Armáda i MMA jsou moje druhé rodiny. Tak jsem to spojil dohromady, říká zápasník Dominik Humburger

Rozhovor s Dominikem Humburgerem:

Byl bys schopný zabít ve válce?

To začínáme zostra. Já nezabiju ani mouchu nebo pavouka, já jim ten život nedal a bezdůvodně jim ho brát nebudu. Ale jednou jsem prostě začal dělat tuhle práci a nebudeme si lhát – voják je voják a dělá to, co musí: plní rozkazy… Je to těžká otázka a nedokážu odpovědět.

Voják poslouchá rozkazy. Jak moc posloucháš na tréninku trenéry?

Armáda mě naučila, takže i na tréninku se snažím plnit jejich přání do detailu.

Předpokládám, že v rámci armády jste naučeni nějakým způsobem pracovat s emocemi. Jak velká výhoda to může být v MMA? Nebo to jsou dva rozdílné světy, které nedáváš dohromady?

MMA a armáda se vlastně dají hodně dobře propojit, protože tam závisí na stejných věcech – jako je třeba disciplína. Když v armádě řeknou “buď tam v tolik a v tolik”, tak tam prostě budu. A to platí i u tréninku.

Máš jako voják výhodu v MMA? Ať už díky té průpravě nebo nějaké psychické přípravě?

Obě věci mají své výhody. Já se teď dostal do takové symbiózy – samozřejmě i díky mým velitelům – že teď můžu takhle fungovat. Pro mě to je teď ideálka. Já prostě dělám to, co mě baví a to, pro co žiju.

To je velké štěstí. Kdy tě začali velitelé podporovat, uvolňovat na tréninky nebo vycházet vstříc?

Podporovali mě víceméně už od mých začátků, protože jsou to taky vojáci, zápasníci. Máme tam hodně zápasníků, hodně rváčů… Mají to rádi. Takže vždycky tam šla udělat nějaká skulinka, že jsem mohl jít třeba trénovat.

A jak to berou ostatní členové – teď abych to řekla správně – tvé čety?

To můžeš říct jak chceš – rota, četa, pluk…

Není pro ně problém to, že máš vlastně individuální přístup ze strany velení?

Nejhorší vlastnost na člověka, pro kterou je schopen i zabít, je závist. A věř mi, já už měl v kasárnách hodně problémů. Třeba po zápase přišly anonymní dopisy. Závist je prostě hrozná věc. Ale od první hodiny, co jsem začal dělat MMA, tak říkám, že to může dělat každý. Každý se může svou tvrdou prací vypracovat do nějaké pozice. Já jsem tu armádu vzal s sebou, protože ji miluji, je to můj druhý život a moje druhá rodina. MMA miluji, je to můj život, a tým je také moje druhá rodina, tak jsem to jen spojil. Každý zápasník má něco svého, čím se prezentuje nebo podle čeho si ho lidé pamatují. Svého soupeře nemusím mít rád, ale projevím mu respekt, protože jenom díky svým soupeřům jsem tam, kde jsem. Armáda mě přesunula na jiné místo, protože tam, kde jsem byl, bych časově nemohl fungovat. Na té úrovni, na které jsem chtěl dělat MMA, bych nemohl zůstat v armádě a obráceně. Takže tohle je taková zlatá střední cesta.

Co nejvíc ti armáda dala?

Pro mě to byl daný směr a splnil jsem si tím svůj sen. Armáda nabízí možnosti, které jiné zaměstnání nenabízí. Nemáme tam stereotyp – neustále se to mění, máme neskutečně moc možností a každý si tam najde svoje místo.

Jak moc tě uráží pojem “zelený mozek”?

Mě to vůbec neuráží. Třeba na internetu se to občas objevuje. Úspěch se zkrátka neodpouští.

Nebojí se velitelé toho, že jim zběhneš na dráhu profi sportovce?

Já jsem si sedl se svým velitelem a řešili jsme, co dál. Čím jsem byl starší, tím hůř se mi vstávalo a měl jsem opravdu plný program od rána do večera. Byly dny, měsíce, kdy jsem měl to tělo tak přetrénované, že ve dvaadvaceti letech jsem třeba dva měsíce ani nepomyslel na sex. Hormonální soustavu jsem si totálně zničil tím, že jsem fakt jenom trénoval a málo spal. Mé tělo to přestalo zvládat a právě proto jsem si tehdy sedl s tím velitelem.

Při tom posledním zápase jsi trošku převážil. Kluci s tím často zápasí. Jak se s tím pereš ty?

Já jsem nikdy neměl problém s váhou, ale teď jsem ji nenavážil poprvé – ze svých asi šedesáti zápasů. A poprvé jsem zjistil, co to znamená, když tělo řekne “stop”, ale nechci se vymlouvat. Byl jsem větší než normálně, byl jsem prostě vyžraný – měl jsem najednou o šest kilo víc. Ohledně zavodňování mi pomáhal Karlos. Koupil jsem si i noční spalovače, ale dopadlo to hrozně špatně. Musela mě odvézt záchranka a v tu chvíli, kdy jsem se měl odvodňovat, do mě prali cukry a čokoládu. No a najednou jsem za noc přibral pět kilo.

