovat nepřetržitě, pořád. Algoritmy vám nabízí další a další produkty a vy se ztratíte v tom, že to nikdy nebude u konce. Pořád budete nacházet nové a nové možnosti a to rozhodnutí se bude vzdalovat.

A jak tedy poznám, že už mohu mít závislost?

Třeba tak, že už ani nedokážete říct, kolikrát jste se na ten Instagram nebo jiné aplikace podívala a nevíte, kolik jste na nich strávila času. Nebo bezmyšlenkovitě scrollujete, přestane pro vás být důležité, co chcete vy, v čem je vám dobře, ale jdete si pro přílišnou inspiraci na tu sociální síť. Možná se chcete podobat svým idolům nebo pokud používáte příliš filtrů, tvoříte si novou identitu. Poznáte to i tak, že když někde jste, tak místo toho, abyste si to užívala a prožívala, tak hledáte místo, kde se můžete vyfotit a čekáte na ty reakce – lajky a komentáře. Nebo místo toho, abyste v noci spala, tak sedíte u telefonu či u počítače. Nebo když kvůli sítím začínáte mít úzkost ze svého života – myslíte si, že je váš život nedostatečný, také byste chtěli tak cestovat, takhle vypadat, tolik toho studovat… Na těch sociálních sítích se sdílí hlavně to nejlepší a pozitivní.

Kolik času na internetu, Instagramu a sociálních sítích obecně trávíme? Jak jsme na tom?

Dnešní výzkumy hovoří o tom, že to je víc než dvě a půl hodiny. Ale to si myslím, že to velmi snižují lidé, kteří na tom vůbec ten čas netráví. Od mých klientů vím, že se může jednat i o pět, sedm, osm hodin denně. První i poslední věc, kterou každý den děláme, je u velké většiny lidí to, že tráví čas na telefonu. Je dobré si uvědomit, že jde žít bez sociálních sítí. Já mám okolo sebe přátelé, kteří žijí bez sociálních sítí a mají krásný, aktivní, společenský život. Takže je dobré si říct, že se k tomu mohu rozhodnout. Můj druhý pohled na to je, že lepší než se bát vody, je naučit se plavat. To znamená mít povědomí o tom, že bych opravdu měla mít respekt. Mít sociální sítě je i obohacující, inspirující, může nás to někam nasměrovat, potěšit. Důležité ale je to propojovat s tím opravdovým životem – žít aktivně, dotýkat se, potkávat se. Pak je důležité hlídat ten čas, který na nich chci strávit. Doporučuji si i dávat pauzu na celý den a pozorovat, jestli mi to chybí a proč. Na sociálních sítích je dvojí odměna – jednak dostávám ty lajky, to mě nějak validizuje, ale zároveň tím sledováním a scrollováním získávám pocit, že někam patřím, že něco vím a odvádí mě to od nějakých mých pocitů. My se totiž už vůbec nenudíme. Nepřijdeme domů, jen tak si nesedneme a nepřemýšlíme o tom svém životě, protože to by mohlo začít bolet. Takže hodně lidí třeba říká, že je to pro ně relax, protože nemusí o ničem přemýšlet a je to i nějaká forma dopaminu. To je také další úskalí – že to je takový dopamin zdarma. V reálném životě musím pro ty hormony štěstí a spokojenosti něco udělat – jít na procházku, číst si knížku, uklidit byt… Musím zkrátka překonat nějakou komfortní zónu, abych cítila ty pocity štěstí. A to pak způsobí, že se stanu závislá na tom pocitu spokojenosti, ale nemám to spojené s tím, že pro to musím něco udělat. Takže je to potom taková ztráta motivace v tom reálném životě.

Jsou některé skupiny lidí ohroženější?

Ohroženější jsou děti a dospívající. Už jenom z toho kontextu, že se v tom už narodili, berou to jako absolutní součást jejich života a moc nevědí, jak by to mohlo vypadat bez toho. Také nemají nějaké rozlišovací schopnosti. Nemají obavy, strach, neznají ten kontext. A myslím si, že je to hodně na nás rodičích, abychom ten čas i obsah kontrolovali. Oni si to nemusí uvědomovat a neumí rozpoznat určité hrozby.

Někteří rodiče tvrdí, že to kontrolovat nejde. Máte nějaké tipy, jak na to?

Já si o tom se svými dětmi snažím povídat. Bavíme se o tom, v čem je to přínosné, ale v čem také ne. Také je důležité, abychom jim nabízeli opravdové aktivity. Není dobré jen zakazovat, musíme jim věci vysvětlovat i ukazovat. Hodně je to o sportu a pohybu. Je důležité, aby měli po škole nějaký program.

Co třeba ženy na mateřské dovolené, které sledují ženy, které na mateřské dovolené nejsou – jsou třeba úspěšné v práci, mají krásné oblečení, krásný nový účes…

Jenom jste to řekla a už jsem se cítila frustrovaná. (smích) Obecně je důležité redukovat ten obsah, který sleduji – co ve mně vyvolává? Inspiruje mě, devalvuje mě?

Nemohou za ten FOMO syndrom třeba i ti, kteří tak často postují ten obsah plný krásy, pozitivní atmosféry a tak dál?

Je důležité si uvědomit, proč to ten člověk dělá. Většinou to dělá proto, že si sám nevěří a potřebuje si těmi lajky vlastně zvyšovat tu důvěru sám v sebe. Člověk, který je vyrovnaný a spokojený klidně něco sdílí, ale nechce provokovat. Říkat, že za mé pocity může ten, kdo to tam sdílí, by mým klientům nepomohlo. Já se snažím říkat, že je to vaše zodpovědnost a jestli vám ty pocity ten člověk způsobuje, tak ho nesledujte. Nebo se tím nechte inspirovat a zkuste na sobě pracovat. Důležité je rozšiřovat vazby offline a pracovat na té sebedůvěře.

Já jsem slyšela, že čím více fotek nějací partneři sdílí, tím méně jsou v tom reálném životě šťastní. Je to ta honba za obdivem a uznáním, která se může vymknout kontrole?

Je to tak. Vždyť se podívejme, co na ty sociální sítě všichni dáváme – jen to nejlepší a ta realita je na hony vzdálená.

Co je z pohledu terapeuta na sociálních sítích už opravdu nebezpečné?

Když to ukradne celý můj reálný život a když se to stane mojí realitou. Tedy když žiji více na sociálních sítích, téměř přestanu vycházet z domova, když mám jen online vztahy… Hodně se setkávám s tím, že mají lidé intimní vztahy třeba několika let, ale nikdy se neviděli.

Spousta firem automaticky požaduje, aby byl člověk zběhlý v sociálních sítích.

Opravdu si myslím, že je to hodně na tom člověku samotném. Prostředí, ve kterém pracuji mě formuje, a vytváří mi realitu. A když se rozhodnu pracovat v takovém prostředí, tak si musím být vědomá, že je nutná nějaká psychohygiena, že je to nutné vyrovnávat. Neříkám, že je špatné takové pracovní nabídky přijímat, to si musí rozhodnout každý sám, ale měl by si být vědom, že je to nebezpečné pro jeho zdraví.

Jak probíhá ta online terapie?

Já jsem ji začala praktikovat v době pandemie. V té době nastal velký boom a já jsem za to velmi ráda, protože to přitáhlo mnoho klientů, kteří by jinak nepřišli – neměli by tu odvahu. Probíhá to tak, že je každý ve svém prostoru. Musí být zabezpečeno, aby se to nenahrávalo, aby ten člověk mohl mluvit. Když za tím terapeutem fyzicky jedete, tak se na to cestou už nějakým způsobem ladíte. To stejné probíhá i na cestě zpátky, máte o tom čas přemýšlet. U té online terapie to tak ale úplně není.

Jak začíná online terapie, kde řešíte FOMO syndrom?

Odhalíme společně ten problém. Člověk většinou nepřijde s tím, že má FOMO, spíš přijde s tím, že má deprese a úzkosti a my pomaličku pátráme po té příčině. A ty odpovědi si vlastně nachází ten člověk. No a pakliže se dostaneme k tomu, že tráví příliš času na sociálních sítích, že vlastně ta úzkost a deprese pramení z toho, že třeba necítí nějaký pocit sebedůvěry, že cítí, že jeho život nemá smysl, tak pak pátráme dál a dál po tom, z čeho to vlastně pramení. Můžou to být staré trauma, ale může to být i závislost na internetu a sociálních sítích. Ale myslím si, že ta komunikace, ačkoliv je to online, tak vlastně nepřilévá do toho závislostního sledování, protože my tam spolu komunikujeme, povídáme si, ten člověk mluví o svých pocitech, je to jako o něm. Nelze to přirovnat k sociální síti. Myslím si, že i online terapie může být nápomocná při závislosti na internetu a sociálních sítích.

Za jak dlouho se to odhalí?

Je to hodně individuální. Záleží na připravenosti toho člověka, jak moc se v tom svém životě orientuje, jak moc je schopen mluvit o svých pocitech a prožitcích, jak moc je schopen se otevřít terapeutovi. Ta důvěra se u každého pěstuje jinak dlouho, takže u někoho je to vlastně jasné po dvou, třech setkáních, ale někde to trvá třeba i rok, dva.

A když už se stane, že tomu člověku pomůžete, stává se, že se vám vrátí zpátky za nějaký čas? Třeba i s horší formou toho, s čím tam byl poprvé.

Já mám dobrou zkušenost, že když třeba řeší zase nějaký jiný problém a protože jim to předtím pomohlo, tak se vrací, aby si to v hlavě znovu srovnali. A berou to i jen jako duševní hygienu. A myslím si, že je to tak dobře. Mám takovou zkušenost, že závislý člověk si vypne všechny sociální sítě a prostě úplně abstinuje. A pak to může vydržet. Ale spíš to jsou takové etapy života. Když třeba se mu daří vztahy, daří se mu žít v tom reálném životě, tak to opouští. Ale pak zase do toho začne upadat. Takže to mohou být takové sinusoidy.

My jsme začínali FOMO syndromem – jaká je podle vás prevence, co si mám hlídat?

Hlídat si, jestli mi větší radost nedělá lajk, než setkání s přáteli. Jestli víc neprahnu po fotce, než zážitku. Hlídat si, kolik času trávím se svými přáteli, sám se sebou, se svými myšlenkami a kolik času trávím na sociální síti. A vlastně být si vědom toho, že sociální sítě a internet je prostě dobrý sluha, ale špatný pán.

Zuzana Steigerwaldová byla mým dnešním hostem. Ať se vám daří, děkuji za návštěvu.

Já vám děkuji za pozvání a za milé povídání, Markéto.