Co ti na to řekli trenéři?

Ty spalovače byly můj nápad. Nemůžu tady ani říct, co mi řekli. To bychom to museli celé smazat.

Máš rád sladké?

Až moc.

Tak jak jsi spokojený s tím, jak přistupuje KSW k fighterům?

Je to jiný level oproti tomu, co jsem znal. Nezažil jsem, že by se tam stalo něco špatně. Mají to nalajnované a funguje to.

Kdy budeš držet ten pás?

To není otázka na mě, to je otázka na mého manažera. (smích)

V MMA jsou důležité i sociální sítě, sponzoři…

Já mám naštěstí tu výhodu, že jsem placený armádou. Ty sociální sítě se snažím dělat, ale musí to mít nějakou úroveň.

Jak moc je složité být vojákem a zároveň profesionálním sportovcem?

Jako voják mám samozřejmě nějaké povinnosti a embargo na nějaké informace. Nechci dělat armádě ostudu a držím si úroveň svého vystupování. Trash talky dělat nechci a nezajímají mě.

V lásce a válce je vše dovoleno. Ano, nebo ne?

To určitě ne.

Jde být u armády a nezažít válku?

To určitě nejde. Česko má vůči NATO určité závazky.

Jsi povinen odsloužit nějakou misi?

Ne. Afghánistán a Irák byly nepovinné mise.

Znovu se začalo probírat, zda by měla být vojna opět povinná.

Dřív byla vojna dva roky – to je blbost. Základní vojenský výcvik by mohl trvat tři měsíce. Kdyby pak byl nějaký povolávací rozkaz, tak by bylo mnohem jednodušší vycvičit nějaké civilisty. Tři měsíce člověk zvládne a je tam sranda. Poslal bych tam každého, klidně i ženy.

Tvá žena je také u armády. Kdo u vás doma velí?

Já, samozřejmě. (smích)

Jak moc jsou ženy v armádě potřeba?

Já beru ženu v armádě jako úplně normálního vojáka. Nějaké holky mají ambice být v nějakých výsadkových nebo speciálních jednotkách. Když na to má, tak pecka. Ale prostě ne každá holka může být výsadkář, který nosí čtyřicetikilové batohy třicet kilometrů – a to mluvím jen o výcviku. Co kdyby byl nějaký konflikt a ona by měla odtáhnout sto dvaceti kilového chlapa. To je pak i o ohrožení celé jednotky. Zkrátka ty rozdíly tam jsou a je to v pořádku – tak to prostě je. Myslím si, že ženy jsou třeba od přírody chytřejší.

Můžeš se v armádě vypracovat na nějakou velící pozici i bez vysokoškolské vzdělání?

Když máš výučák, tak je to do četařské hodnosti – tu mám já. A když máš maturitu, tak je to až do nějakého štábního praporčíka, i když tam už jsou někteří lidé také z vysoké školy. S bakalářem se člověk může stát majorem.

Můžeš být četař, jak dlouho chceš?

Po dvou až čtyřech letech by ti měly vystřídat pozice. Je dobré, že nikdy neshniješ na jedné pozici. Můžeš projít x pozicemi, x hodnostmi.

Jak hodnotíš finanční podmínky v armádě?

Myslím si, že jsou určitě víc než dobré. Pokladní v Lidlu se přibližuje platu svobodníka a to dřív nebylo. Furt je to lépe placené než civil.

Žije voják v České republice v nějakém permanentním stresu, že bude povolán do války?

Nečekáš na to, ale musíš na to být připravený. Samozřejmě na sto procent se připravit nejde. Já bych čuměl jak jitrnice. (smích)

Co říkáš na vybavení české armády?

Bylo to v dost špatném stavu, teď se to samozřejmě zlepšuje. Jsem rád, že začínáme být na úrovni. Pořád to není stoprocentní, furt je co zlepšovat, furt bychom potřebovali lepší věci, ale jde to dobrým směrem, díky Bohu.

Máme prezidenta generála. Petr Pavel poznal svoji manželku také v armádě. Tak, dívám se tu teď na dalšího prezidenta, který má po svém boku svou armádní první dámu?

To nevím, to už je na mě moc. Politiku moc nesleduji.

A co v armádě? Toužíš po nějaké vyšší hodnosti?

Samozřejmě bych byl za ní rád. Teď musím chodit se vším za velitelem a pro ně je to práce navíc. Z armády nechci odejít, vidím v tom svou životní cestu. Líbilo by se mi být třeba rotmistr.

Kdy bude další zápas?

Je to v jednání. Ten poslední zápas mi otevřel různé dveře a jde to dobrým směrem.

Jak máš rád propečený hamburger?

Medium, samozřejmě. (smích)